Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Erdogan mohl zemi demokratizovat, místo toho přišel protipuč, říká turkolog

  20:00aktualizováno  20:00
Přesně před rokem přišly z Turecka zprávy, že vojáci obsadili důležitá místa a že se snaží svrhnout prezidenta. Puč se nakonec nepovedl a hlava státu jeho zmaření prezentuje jako vítězství tureckého lidu. „Erdogan však mluví jen za svých padesát procent voličů,“ říká v rozhovoru pro iDNES.cz expert Petr Kučera. Dodává, že vláda Turky s jiným názorem společensky likviduje.

Právě před rokem proběhl v Turecku pokus o puč, který však prezident Erdogan dokázal obrátit ve svůj prospěch | foto: AP

Před rokem se v Turecku odehrál nepovedený vojenský puč. Turecká vláda v čele s prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem k výročí připravuje velké oslavy a zmaření státního převratu prezentuje jako vítězství tureckého lidu. Bylo to opravdu tak?
Vláda by se to ráda snažila prezentovat jako událost zásadního významu pro moderní tureckou historii. V Istanbulu i jiných velkých městech jsou k vidění plakáty, na kterých se mluví o mučednících 15. července. Vytváří nový národní svátek a tyto události jsou dokonce přirovnávány k tureckému boji za osvobození, který provedl Atatürk (zakladatel moderního Turecka – pozn. red.). Současná politická elita se na základě nezdařeného puče snaží vytvářet jakýsi nový národní mýtus.

Petr Kučera

Turkolog, spisovatel a překladatel. Vystudoval turkologii, dějiny a kulturu islámských zemí a teorii a dějiny literatur zemí Asie a Afriky na FF UK.

Studoval také na univerzitách v Istanbulu, Princetonu, Londýně či Berlíně. Nyní pracuje na Asijsko-africkém institutu v Hamburku. Za překlad knihy Orhana Pamuka Jmenuji se Červená získal cenu Magnesia Litera.

Určitě ale není možné bagatelizovat to, že lidé tehdy vyšli do ulic a aktivně se postavili na odpor pučistům – vojákům, kteří se snažili svrhnout demokraticky zvolenou vládu –, že se fyzicky postavili tankům a že tam bylo zabito přes dvě stě lidí. V tomto ohledu to mohlo posílit demokracii. Bohužel to AKP a prezident Erdogan zneužili k utužení režimu.

Plakáty, které jste zmínil, podle opozice zesměšňují armádu, ukazují vojáky jako slabochy a štvou národ proti svému vojsku. Pokud to tak je, o co vládě jde?
Kritika opozice i lidí na různých internetových fórech je opravdu přítomná. Říkají, že plakáty dehonestují tureckou armádu. Ta přitom měla tradičně velmi silné postavení ve společnosti a byla vnímána pozitivně navzdory všem pučům, které kdy provedla. Vždy byla garantem stability a těšila se velkému respektu. Takže podle spousty lidí zašly plakáty moc daleko. Nevím, jestli je za nimi nějaký promyšlený krok, nebo je to jen chyba PR a marketingu. Ale nemyslím si, že by vláda chtěla armádu zesměšnit. Spíš jen pučisty. Jenže navenek to vypadá jinak.

Jeden z plakátů k výročí zmařeného puče:

13.července 2017 v 14:30, příspěvek archivován: 15.července 2017 v 18:26

Posters prepared to mark coup bid anniversary stir ‘soldier defamation’ debate in Turkey https://t.co/jOeOgmTWo5 https://t.co/RC2E6r7MVb

Turecký list Hürriyet také napsal, že podle některých kritiků na plakátech nejsou nakreslení turečtí vojáci, ale vojáci cizích zemí, protože autoři stáhli fotky – předlohy obrázků – ze zahraničí...
Ano, dokonce se na internetu objevují i fotky, na kterých je patrno, že jsou to vojáci v amerických uniformách. V klimatu různých teorií o spiknutí, které v Turecku kolují a které reprodukuje i sám prezident Erdogan velmi rád, se tak objevovaly náznaky, že převrat aspoň zčásti zpunktovali Američani za pomoci CIA a Mossadu. Teoriím napomáhá i to, že ten, kdo byl z puče obviněn – Fethulláh Gülen – žije už dvě desetiletí ve Spojených státech. A tyto teorie tvrdí, že nějakým způsobem spolupracuje se CIA.

