Od první nahrávky Orchestrálního kvartetu Karla Stamice z roku 1951 nahrál PKO desítky alb a odehrál stovky koncertů po celém světě. Spolupracoval s Václavem Neumannem i Charlesem Mackerrasem, doprovázel Josefa Suka či Ivana Moravce, ale i množství skvělých zahraničních sólistů. Oba hudebníci s mírným smutkem podotýkají, že jejich orchestr je mnohem známější a populárnější v zahraničí než v Česku. Souvisí to prý především s ekonomickou situací českých milovníků klasické hudby. Hudební tradice, vyspělost publika i kvalita muzikantů však po- dle nich stále dává důvod pohlížet na Prahu jako na místo, kde zní hudba výjimečně dobře.
Co Čech, to muzikant
"Fakt je, že hudebníci se doslova rvou o to, aby mohli vystoupit v Praze. Do Prahy chtějí opravdu všichni, i za cenu, že sleví na honorářových požadavcích," říká Milan Lajčík. "Je to nejspíš dáno tradicí, ale je tady i velmi kritické publikum," dodává houslista a říká, že čeští muzikanti ani za hranicemi obvykle nedělají ostudu. "Když je ovšem někdo dneska zvlášť dobrý muzikant, především mezi hráči na strunné nástroje, tak je to Číňan, případně Japonec," dodává Jan Stippl.
Nové publikum si podle muzikantů často hledá cestu ke klasické hudbě i přes poněkud snobské akce. "Nedávno jsem hrál galakoncert na Žofíně, hrály se mimo jiné zpřístupněné aranže s bicími, pro spoustu lidí je tohle vrcholem, který jsou v hudbě ještě schopni vnímat se zájmem," říká Jan Stippl. "Tam jde spíš o to sedět s Klausem v první řadě," dodává Lajčík. Oba muzikanti připouštějí, že svět klasické hudby mnoho lidí odrazuje, protože mají pocit, že interpretovaným skladbám nerozumějí. Zdůrazňují však, že posluchač má hudbu vnímat především citem, uplatnit při jejím posuzování jednoduché kritérium, zda se mu líbí, nebo ne. "A když někdo ví, za jakých okolností ta či ona skladba vznikala, v jakém byl skladatel rozpoložení, když ji tvořil, může to zážitek z hudby jen umocnit," říká Stippl.
Jak vybrat Vivaldiho?
Vybírat dobrou nahrávku klasické hudby je jistým druhem dobrodružství. Například levné řady kompaktů s klasikou působí na mnoho lidí podezřele. Milan Lajčík však tvrdí, že i levné cédéčko může být kvalitní. "Pokud se někdo vydá do obchodu s cílem koupit Vivaldiho, narazí na čtyřicet nahrávek stejné skladby. Lze říci, že třicet pět bude dobrých. Ty za devadesát korun bych nechal ležet v koši, ale od sto padesáti korun to může být kvalitní nahrávka," říká houslista.
"Laik může při výběru vsázet například na známého interpreta, tam je kvalita zaručena. Pokud by však poslouchal čtyři různé nahrávky stejné skladby, jen těžko pozná rozdíl," dodává Jan Stippl. Cenu nahrávky tvoří jméno interpreta, ale také věhlas nahrávací firmy. Velmi drahé nahrávky bývají zpravidla od firem, které najímají vynikající zvukaře, specializované na nahrávání klasiky. Cílem je dosáhnout zvuku, co nejpodobnějšího živému vystoupení. Proto jsou například velmi ceněny kvalitní záznamy koncertů. Velmi záleží na prostoru, kde nahrávka vzniká. Koncertní tělesa do čtyřiceti členů z domova i zahraničí vyhledávají nejčastěji sál v holešovické Domovině. "Je to dáno dobrou akustikou toho prostoru, nejsou tam odrazy, jsou tam naopak dobré dozvuky," říká Jan Stippl.
Rekviem za čtyři sta
Jiným labyrintem, jejž dnešní trh před zájemce o vážnou hudbu nastražil, jsou koncerty. V Praze pokrývá nabídka koncertů téměř kteroukoli denní nebo noční hodinu. Hudebníci radí dát na známá jména a osvědčené prostory. "Hodinovému koncertu v kostele za čtyři stovky se Pražan obvykle vyhne. Ale i kdyby ne, tak většinou narazí na slušnou úroveň," říká Jan Stippl. "Pořadatelé jsou obvykle rovněž hudebníci, všichni se navzájem znají, jen málokdo by si dnes dovolil nabízet něco, co by mělo vyloženě špatnou úroveň," dodává Stippl. Milan Lajčík vidí v přehršli nabídky "turistických" koncertů jiné nebezpečí. "Problém je spíš v tom, že přibývá mladých muzikantů, kteří se chtějí živit jen a jen tímhle způsobem," říká Lajčík. "Každý muzikant jde při tomhle způsobu hraní kvalitativně dolů, a pokud se po dvou letech hraní kšeftů pokusí uchytit u nějakého profesionálního orchestru, tak zjistí, že je zle."
Třískání pianem
Hudebník v orchestru typu PKO si může vydělat i padesát tisíc měsíčně. Stejně tak ovšem může zůstat třeba dva měsíce bez příjmu. Repertoár zahraničních zájezdů téměř výhradně určují pořadatelé. Podle muzikantů údajně dobře vědí, co jejich publikum očekává. Převažuje baroko, romantismus. "Pokud pořadatelé projeví přání, nastudujeme i současnou vážnou hudbu. Na Pražském jaru budeme hrát například Karla Husu," konstatuje Milan Lajčík. O zkušenostech s interpretací současné vážné hudby příliš mluvit nechtějí, je na nich však znát určitý despekt. "Pokud má sólista napsáno v notách, že přijde na pódium, praští víkem od klavíru, ukloní se a zase odejde, co je to za přístup skladatele vůči posluchačům," ptá se Milan Lajčík. "Pokud v současné skladbě chybějí melodie, vtip a rytmus, tak u většiny lidí nezabere, známe to z praxe. Posluchači chtějí slyšet krásné melodie, pomalé nádherné harmonické věty," přisvědčuje Stippl.
Kvalitu zvuku orchestru ovlivňují i nástroje, na které hudebníci hrají. Nemusí to být vždy staré nástroje, mnoho muzikantů hraje i na moderní. Kvalitní nové housle stojí zhruba od sta tisíc korun. "Starý nástroj za dvě stě tisíc a více může hrát stejně jako nový za sto, cenu určuje i historická hodnota. Já mám čtyři roky starou violu od Vladimíra Pilaře z Hradce a jsem s ní velmi spokojen," říká Jan Stippl. "Já jsem se dostal k nástroji z pražské dílny houslaře Vávry z roku 1937, byl to však dosud nehraný nástroj, vystavený u sběratele za vitrínou," doplňuje Milan Lajčík.
