Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Třískání pianem diváky netáhne

  11:00aktualizováno  11:00
Praha - Pražský komorní orchestr hraje už padesát let bez dirigenta. Aby laik posoudil, v čem spočívá výjimečnost takového koncertního tělesa, musí si představit více než třicet hráčů, kteří se při hraní mohou spolehnout jen sami na sebe. "Orchestr bez dirigenta prostě musí být o něco lépe připraven," shrnuje Milan Lajčík, houslista a zástupce koncertního mistra v Pražském komorním orchestru. "Sólista má daleko větší volnost ve výběru frází a temp, protože orchestr ho poslouchá a hraje podle něj," doplňuje hráč na violu Jan Stippl.
Pražský komorní orchestr

Pražský komorní orchestr v úterý zkoušel před svým dalším vystoupením. Podle muzikantů je v Praze velmi kritické publikum, přesto zde chtějí hrát všichni světoví hudebníci. (24. dubna 2001) | foto: Ivan RigelMF DNES

Od první nahrávky Orchestrálního kvartetu Karla Stamice z roku 1951 nahrál PKO desítky alb a odehrál stovky koncertů po celém světě. Spolupracoval s Václavem Neumannem i Charlesem Mackerrasem, doprovázel Josefa Suka či Ivana Moravce, ale i množství skvělých zahraničních sólistů. Oba hudebníci s mírným smutkem podotýkají, že jejich orchestr je mnohem známější a populárnější v zahraničí než v Česku. Souvisí to prý především s ekonomickou situací českých milovníků klasické hudby. Hudební tradice, vyspělost publika i kvalita muzikantů však po- dle nich stále dává důvod pohlížet na Prahu jako na místo, kde zní hudba výjimečně dobře.

Co Čech, to muzikant
"Fakt je, že hudebníci se doslova rvou o to, aby mohli vystoupit v Praze. Do Prahy chtějí opravdu všichni, i za cenu, že sleví na honorářových požadavcích," říká Milan Lajčík. "Je to nejspíš dáno tradicí, ale je tady i velmi kritické publikum," dodává houslista a říká, že čeští muzikanti ani za hranicemi obvykle nedělají ostudu. "Když je ovšem někdo dneska zvlášť dobrý muzikant, především mezi hráči na strunné nástroje, tak je to Číňan, případně Japonec," dodává Jan Stippl.

Nové publikum si podle muzikantů často hledá cestu ke klasické hudbě i přes poněkud snobské akce. "Nedávno jsem hrál galakoncert na Žofíně, hrály se mimo jiné zpřístupněné aranže s bicími, pro spoustu lidí je tohle vrcholem, který jsou v hudbě ještě schopni vnímat se zájmem," říká Jan Stippl. "Tam jde spíš o to sedět s Klausem v první řadě," dodává Lajčík. Oba muzikanti připouštějí, že svět klasické hudby mnoho lidí odrazuje, protože mají pocit, že interpretovaným skladbám nerozumějí. Zdůrazňují však, že posluchač má hudbu vnímat především citem, uplatnit při jejím posuzování jednoduché kritérium, zda se mu líbí, nebo ne. "A když někdo ví, za jakých okolností ta či ona skladba vznikala, v jakém byl skladatel rozpoložení, když ji tvořil, může to zážitek z hudby jen umocnit," říká Stippl.

Jak vybrat Vivaldiho?
Vybírat dobrou nahrávku klasické hudby je jistým druhem dobrodružství. Například levné řady kompaktů s klasikou působí na mnoho lidí podezřele. Milan Lajčík však tvrdí, že i levné cédéčko může být kvalitní. "Pokud se někdo vydá do obchodu s cílem koupit Vivaldiho, narazí na čtyřicet nahrávek stejné skladby. Lze říci, že třicet pět bude dobrých. Ty za devadesát korun bych nechal ležet v koši, ale od sto padesáti korun to může být kvalitní nahrávka," říká houslista.

"Laik může při výběru vsázet například na známého interpreta, tam je kvalita zaručena. Pokud by však poslouchal čtyři různé nahrávky stejné skladby, jen těžko pozná rozdíl," dodává Jan Stippl. Cenu nahrávky tvoří jméno interpreta, ale také věhlas nahrávací firmy. Velmi drahé nahrávky bývají zpravidla od firem, které najímají vynikající zvukaře, specializované na nahrávání klasiky. Cílem je dosáhnout zvuku, co nejpodobnějšího živému vystoupení. Proto jsou například velmi ceněny kvalitní záznamy koncertů. Velmi záleží na prostoru, kde nahrávka vzniká. Koncertní tělesa do čtyřiceti členů z domova i zahraničí vyhledávají nejčastěji sál v holešovické Domovině. "Je to dáno dobrou akustikou toho prostoru, nejsou tam odrazy, jsou tam naopak dobré dozvuky," říká Jan Stippl.

