Kdo ví – i tak se mohl vyvíjet příběh Grossovy politické kariéry, pokud by už existovala Rada pro posuzování střetu zájmů, kterou zamýšlí zřídit vláda.
Třináct "spravedlivých", jmenovaných nejdůležitějšími institucemi v zemi, by mělo napříště bdít nad pravdivostí majetkových přiznání politiků (soudců, členů rad) a jejich partnerů či partnerek.
Třináct apoštolů by nejen "čenichalo" v trezorech politiků, ale plnilo i roli jistého varovného mementa: Politiku, pozor si dej! Neber úplatky, neber...
Skeptik se nad tímto optimismem možná ušklíbne: tahle dohlížecí rada bude dobrá jen na to, aby se nepoctiví politici ještě lépe naučili kamuflovat své nekalé příjmy.
Převedou korupční dar nikoli na "přiznávanou" manželku, nýbrž na "nepřiznávanou" tetu Bětu.
Svět politiky nebude čistší, vztahy mezi byznysem a politiky transparentnější, ale naopak ještě temnější a zašmodrchanější.
Snad. Ale každý nehloupý pokus je lepší než žádný. Po řadě finančních afér stran i jednotlivých politiků se nedá spoléhat na mravní samovýchovu našich volených zastupitelů. Pokušení, které z funkcí plyne, bývá nezřídka silnější než lidé v nich (vládní koalice o tom ví své!).
Samospasitelný tenhle lék na důvěryhodnější veřejnou správu nebude. Ani neodhalí všechny typy střetu zájmů.
Ale samospasitelné není na světě nic.
Lidé si však politiky, soudce, zastupitele platí ze svých daní, a mají tudíž nárok vědět, zda tito nejsou někomu za cosi vděčni, jestli si jejich rozhodování někdo "nepředplatil". To žádné strkání nosu do privátních peněženek není.
Ale i optimista připustí zádrhele návrhu s radou: a) stane-li se zázrak a poslanci se senátory svého "hlídače" schválí, kde se – za b) najde oněch třináct skvělých osobností, apoštolů politické čistoty? Nebude zakrátko třeba další rady, aby dohlížela na dohlížitele?
