Na přelomu letošního roku patřilo téma o konci století či příchodu nového milénia mezi nejpopulárnější, leč i nejspornější zároveň. Střízlivé poznámky, upozorňující na historickou podmíněnost našeho počítání běhu času, zapadly v té vřavě buď pod stůl, anebo je novináři odmítali prostě proto, že veřejnost si zkrátka žádá počátek nové éry, a tudíž jej má též dostat stůj co stůj. Podíváme-li se však s mírným nadhledem na celý problém, zjistíme, jak bylo obtížné zavést všeobecně přijatelné a jednotné počítání času. Takový požadavek totiž v sobě skrývá nutnost nějak skloubit nesouměřitelné intervaly periody zemské rotace s dobou oběhu Země kolem Slunce a ještě s často protichůdnými požadavky ekonomů, obchodníků, účastníků dopravy, náboženských společností i široké veřejnosti, která sama často ani neví, co vlastně chce. Ať si to připouštíme či nikoliv, stále jsme závislí na rytmických cyklech střídání dne a noci jakož i ročních období. Jako nejjednodušší přírodní standard pro měření času proto zprvu sloužilo střídání fází Měsíce od novu k úplňku a zase zpět v intervalu zhruba jednoho měsíce. Právě proto používaly nejstarší kalendáře intervaly proměn fází Měsíce jako časový normál. Tak lze mimochodem vysvětlit rekordní biblická stáří patriarchů, jako byl pověstný Metuzalém - fakticky šlo o "měsíční roky", kterým však dnes říkáme kalendářní měsíce. Teprve později pokročili naši předkové k zavedení slunečního roku jako vhodnějšího časového normálu, a tak vznikaly první - z moderního pohledu stále ještě velmi nedokonalé - sluneční kalendáře. Z tohoto hlediska zcela převratnou reformu uskutečnil Gaius Julius Caesar na návrh astronoma Sosigena již r. 45 př. n. l. Juliánská reforma znamenala sjednocení délky roku na 365 dnů, přičemž každý čtvrtý rok byl přestupný. Reformu převzal i křesťanský kalendář, jenž však vznikl až více než pět set let po Kristu, když se o zpětný výpočet data Kristova narození pokusil římský opat Dionysius Exiguus. Jeho pokus nebyl kvůli kalendářním i historickým zmatkům úplně správný, a navíc se v něm nezavedl rok nula, takže 1. lednu léta Páně (AD) 1 bezprostředně předchází 31. prosinec roku 1 před Kr. (BC). To je skutečný důvod, proč konec XX. stol. a druhého tisíciletí křesťanské éry připadne až na 31. prosinec r.2000 AD. (Paradoxně však 2000 let od Kristova narození uplynulo již někdy kolem r. 1995.) Na počátku novověku se již zřetelně projevila narůstající odchylka délky juliánského roku od nepatrně kratšího trvání úplného oběhu Země kolem Slunce, což přimělo papeže Řehoře XIII. k prosazení reformy, kterou na jeho podnět připravil astronom Christophus Clavius. V r. 1582 se ve shodě s jeho návrhem v kalendáři vynechalo 10 dnů a do budoucna se nepatrně změnilo pravidlo pro vkládání přestupných let, platící až dosud. Gregoriánská reforma se ovšem neprosadila ani snadno, ani rychle. Zprvu ji přijaly jen převážně katolické evropské země a až postupem staletí další státy v Evropě či zámoří. Nicméně díky ekonomické a politické převaze křesťanských zemí se počátkem XX. století stal gregoriánský kalendář celosvětovou normou, i když se až dosud místy souběžně používá kalendářů jiných. Normalizace je zkrátka snazší než globalizace, jak je patrno z marných snah orgánů OSN prosadit kvalitnější celosvětově závazný kalendář. Gregoriánský kalendář z konce 16. stol. se tak stává podivuhodným dokladem překvapivě úspěšné snahy o globalizaci v době, kdy sám termín globalizace ještě nikdo neznal.
28. ledna 2000
