Turecko je poslední dobou v popředí mezinárodních ekonomických a politických debat. Na jedné straně Turecko navzdory hospodářské krizi zachvacující sousední Evropu zůstává druhou nejrychleji rostoucí ekonomikou světa, hned za Čínou. Na druhé straně neexistuje téměř žádné téma globální agendy – od Iráku a Afghánistánu po Somálsko, Írán a Arabské jaro a od udržitelného rozvoje po dialog mezi civilizacemi –, u něhož by Turecko nesehrávalo zřetelnou úlohu.
Jedná se o dosti nový fenomén. Do doby před deseti lety nebylo Turecko pokládáno za víc než skalního spojence NATO. To se začalo měnit v roce 2002, kdy nadešla éra politické stability, která zrodila vizi silnějšího Turecka – a pevné odhodlání proměnit tuto vizi ve skutečnost.
Turecký prezident Abdullah Gul si povídá s vojáky během jeho návštěvy vojenských stanovišť v provincii Hakkari (15. října 2011)
Pulzujeme!
Turecké vlády za tímto účelem od roku 2002 realizují smělé hospodářské reformy, které vydláždily cestu udržitelnému růstu a vytvořily ochranný val před finanční krizí, která udeřila v roce 2008. Díky tomu se HDP za necelých deset let ztrojnásobil, což proměnilo Turecko v 16. největší ekonomiku světa. Zemi navíc prospívají silné veřejné finance, prozíravá měnová politika, udržitelná dynamika dluhu, zdravá bankovní soustava a dobře fungující úvěrové trhy.
Zároveň jsme rozšířili rozsah práv jednotlivců, dříve dlouho podřizovaných bezpečnostním obavám. Zpřehlednili jsme vztahy mezi civilními a vojenskými složkami, garantovali sociální a kulturní práva a věnovali se problémům etnických a náboženských menšin. Tyto reformy proměnily Turecko v pulzující demokracii a stabilnější společnost, vnitřně vyrovnanou a schopnou nahlížet na své okolí v jiném světle.
Zcela jednoduše řečeno, přestali jsme na své geografické umístění a na své dějiny pohlížet jako na prokletí či nevýhodu. Naopak jsme svou polohu na křižovatce Evropy, Asie a Středního východu začali vnímat jako příležitost k souběžné interakci s více aktéry.
Začali jsme se tudíž obracet na země ve svém sousedství i mimo něj. Snažili jsme se rozšiřovat politický dialog, upevňovat vzájemnou ekonomickou závislost a posilovat kulturní a společenské porozumění. A přestože deset let je doba příliš krátká na definitivní hodnocení takové ambiciózní politiky, nepochybně se nám podařilo pokrýt značný prostor. Jen s našimi sousedy jsme kupříkladu dokázali zečtyřnásobit obchodní výměnu.
Při několika příležitostech jsme rovněž přispěli k usnadnění míru a usmíření. Ještě důležitější je však to, že se Turecko stalo vzorem úspěchu, který se teď řada zemí kolem nás snaží napodobit.
Turecký generál Ilker Basbug (vpravo) a premiér Recep Tayyip Erdogan (28. února 2010)
Arabské jaro bylo i naše jaro
Přesto se ještě před rokem či dvěma někteří politologové tázali: „Kdo ztratil Turecko?“ nebo „Kam kráčí Turecko?“ – s předpokladem, že Turecko svou zahraničněpolitickou osu odchýlilo od Západu. Ve skutečnosti vnější orientace Turecka zůstává neměnná, poněvadž se opírá o hodnoty, které sdílíme se svobodným světem. Co se změnilo, je naše důraznější průbojnost u snah zajistit větší stabilitu a blahobyt lidí v našem regionu, které se projevují naší obhajobou svobody, demokracie a zodpovědnosti nejen pro nás samotné, ale i pro ostatní.
