Kvůli němu není u nás tak snadné odpouštět firmám dluhy, dávat jim státní půjčky a subvence nebo je ochraňovat před zahraniční konkurencí. Pro zemědělce z kandidátských zemí náhle rovnost podmínek přestala platit. Dočkají se jí až za deset let po vstupu. V neradostné situaci transformujícího se zemědělství, s nedostatkem kapitálu, špatným přístupem k bankovním úvěrům a zastaralými traktory mají konkurovat dotovanému vínu za padesát haléřů nebo jablkům za dvě koruny.
Pokud tento bruselský diktát přijmeme, čeká nejednoho českého hospodáře strašný osud. Že by jej Západ opravdu chtěl zlikvidovat? To v žádném případě.
Proti českým Vaškům v unii nic nemají. Ale mají také své zemědělce, uvyklé na snadný život ze subvencí. Ti ruinují rozpočet unie, ale slabí evropští politici nemají odvahu říci: Stop! Jenom doufají, že se tento systém zhroutí do své absurdity o to později, čím méně rolníků z něj bude ujídat. Proto ten pokus vystrnadit Čechy, Poláky a další od přístupu k evropskému koláči.
Budeme-li na něm lpět, zkomplikujeme si vstup. Leckoho napadne, že bychom se možná měli zachovat hrdě, vždyť ty dotace jsou nedůstojné a nesmyslné. Bylo by to krásné donkichotské gesto, ale zároveň politické šílenství. My musíme bojovat především o spravedlivé zacházení.
Proč? Za prvé chceme být rovnoprávnými členy unie. A za druhé? Obětování zemědělců je příliš velká cena. Nikdo si už nebude jist, jestli také nebude položen na oltář hladkého vstupu. Kdo bude další?