Jak se tedy na puč či na to, co přišlo po něm, dnes dívají samotní Turci?
Stále velmi silné proerdoganovské nebo provládní jádro to vidí stejně jako vláda – jako pokus o svržení vlády a zlikvidování nastoupeného pokroku v Turecku. Na druhé straně máme opozici, která byla zčásti umlčena, ale zdá se, že se trochu probouzí. Ta mluví o protipuči, což je podle mě trefný výraz.

Byl tady nějaký pokus o puč, ale vláda místo toho, aby zareagovala větší demokratizací nebo založením vyšetřovací komise, která by odhalila pozadí toho pokusu, udělala protipuč – čistky na všech úrovních, vyhazování z práce a tak dále. Ale pro opozici je samozřejmě velmi těžké kritizovat úsilí samotných lidí, kteří tehdy vyšli do ulic. Musí balancovat, aby je nezesměšnila nebo aby se jich nedotkla.

Fotogalerie

Erdogan z puče kromě Gülena obvinil i jeho stoupence – „gülenisty“. Vidí to opozice stejně?
V tom je shoda napříč politickým spektrem. Objevují se i rozhodnější hlasy, které říkají, že to nebyl jen Fethulláh Gülen, ale i jiné složky v armádě nebo ve společnosti. Opozice zásah proti gülenistům neodsuzuje a vidí ho jako vnitroislamistický boj mezi dvěma skupinami. Řekl bych, že to bere spíš pozitivně – společnost se vyčistí od gülenovců. Ale kritizují, že to zašlo moc daleko a že to nezasáhlo jen gülenovce, ale jakékoliv opoziční hlasy.

Takže teorie, která se objevila hned po 15. červenci loňského roku, že šlo o zinscenovaný puč, aby měl Erdogan záminku pro čistky, už dnes není na stole?
Objevuje se v teorii protipuče, že vláda využila momentu převratu. Nejsou na to žádné průzkumy, ale asi by se většina turecké společnosti shodla na tom, že puč nebyl přímo zpunktovaný vládou, ale že v něm vláda hrála nějakou roli. Že třeba věděla, že k němu dojde, a nechala to dojít tak daleko, aby potom měla v ruce nějakou páku na opozici.

Před pár dny se v Istanbulu sešly statisíce – podle organizátorů až dva miliony – lidí. Nejen příznivci opoziční Republikánské lidové strany (CHP), která tam oslavila konec svého pochodu spravedlnosti (více o něm zde), ale i další lidé. Sjednocoval je protest proti útlaku, nespravedlnosti a porušování lidských práv v Turecku v posledním roce. O čem to vypovídá? Opravdu se opozice probouzí, nebo to byl jen výkřik?
Trendy je těžké podchytit, ale opoziční hlasy nikam nezmizely. Jen se na čas utišily a teď se zdá, že díky pochodu spravedlnosti se zase dostaly do popředí. Po puči se opozice bála, represivní složky tehdy zasáhly velmi rychle. Duch opozice proti AKP tady však existuje už od protestů v parku Gezi (více zde).

Erdoganův kult?

Snaží se Erdogan vymazat z povědomí lidí kult Atatürka a nahradit jej sám sebou?

„Asi ne přímo vymazat, protože je to velmi mocný symbol a v tureckém kolektivním vědomí je hluboce zapsán. Erdogan se dlouho snažil dělat takovou paralelu k Atatürkovi. Třeba byl plakát Atatürka a vedle něj Erdogan. Nebo k roku 1923, roku založení Turecké republiky Atatürkem, je paralelou rok 2023. Erdogan a sto let republiky. Podobné je to s různými megalomanskými projekty. Zdá se mi, že se Erdogan snaží pozitivní dědictví Atatürka trochu upozadit. AKP měla s kemalismem vždy problém, ale nikdy si nedovolili jít do přímého střetu,“ míní Kučera.

