V plné nahotě se tady ukazuje, jak to dopadá, když novinářovi nadřízení mají blíže právě k politikům než ke svým vlastním lidem.
Nebudu tady hájit Tunův dopis. Je naivní a velmi nešťastně formulovaný (na druhé straně však nezavdává důvod k jakémukoliv trestu, pokud tedy žijeme v normální demokratické společnosti).
Na vině jsou nadřízení
Jako člověk, který velmi dobře zná fungování zpravodajství televize Nova, nemohu nevidět, že hlavní příčinou celé kauzy je od počátku právě neospravedlnitelné chování Tunových nadřízených.
Tunu společně s dalšími novináři označil Paroubek za placené přisluhovače ODS (více zde) a Tuna má pravdu, když říká, že je to nejhorší způsob, jak se dá novinář profesně osočit.
Všech jmenovaných se jejich nadřízení druhý den veřejně a velmi jednoznačně zastali. A jak je na tom Tuna? Ředitel Dvořák mlčí. Šéf zpravodajství Ondráček, který osobně schvaloval všechny inkriminované reportáže, mlčí… Hájit se sám je nedůstojné (a také nedůvěryhodné), a tak mlčí i Tuna.
Reaguje až po třech měsících, kdy se mu kvůli dalším Paroubkovým silným slovům dostane příležitosti udělat to jinak než trapnou větou typu: "Ale já jsem přece poctivý!" Dál už je to dostatečně známý příběh.
Dopis jako záminka
Z celého vývoje událostí přímo čiší, že Tunův nešťastný dopis je daleko spíš záminkou, jak se zbavit nepříjemně nezávislého a zásadového novináře, který je mnoha lidem trnem v oku, než skutečnou příčinou jeho vyhazovu.
Abychom však byli spravedliví. Pánové Dvořák a Ondráček nejsou zcela jistě jediní mediální manažeři se sklony k appeasementu vůči politikům. Ten problém je obecný. Například zisky televizí jsou dramaticky závislé na legislativních opatřeních určovaných právě politiky a bylo by naivní si myslet, že při vzájemných rozhovorech na toto téma zůstává aktuální vysílání dané televize stranou.
Nikdy by však věci neměly dojít tak daleko, že manažeři některého sdělovacího prostředku buď připustí vměšování politiků do redakčních věcí, nebo dokonce obětují své dlouholeté kvalitní zaměstnance.
