Trpkost vězně z Osvětimi přemohla láska

Svět si připomíná 60. výročí osvobození největšího nacistického koncentračního tábora Osvětim. Vzpomínky na hrůzy II. světové války budou také Němce provázet celý rok. Spolkový kancléř Gerhard Schröder vyhlásil boj neonacistům, kteří se znovu pokoušejí relativizovat utrpení a hrůzy fašismu.

"Je morální povinností celé společnosti vypořádat se s neonacisty i starými nacisty," prohlásil Schröder. Německo si datum osvobození Osvětimi připomene již podeváté Národním dnem obětí nacismu.

I Max Mannheimer se dočkal svobody
V květnu 1945 bylo hitlerovské Německo poraženo. Mezi těmi, kteří se dočkali vytoužené svobody, byl tehdy pětadvacetiletý Max Mannheimer z Nového Jičína.

Tento muž, který za pár dnů oslaví pětaosmdesátiny, prožil vše hrozné, co jen člověka uvězněného ve fašistickém pekle mohlo potkat. Ponížení, internaci, smrt téměř celé rodiny, hlad, nemoci a strach. Obrovský strach. "Nebyl jsem žádným hrdinou," říká dnes skromně.

Rodina Maxe, který byl vyučeným obchodníkem, se po pogromu na Židy v listopadu 1938 musela přestěhovat z Nového Jičína do Uherského Brodu. V lednu 1943 byli všichni deportováni přes Terezín do Osvětimi.

Na rampě, kde esesáci rozhodovali o životě a smrti, naposledy spatřil rodiče, patnáctiletou sestru a novomanželku. Ti všichni skončili v plynových komorách Osvětimi. Zahynuli také dva jeho bratři. Pět týdnů po příjezdu do tábora zůstal z osmičlenné rodiny pouze on a mladší bratr Edgar.

"Všechno, co jsem prožil poté, se nemohlo vyrovnat bolu ze ztráty nejbližších," říká Mannheimer. Přežil pět koncentračních a pracovních táborů. Nevýslovné utrpení začalo v Osvětimi, skončilo v Dachau. Jako zázrakem přežil. Max Mannheimer se narodil 6. 2. 1920. Podruhé se narodil 30. dubna 1945.

V ústrety mi kráčí bělovlasý muž v baretu a s kufříkem. Vrací se z přednášek ve Würzburgu. Než večer usedne v televizním studiu bavorské televize, máme v útulné restauraci v centru Mnichova, kde se pravidelně schází s bývalými spoluvězni, čas na vyprávění. Vzápětí oči Maxe Mannheimera zaplaví slzy. "Toto je můj přítel. První Američan, který přijel na jaře 1945 do Mnichova. A zůstal," představuje mi vysokého muže, který sem přišel se synem na oběd.

Max Mannheimer není v Mnichově a v Německu žádnou neznámou. Vitální muž, otec dcery a syna, totiž dlouhá léta neúnavně "pracuje" ve službách usmíření. Vysvětluje a líčí, co zažil. A jak to mohl přežít. "Dlouhotrvající usmíření je možné pouze tehdy, když víte, co se stalo," říká muž, který umí zprostředkovat vzpomínky bez nenávisti.

Hovoří o všem, je otevřený. "Když vyprávím o rampě smrti a vidím někomu slzy v očích, musím se obrátit, abych sám nebrečel," přiznává. Kde vůbec bral a bere sílu hovořit o těch strašlivých mukách? "Chtěl jsem dělat něco užitečného. Pomáhal jsem také těm, kteří na tom byli po válce psychicky mnohem hůře než já. Ale také já jsem zpočátku trpěl depresemi. Víte, kruté zacházení nacistů ze mne neudělalo tvrdého člověka."

Na osvobození v roce 1945 vzpomíná se smíšenými pocity. "Moje první reakce? Plakal jsem. Radostí, že jsem svobodný. Žalem, že jsme z celé rodiny naživu zůstali pouze dva. Bratr a já. Radost z ukončení útrap zastínil nevýslovný žal ze ztráty téměř všech nejbližších." Po osvobození v Dachau, kdy vážil pouhých 37 kilogramů, se Max Mannheimer vrátil domů do Nového Jičína. S pevným přesvědčením, že na německou půdu jeho noha již nikdy nevkročí. Ale osud tomu chtěl jinak.

Doma se zamiloval do sudetské Němky, která se později stala jeho ženou. Mladá láska však byla vzápětí vystavena zkoušce. Ona nesměla zůstat v Novém Jičíně a k vyhnání neměla alternativu. On zase slíbil sám sobě již nikdy nevkročit na německé území. Ale přítelkyně ho přesvědčila. Argumentovala tím, že Německo po katastrofální válce má dobrou šanci stát se pravou demokracií. Láska zvítězila a 9.listopadu 1946 se pár usadil v Německu.