Je otázka, jak dalece může opozice svou agendu v Turecku prosazovat. Pořád platí výjimečný stav a i shromáždění jako v Istanbulu jsou teoreticky nelegální. Vláda to poslední nechala proběhnout jen proto, že se bála střetů s tak velkým množstvím lidí v ulicích. Na internetu zase koluje spousta petic na podporu pronásledovaných akademiků a veřejných činitelů. Ale i kvůli kontrole médií má opozice jen velmi málo možností, jak o sobě dát vědět.

Jak jsou na tom nyní turecká média? Podle mezinárodních organizací je ve věznicích více než dvě stě novinářů z různých redakcí.
Čísla mluví o tom, že osmdesát procent tisku kontroluje vláda nebo vládní agentury. Například Zaman, což byl gülenovský list, je de facto zcela pod kontrolou vlády, a deníky jako Yeni Safah už jsou jen jejími hlásnými troubami. Pak je tady Cumhuriyet, který byl vždy opoziční, výrazně levicově zaměřený list. Velká část redakce byla pozatýkána, ale samotný deník ještě funguje poměrně nezávisle.

Turecko na tom ještě není tak, že by jeden diktátor kontroloval všechny vrstvy společnosti. Ještě pořád jsou tam určitá okna svobody, která umožňují jiný pohled. Ale vláda docela šikovně zasahuje proti finančním zdrojům těchto deníků. Je však třeba rozlišovat mezi tureckou verzí a anglofonní verzí médií. Řekl bych, že třeba noviny Hürriyet jsou v anglické verzi mnohem kritičtější než v té turecké.

Tank před sídlem generálního štábu v Ankaře.

Tank před sídlem generálního štábu v Ankaře.

Jak dopadly desetitisíce lidí, kteří byli v měsících po puči vyhozeni z práce, zatčeni nebo vyšetřováni?
Co se týče čistek, jde zhruba o osmdesát tisíc lidí propuštěných z práce ve veřejném sektoru – policistů, akademiků, učitelů, úředníků a dalších státních zaměstnanců. Zvláště ti, kteří byli nějak výrazněji slyšet, jsou nejen propouštěni, ale i sociálně likvidováni. Je jim třeba odebrán pas, takže nemůžou vycestovat ze země. Mají zákaz pracovat ve státních službách, ale třeba i v privátním sektoru, který je napojen na stát díky státním zakázkám, což je v Turecku dost velká část soukromého sektoru. Ztrácí také nárok na sociální pojištění.

Podařilo se tyto lidi v jejich funkcích nahradit?
Horko těžko. Třeba soudců byly propuštěny stovky, ale zároveň tam bylo mnoho mladých čekatelů. Ti nastoupili na jejich místo, čímž se celý čekatelský systém urychlil. Podobně v policii se snažili výpadek kompenzovat tak, že rychle rekrutovali mladé muže z různých provincií. Ale třeba ve východních provinciích to došlo tak daleko, že nebylo možné otevřít školy, protože chyběli učitelé. Na univerzitách ty lidi samozřejmě nenahradíte. Na Ankarské univerzitě tak musel zrušit celou výuku obor divadelní vědy, a to je jen příklad, tato univerzita byla známá svými kritickými názory. Vzhledem k tomu, že čistky pokračují, je otázka, jak to bude dál.

Proti vojenskému převratu protestovali lidé také v Istanbulu. (16. července...

Proti vojenskému převratu protestovali lidé také v Istanbulu. (16. července 2016)

Policisté na armádních tancích, jejichž posádky se zapojily do pokusu o puč a...

Policisté na armádních tancích, jejichž posádky se zapojily do pokusu o puč a na čas uzavřely Bosporský most v Istanbulu.