Rekviem za čtyři sta
Jiným labyrintem, jejž dnešní trh před zájemce o vážnou hudbu nastražil, jsou koncerty. V Praze pokrývá nabídka koncertů téměř kteroukoli denní nebo noční hodinu. Hudebníci radí dát na známá jména a osvědčené prostory. "Hodinovému koncertu v kostele za čtyři stovky se Pražan obvykle vyhne. Ale i kdyby ne, tak většinou narazí na slušnou úroveň," říká Jan Stippl. "Pořadatelé jsou obvykle rovněž hudebníci, všichni se navzájem znají, jen málokdo by si dnes dovolil nabízet něco, co by mělo vyloženě špatnou úroveň," dodává Stippl. Milan Lajčík vidí v přehršli nabídky "turistických" koncertů jiné nebezpečí. "Problém je spíš v tom, že přibývá mladých muzikantů, kteří se chtějí živit jen a jen tímhle způsobem," říká Lajčík. "Každý muzikant jde při tomhle způsobu hraní kvalitativně dolů, a pokud se po dvou letech hraní kšeftů pokusí uchytit u nějakého profesionálního orchestru, tak zjistí, že je zle."

Třískání pianem
Hudebník v orchestru typu PKO si může vydělat i padesát tisíc měsíčně. Stejně tak ovšem může zůstat třeba dva měsíce bez příjmu. Repertoár zahraničních zájezdů téměř výhradně určují pořadatelé. Podle muzikantů údajně dobře vědí, co jejich publikum očekává. Převažuje baroko, romantismus. "Pokud pořadatelé projeví přání, nastudujeme i současnou vážnou hudbu. Na Pražském jaru budeme hrát například Karla Husu," konstatuje Milan Lajčík. O zkušenostech s interpretací současné vážné hudby příliš mluvit nechtějí, je na nich však znát určitý despekt. "Pokud má sólista napsáno v notách, že přijde na pódium, praští víkem od klavíru, ukloní se a zase odejde, co je to za přístup skladatele vůči posluchačům," ptá se Milan Lajčík. "Pokud v současné skladbě chybějí melodie, vtip a rytmus, tak u většiny lidí nezabere, známe to z praxe. Posluchači chtějí slyšet krásné melodie, pomalé nádherné harmonické věty," přisvědčuje Stippl.

Kvalitu zvuku orchestru ovlivňují i nástroje, na které hudebníci hrají. Nemusí to být vždy staré nástroje, mnoho muzikantů hraje i na moderní. Kvalitní nové housle stojí zhruba od sta tisíc korun. "Starý nástroj za dvě stě tisíc a více může hrát stejně jako nový za sto, cenu určuje i historická hodnota. Já mám čtyři roky starou violu od Vladimíra Pilaře z Hradce a jsem s ní velmi spokojen," říká Jan Stippl. "Já jsem se dostal k nástroji z pražské dílny houslaře Vávry z roku 1937, byl to však dosud nehraný nástroj, vystavený u sběratele za vitrínou," doplňuje Milan Lajčík.

Autoři:






Hlavní zprávy

Další z rubriky

(Ilustrační snímek)
Na jihu zůstávají stovky lidí bez elektřiny, některé vlaky pojedou až zítra

Po bouřce z noci na sobotu zůstaly v jižních Čechách stovky lidí bez elektřiny. Většina poruch už se během soboty a v noci na neděli podařila opravit, přesto...  celý článek

Ivan Hanuš obdržel v Pelhřimově certifikát.
Rekordní putování dopisu má pokračování, tentokrát přišel z Ruska e-mail

Příběh nejdéle doručované poštovní zásilky v České republice pokračuje. Ivanu Hanušovi se ozvala neteř ruské lékařky, která před více než 28 lety poslala jeho...  celý článek

Ilustrační snímek
Teploty se budou na přelomu srpna a září průměrně pohybovat okolo 24 °C

Průměrné denní teploty během následujících čtyř týdnů klesnou, zůstanou však na dlouhodobém průměru. Průměrné by na přelomu prázdnin a školního roku měly být i...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.