S předsudky vůči Turecku si musí poradit sama Evropa - její obavy však musí vyvrátit Turci. Obě strany mají před sebou dost práce.
Obavy z islámu a prudký růst počtu obyvatel, to jsou nejčastěji uváděné předsudky proti členství Turecka v EU. Turci však budou členy téměř šestisetmilionové unie. I v době, kdy v počtu obyvatel předstihnou Němce, bude mít Ankara při rozhodování EU nanejvýš 15 procent všech hlasů, spíš méně.
Kandidatura Turecka, které nyní vede předák umírněné muslimské strany, by měla už nyní připomenout Evropanům, že islám a terorismus jsou dvě odlišné věci. Jestliže v čele vlád unijních zemí mohou stát křesťanští demokraté, není důvod, proč by v jejich čele nemohli stát islámští demokraté.
Důležité tu není náboženství, nýbrž demokracie - ve stranách i ve státě. Jenže demokracie v Turecku, to je věc, která stále budí pochyby. Je Turecko demokracií, nebo je demokracie jen tureckou fasádou?
Pokud mohou vojáci donutit premiéra k demisi a vynutit si rozpuštění jeho strany, jak se v Turecku stalo před pouhými sedmi lety, jsou pochyby na místě. Turci proto musí Evropě dokázat, že v jejich zemi už nevládne armáda, a to ani ze zákulisí ne, jak to bylo po většinu dvacátého století.
Než vstoupí do unie, musí Ankara zaručit, že mučení i další státní zločiny proti lidským právům už nepatří k nástrojům státní moci, jak je tomu podle některých humanitárních organizací ještě dnes. K tomu patří i zajištění práv pro kurdskou menšinu, která ještě nedávno čelila útlaku, jaký Češi zažili jen v nejhorších dobách své existence.
Času je zdánlivě dost. Podle odhadů vstoupí Turci do unie v roce 2015 nebo až 2019. To je daleká budoucnost. Musíme ji však tvořit už dnes, chceme-li mít úspěch.