A co v armádě? Jak tam se podařilo doplnit stavy?
Armáda měla možná tu výhodu, že je extrémně početná. Včetně rezervistů má kolem milionu členů, takže výkyvy nejsou tak dramatické. Paradoxně nyní dříve propuštění kemalisté nahrazují gülenovce. Ale citelné to bude zvlášť na vyšších pozicích. Styční důstojníci mezi Tureckem a NATO zmizeli a místo nich tam jsou nezkušení, relativně mladí oficíři. Ale navenek to vypadá, že vše funguje dál. Turecko zasahovalo v kurdských oblastech v Iráku i Sýrii.

Mnoho lidí, kteří byli v době kolem puče někde v zahraničí, tam rovnou požádalo o azyl. Ví se, kolik je dnes těchto žadatelů?
U vojáků to byly řádově jen desítky a další lidé nežádají o azyl, ale snaží se vycestovat z Turecka a na přechodnou dobu si najít práci někde v zahraničí. Nechtějí být vnímáni jako azylanti nebo uprchlíci. Zvlášť teď, v době rozjitřených emocí.

Jak se za poslední rok změnila turecká zahraniční politika?
Zahraniční politika Turecka se mění podle aktuálního duševního rozpoložení prezidenta Erdogana. Je nevypočitatelná a myslím, že se to ukázalo na summitu G20, kde se země původně hlásila k pařížské klimatické dohodě. Nyní Erdogan říká, že vlastně neví, jestli se k ní hlásí, nebo ne. Jen proto, aby se odlišil od ostatních politiků a ukázal, že je Turecko silný regionální hráč.

I zahraniční politika se totiž zneužívá pro domácí publikum. Když Erdogan vykřikoval, že Německo používá nacistické praktiky (psali jsme zde), nebylo to určené pro Angelu Merkelovou, ale aby získal nějaké domácí body. Zahraniční politika nemá žádnou koncepci zvlášť poté, co byl její architekt Ahmet Davutoglu (bývalý premiér – pozn. red.) odstaven od moci. Ten měl nějakou strategii. Za současného stavu je to jen hra na pískovišti, kde si hodní a zlí chlapečci kradou hračky.

Demonstrace na náměstí Taksim v Istanbulu (16. července 2016)

Demonstrace na náměstí Taksim v Istanbulu (16. července 2016)

Erdoganovi příznivci na demonstraci v Istanbulu zapalují světlice na náměstí...

Erdoganovi příznivci na demonstraci v Istanbulu zapalují světlice na náměstí Taksim (16.7.2016).

Promítlo se už do dění v Turecku nedávné referendum o přechodu na prezidentský systém? Co třeba bizarní novinky jako zákaz Wikipedie nebo konec výuky evoluce (psali jsme zde)? Ukazují, jakým směrem se bude Turecko po změně státního systému ubírat?
To jsou určitě první náznaky, ale není to nic nového. Strana AKP, která je u moci od roku 2002, kromě prvních čtyř let, kdy se pokoušela o demokratickou agendu, s podobnými nápady přicházela pořád. Například když se někdo otevřeně přihlásil k ateismu, mohl být stíhán na základě paragrafu, který kriminalizuje urážku náboženského cítění. A evoluční teorie byla vždy trnem v oku konzervativcům na ministerstvu školství. Prezidentský systém takové tendence jen utuží.

Nemohou se podobné zákazy obrátit proti Erdoganovi? Přece jen v referendu zvítězil velmi těsně...
To samozřejmě mohou. Turecká společnost je od zavedení republiky nebo možná ještě dřív silně rozdělená do dvou táborů – sekularistů a konzervativních vrstev. To Erdogan neodstranil, a pak ten příkop ještě prohloubil. Samozřejmě v prezidentských volbách se bude kampaň točit jen kolem něj a těžko se najde nějaký protikandidát. Erdogan však nemluví za devadesát procent obyvatel, ale za svých padesát. A to je ještě otázka, jak moc lze věřit výsledkům referenda. V momentě, kdy by třeba oslabila ekonomika, se turecké mínění může obrátit proti Erdoganovi i proti AKP.