Tento přístup se promítl do Arabského jara, jejž Turecko hned od počátku vřele podpořilo. Neváhali jsme s příklonem k těm, kdo bojovali za svá práva a důstojnost. V zemích jako Tunisko, Egypt, Libye a Jemen, které se teď snaží změnu institucionalizovat, je Turecko nejaktivnějším partnerem, neboť sdílíme vlastní zkušenosti a poskytujeme hmatatelnou pomoc ve formě hospodářské spolupráce a budování politické způsobilosti.
Naproti tomu v Sýrii se revoluce dosud nenaplnila, vzhledem k brutálním represím stávajícího režimu proti jeho odpůrcům. Den co den tam řada lidí umírá ve snaze domoci se své důstojnosti. Turecko dělá vše, co je v jeho silách, aby utrpení syrského lidu zmírnilo. Mezinárodní společenství jako celek zatím bohužel projevuje žalostnou neschopnost zajistit účinnou reakci na tuto krizi.
V čem vojenské řešení neexistuje
Postoj Turecka k íránskému jadernému programu je obdobně jasný: jsme kategoricky proti přítomnosti zbraní hromadného ničení v našem regionu. Pokusy vyvinout nebo si pořídit takové zbraně může snadno vyvolat regionální závody ve zbrojení, které by vedly k další nestabilitě a k ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti. Právě proto odjakživa vyzýváme k tomu, aby byla na Středním východě vytvořena zóna bez zbraní hromadného ničení, která zahrne jak Írán, tak Izrael.
Turecký prezident Abdullah Gül na návštěvě u íránského duchovního vůdce Sajjida Alího Chameneího (15. února 2011)
Podporujeme právo Iránu na využívání jaderné energie k mírovým účelům. Íránský program ale musí být transparentní a tamní lídři musí ujistit mezinárodní společenství o jeho nevojenské podstatě. Nejdůležitější je zacelit trhlinu v důvěře a vydláždit cestu k smysluplnému dialogu. V dubnu jsme hostili úvodní kolo obnovených rozhovorů mezi mezinárodním společenstvím a Íránem.
Povězme si to jasně: žádné vojenské řešení tohoto problému neexistuje. Vojenský zásah by záležitost pouze zkomplikoval a zároveň by vytvořil nové vrstvy konfliktu uvnitř našeho regionu i mimo něj.
Bereme na sebe odpovědnost
V této věci, stejně jako v dalších, se Turecko usilovně snaží jednat jako „bezúhonná mocnost“, což vyžaduje, abychom své národní zájmy uvedli do souladu s hodnotami, jako je spravedlnost, demokracie a lidská důstojnost, a abychom svých zahraničněpolitických cílů dosahovali vzájemnou spoluprací, nikoli nátlakem.
Klíčovým aspektem této vize je efektivní multilateralismus. Turecko bylo v letech 2009-2010 členem Rady bezpečnosti Organizace spojených národů a teď usiluje o další funkční období v letech 2015-2016. Vzhledem k zásadnímu významu událostí v naší časti světa lze od přispění Turecka k práci RB očekávat velký přínos.
Americký prezident Barack Obama a jeho turecký protějšek Abdullah Gül - Summit NATO v portugalském Lisabonu.
Turecký prezident Abdullah Gül (vlevo) a íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád (15. února 2011)
V roce 2015 se navíc ujmeme předsednictví skupiny G20 a jsme odhodláni využít svých prostředků a schopností, abychom ji proměnili v efektivnější orgán globální správy.
Interní transformace během uplynulých deseti let vytvořila Turecku ideální postavení k tomu, aby přinášelo prospěch regionu – a tím celosvětovému společenství. Mnoho jsme už sice vykonali, ale žádá se od nás ještě víc. Vzhledem ke změnám v našem sousedství a ke stěžejní úloze regionu v globálních záležitostech se Turecko nebude zdržovat přijímání nových zodpovědností.
Copyright: Project Syndicate, 2012. Z angličtiny přeložil David Daduč. Titulek a mezititulky jsou redakční.