Do Německa ho znovu přivedla láska
Mannheimer pracoval výhradně v židovských organizacích a sepisoval svědectví bývalých vězňů. Dodnes jako "svědek doby" neúnavně jezdí po celé zemi, publikuje, přednáší, diskutuje se studenty, lidmi, a dokonce i s neonacisty. Předseda Sdružení bývalých vězňů z Dachau provází tímto bývalým koncentračním táborem školní výpravy.

"V prvních letech jsem nebyl schopen mluvit o všem, co se mně a naší rodině událo, bylo pro mne těžké procházet kolem bývalých krematorií a plynových komor. Začal jsem malovat. Chtěl jsem 'přemalovat' minulost, zapomenout. Byl to jakýsi druh terapie." Nebylo to snadné, vlastně téměř nemožné. V osmdesátých letech se zhroutil, když uviděl v Americe hákový kříž. Začal mluvit ve školách a pomohlo to. "Říkám svému publiku: Vy jste Sigmund Freud a já pacient.

Pouze neležím na gauči, ale povídám," říká Mannheimer. Netají se tím, že když o prožitém peklu mluví večer, pak potřebuje buď jedno pivo, nebo tabletku, aby se uklidnil. "Vysvětluji žákům minulost. Vysvětluji jim, že oni nejsou odpovědní za to, co se stalo. Nesou však odpovědnost za to, co se stane."

Nesoudím, jen nechci zapomenout, říká Max Mannheimer

Paměť je jeho kapitál. Pamatuje si, jak hrával fotbal za Nový Jičín, pamatuje si na noc z 1. na 2. února 1943, kdy se z tisíce mužů, žen a dětí (včetně jeho rodiny) dostalo do koncentračního tábora Osvětim z transportu z Terezína pouze 155 mužů a 63 žen.

Říkáte, že nejste ani soudce, ani žalobce. Jak zní vaše poselství Německu 60 let po válce?
Poučit se z dějin. Včas rozpoznat nebezpečí a moci tak včas zasáhnout proti neonacistům. Odvracet tvář je to nejhorší. Dovedu si představit, že to tehdy nemuselo dojít až tak daleko, kdyby lidé v roce 1938 povstali proti bezpráví.

Zpracovali Němci svou minulost?
Částečně. Brzdou byla studená válka. Ale na fašismus nesmíme zapomínat. Druhá světová válka byla přece největší genocida a přinesla smrt 50 milionům obětí! Jak řekl americký filozof George Santayana: Ti, kteří si nepamatují na minulost, jsou odsouzeni prožít ji znovu.

Fašistická říše vám vzala rodiče, sourozence a manželku, demokratické Německo se stalo vaší novou vlastí. Co mu nyní vzkážete?
Podporujme demokracii. Je zapotřebí posilovat demokracii, aby znovu nevznikla diktatura, protože již dobře známe její důsledky.

Loni na podzim se ve dvou spolkových zemích dostali do parlamentu neonacisté. Neměli by být zakázáni?
Myslím, že zákaz nic neřeší. Zakážete je a oni vlezou do jiných stran. Navíc procesy s neonacisty pouze přitahují pozornost. A o to jim právě jde. Bohužel bulvární noviny hledají právě senzace tohoto typu a poskytují jim platformu.

Čím si vysvětlujete, že 60 let od konce války lidé volí neonacisty?
Dlouho jsem si myslel, že převážná většina slušných, demokraticky smýšlejících lidí může držet v šachu těch pár procent potenciálních nebo skutečných neonacistů. Omyl. Připomenu, že také Hitler kdysi začínal s malým počtem aktivistů. Již několik let se Německo potýká s masovou nezaměstnaností. To je voda na mlýn neonacistům, kteří argumentují tím, že cizinci berou Němcům práci. Jednou jsem o tom hovořil s předsedou republikánů, který, byť sám zaměstnává Turky, je proti cizincům. Protože jsem věděl, že je velkým fandou fotbalového klubu FC Bayern, zeptal jsem se ho: "Víte, co by se stalo, kdyby při zápase FC Bayern někdo zvolal - Cizinci ven! Mohli by je rozpustit. Tenkrát tam totiž hráli pouze tři rodilí Němci."

Co říkáte na neutuchající spor mezi Čechy a jejich vyhnanými krajany?
Odpovím protiotázkou. Napadli Češi Německo, nebo to bylo obráceně? Ale pochopitelně, vždy jsem byl proti tomu, aby lidé byli vyhnáni z domovů, což se stalo i mně. Nechci nespravedlnost a tomu musíme zabránit. Mluvit, vysvětlovat, být bdělí. Víte, v koncentračním táboře jsem odvážný nebyl. Ale dnes se nebojím podívat do očí neonacistovi. A řeknu mu pravdu o Osvětimi, o Dachau.

Jak zní vaše krédo?
Nezapomenout, co se stalo. Dnes již můžu bez nenávisti podat mladé generaci očité svědectví o nacistickém režimu. I když jenom někde vymažete nastříkaný hákový kříž, i to je příspěvek k boji proti extremismu, antisemitismu. Jít kolem a ignorovat to, to by znamenalo, že s tím souhlasíme!