Vůdce

O Erdoganovi vznikl film Reis neboli Vůdce, což je termín dost děsivý, ale stoupenci Erdogana ho pro svého vůdce skutečně používají. Režisér filmu byl nedávno zatčen kvůli pokračování nazvanému Probuzení, které názorně ukazuje události kolem puče. Objevuje se v něm scéna, kde pučisté postřílí Erdoganovu rodinu. Je to fikce, ale asi už tím autoři překočili hranici. Erdogan sám je tam zachycen, jak se v noci puče modlí a jeden z vojáků mu přiloží pistoli k hlavě. Nevím, jestli to byla skrytá hrozba, nebo jestli to režisér myslel upřímně a chtěl ukázat, jak by to mohlo dojít daleko, ale byl to problém,“ popisuje Kučera.

Už jste to zmínil – je v Turecku vůbec nějaká další silná osobnost, která by mohla Erdogana nahradit?
To je momentálně dost velký problém, protože vůdce opoziční CHP Kemal Kilicdaroglu není taková osobnost, aby dokázal spojit všechny roztříštěné opoziční hlasy. CHP má ve volbách tradičně svých dvacet procent hlasů a málokdy se dostane přes ně. A když sleduji Kilicdarogluova veřejná vystoupení nebo jeho dlouhodobou politiku se všemi zvraty a častou změnou názorů, nevidím v něm člověka, který by byl stejně charismatický jako Erdogan a byl schopný mu konkurovat.

A nikdo další už tam není?
Třeba Ekmeleddin Ihsanoglu byl Erdoganův protikandidát (v prezidentských volbách před třemi lety – pozn. red.), ale zdiskreditoval se spoluprací s nacionalisty ze Strany národní akce. Spekulovalo se také, že by tou osobností mohl být někdo z AKP, třeba Ahmet Davutoglu nebo bývalý prezident Abdullah Gül. Ale ti úplně zmizeli ze scény. Obávám se, že se musí objevit nová silná osobnost. Někdo alespoň jako Selahattin Demirtas, který byl vůdce prokurdské HDP. Ten by podle mě měl šance, ale zase by kvůli afiliaci s kurdskou menšinou neoslovil celou šíři turecké společnosti. Tady vidím velký problém – systém je Erdogan, s ním to stojí a s ním to padá.

Když to zhodnotíme, přinesl poslední rok v Turecku i něco pozitivního?
Jestli tam je pozitivní aspekt, tak ten, že AKP a prezident Erdogan odhalili karty. Je jasné, že věty o demokratizaci společnosti a přiznání více svobod byly jen řeči. Sice to bylo evidentní už po protestech v Gezi parku, ale pořád existovala víra v to, že občanská společnost funguje dobře, že vláda není všemocná a opozice má možnost případně i vyhrát volby. Teď je jasné, že AKP zavádí autoritářský režim koncentrovaný kolem kultu prezidenta. Už ani nepředstírá, že by to mělo být jinak. Možná sem tam použije slovo demokracie, ale myslím, že i sami představitelé AKP ho můžou brát maximálně s úsměvem.

Záběry z loňského pokusu o puč v Turecku:








Hlavní zprávy

Další z rubriky

Maďarská vesnice Felcsút na pohledu z letadla.
Orbánova vesnice zažívá pohádkový boom, ze starosty je miliardář

Maďarskou vládu pohněvala inspekce z europarlamentu. Zajímala se o úzkokolejku postavenou z evropských fondů, kterou nikdo nejezdí. Trať je jen jedním z...  celý článek

Hurikán Maria postupuje Karibikem, zatím si vyžádal 10 obětí. Přehnal se i přes...
Hurikán Maria má osmnáct obětí, dorazil k Dominikánské republice

Počet obětí hurikánu Maria, který postupuje Karibikem, stoupl na osmnáct poté, co ve čtvrtek večer nejméně patnáct mrtvých ohlásila Dominika. Dalších dvacet...  celý článek

Jeden z předvolebních plakátů německé strany Die Partei
Řízení v opilosti, kokain na předpis. Německé síti vládne strana satiry

Německá politická strana Die Partei, která kandiduje do parlamentních voleb, válcuje na Facebooku Alternativu pro Německo i Merkelové křesťanské demokraty. V...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.