Výše zmíněná změna kurzu vůči Sýrii stála Ankaru nesmírně mnoho také v jejím vztahu k Íránu coby hlavnímu podporovateli Asadova režimu – rovněž tento vztah Turecko do té doby pěstovalo v souladu s politikou „nulových problémů se sousedy“, kterou prosazoval ministr zahraničí Ahmet Davutoglu.
Jemné předivo
Vzhledem k těmto novým napětím stojí za to připomenout, že ještě před pouhými několika měsíci bylo mnoho amerických představitelů bledých strachy z toho, co vnímali jako tureckou zradu. Podle jejich názoru Turecko přeorientovalo svou zahraniční politiku směrem k muslimskému Blízkému východu a pryč od Západu – tento posun se údajně odrazil ve zhoršujících se vztazích země s Izraelem a lepšících se stycích s Íránem a Sýrií.
V syrský režim už nemáme žádnou důvěru, prohlásil turecký premiér Recep Tayyip Erdogan. (15. listopadu)
Mnoho amerických politiků a publicistů, kteří nejsou schopni či ochotni rozlišovat mezi turecko-izraelskými a turecko-americkými vztahy, si vyložilo Erdo?anovo odsouzení izraelské blokády Gazy jako vstřícné gesto vůči arabským sousedům, a to na úkor tureckých vztahů nejen s Izraelem, nýbrž se Západem obecně. Tureckou snahu stát se zprostředkovatelem mezi velkými západními mocnostmi a Íránem v otázce íránských zásob uranu Západ neocenil; Spojené státy dokonce tuto snahu pohřbily právě ve chvíli, kdy se zdálo, že začíná přinášet ovoce. A když poté Turecko hlasovalo v Radě bezpečnosti OSN proti uvalení dodatečných sankcí na Írán, působilo to jako další důkaz, že Ankara začala dělat „islámskou“ zahraniční politiku.
Mohammed Ayoob, profesor mezinárodních vztahů na Michiganské státní univerzitě, při přednášce
Americká úzkost vyplývala z přesvědčení, že snaha Turecka usilovat o dobré vztahy se Západem i s muslimským Blízkým východem je ve vzájemném rozporu a že rozhodnutí Ankary zlepšit vztahy s muslimskými sousedy motivovaly převážně náboženské a ideologické otázky, které vládní Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) pokládá za důležité. Nedávné napjaté vztahy Turecka s Íránem nicméně ukazují, že takový předpoklad má zásadní slabiny, a jsou spíše dokladem neideologické zahraniční politiky, která naplňuje turecké národní zájmy, jak je definuje politická elita země – včetně postislamistů, kteří jsou dnes u moci.
Záběry syrské opozice z obsazeného města Homs (27. prosince 2011)
Záběry syrské opozice z obsazeného města Homs (27. prosince 2011)
Rakety a varování
Jádrem neshod mezi Tureckem a Íránem byly zpočátku odlišné přístupy obou zemí k vnitřnímu povstání proti Asadově diktatuře. Írán do Asadova režimu hodně investoval, protože je to jeho jediný arabský spojenec a hlavní kanál pro poskytování materiální podpory Hizballáhu v Libanonu. Naopak Turecko se po úvodním váhání plně postavilo za Asadovy odpůrce a dnes poskytuje útočiště nejen jim, ale i dezertérům ze syrské armády. Ankara zašla dokonce ještě dál, když pomohla rozdělené syrské opozici sejít se na tureckém území, založit jednotnou frontu proti Asadovu režimu a stát se mu důvěryhodnou alternativou.
Když Turecko náhle změnilo svůj postoj k Sýrii a uvedlo ho do souladu se stanoviskem západních mocností, učinilo to ze dvou důvodů. Za prvé si vládní Strana spravedlnosti a rozvoje nemohla dovolit, aby byla vnímána jako odpůrce demokracie v Sýrii, vzhledem k tomu, že se i její vlastní legitimita silně opírá o její demokratický kredit. A když za druhé Erdoganova vláda dospěla k závěru, že Asadův režim je odsouzen k pádu, snažila se zabezpečit své budoucí zájmy v Sýrii, která má pro Turecko strategický význam – a to i za cenu ohrožení vztahů s Íránem.
Pozorovatel LAS sleduje protesty proti režimu Bašára Asada (4. ledna 2012)
Nelibost Íránu nad tureckou „zradou“ Asada ještě prohloubilo nedávné rozhodnutí Erdoganova kabinetu umístit v Malatyi na východě země protiraketový systém včasného varování – jehož cílem bude sledovat aktivitu íránských raket. Podle íránských úřadů má systém NATO neutralizovat íránskou schopnost odstrašení Izraele, což zvýší pravděpodobnost izraelského či amerického úderu proti íránským jaderným objektům. Představitelé Íránu dokonce Turky varovali, že komplex v Malatyi by byl prvním cílem odplaty za případný útok Západu na Írán.
Realita je však taková, že Izrael může sledovat aktivitu íránských raket z několika jiných míst, než je Malatya. Íránská hrozba je proto spíše vyjádřením nespokojenosti s Tureckem než projevem skutečných obav, že komplex v Malatyi nepříznivě ovlivní íránskou schopnost odstrašení.
Demonstrace na podporu Bašára Asada v Damašku (19. prosince 2011)
Tank syrské armády ve městě Homs (7. prosince 2011)
Staré a nové, ale možno dobré vztahy
Napětí mezi Íránem a Tureckem odráží tři širší skutečnosti. Za prvé arabské jaro a zejména syrské povstání odhalily skryté soupeření obou stran o vliv na Blízkém východě a v arabském světě. Za druhé není turecký příklon k východu motivovaný ideologicky ani nábožensky, ale opírá se o solidní strategické a ekonomické výpočty; Turecko bude svou politiku přizpůsobovat podle toho, jak se bude vrtkavá situace na Blízkém východě do budoucna vyvíjet. A za třetí už Turecko investovalo příliš mnoho do svých strategických vztahů s NATO a zejména s USA a nechce je promrhat výměnou za nejisté zisky ve vztazích s Íránem.
"Úspěšně jsme odpálili rakety dlouhého doletu země-moře a země-země, které nesou názvy Kádir a Núr," oznámil podle agentury Reuters Mahmúd Musáví z velení námořnictva.
To neznamená, že se Turecko vrátí ke své tradiční strategické závislosti na USA a jejich spojencích, kterýžto přístup definoval tureckou zahraniční politiku během celé studené války i v prvních deseti letech po jejím skončení. Vláda AKP prosazuje strategickou autonomii země a větší aktivismus na Blízkém východě. Zároveň si však uvědomuje, že taková politika nesmí Turecko připravit o vztah s NATO a USA.
Turecko vyvíjí nelehkou snahu zachovat svůj starý vztah se Západem a současně vybudovat nové svazky s muslimskými sousedy. Vedoucí představitelé země chápou, že Turecko může nejlépe ochránit a dál zvýšit svůj vliv na obě strany tím, že si s oběma udrží dobré vztahy.
Mohammed Ayoob, profesor mezinárodních vztahů na Michiganské státní univerzitě; autor textu
Mohammed Ayoob je profesorem mezinárodních vztahů na Michiganské státní univerzitě a mimořádným členem Institutu pro sociální politiku a porozumění.
Copyright: Project Syndicate, 2012. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
