Jak vzpomíná na přelomové události dnes třicetiletý hejtman Martin Netolický a nebo jeho vrstevníci ve Sněmovně či na radnicích? Společenský převrat v listopadu 1989 si třicátníci vybavují většinou jako sérii obrazů. Vidí před sebou gesta, symboly a mnozí ještě dnes vzpomínají na nadšení, kterému nerozuměli.
MF DNES oslovila úspěšné lidi v Pardubickém kraji, pro které převrat v roce 1989 neznamenal životní zlom, ale jen epizodu uprostřed dětství. Tak jako tomu bylo u hejtmana Martina Netolického. Tehdy mu bylo sedm let a na základní školu chodil teprve necelé tři měsíce.
"Možná překvapím, ale útržkovitě si pamatuji, jak jsme situaci sledovali ve sdělovacích prostředcích, zvláště potom přímé přenosy televize a rozhlasu z demonstrací na Letné. Vzpomínám si také na rezignaci Gustáva Husáka a volbu Václava Havla prezidentem republiky," říká Netolický.
1. Den D
Nikdo už neví, co dělal 17. listopadu. Hejtman Martin Netolický je výjimka. Jako jeden z mála z generace třicátníků totiž ví, co přesně dělal 17. listopadu. Pochopitelně mu to prozradili rodiče.
"V té době jsem byl žákem první třídy. Podle vyjádření mých rodičů jsem byl v pátek 17. listopadu 1989 se známými v kině na nějakém dětském filmu," řekl.
Většina třicátníků netuší, kde byla. "Určitě nic zvláštního se ten den nedělo. Nevím, jak jsem ho strávil - normálně, klasicky. Chaos vypukl až pak," říká starosta Svitav David Šimek.
2. Vzpomínky na listopad. Spousta barevných obrazů
David Zandler, který nedávno vyhrál výběrové řízení na ředitele příspěvkové organizace Zámecké návrší v Litomyšli, si vybavuje televizní záběry sanitky, jak se prodírá zaplněnou Letnou.
Bylo mu tehdy osm let. "Sanitka. Sundávání obrazu Gustáva Husáka. Sirky s Václavem Havlem. Nadšení lidí v televizi. Prožíval jsem to spíše obrazově, než abych si uvědomoval, co se děje," uvedl Zandler.
Starosta Svitav David Šimek si zase vybavuje zvláštní atmosféru, která ve škole nastala v pondělí 20. listopadu. Po pátečním zákroku na Národní třídě nikdo netušil, co všechno přijde. "Seděli jsme ve škole, žáci i učitelé, a nikdo nevěděl, co se děje," řekl Šimek, který tehdy chodil do sedmé třídy základní školy.
3. Změny ve školách. Demokracie. A povinně!
Po pádu komunistů však přišly rychlé změny i do škol.
"Přerod jsem zaznamenal ve škole, kdy učitelky poměrně násilně po nás chtěly, abychom jim neříkali soudružky, ale paní učitelky. Naše třídní to po nás vyžadovala velmi vehementně, aniž by nám někdo vysvětlil proč. Prostě jsme byli donuceni se přeorientovat na demokracii," říká vedoucí Smetanova domu v Litomyšli Leoš Krejčí.
Stejný zážitek má i tehdy devítiletý poslanec sociální demokracie Jan Chvojka z Chrudimi.
"Měsíc předtím byli zatvrzelými komunisty, a najednou bazírovali na tom, aby děti nikomu neříkaly soudružko. Ta změna názorů byla mimořádně rychlá," řekl Chvojka.
4. Euforie a zklamání? Ne, děti to braly s rezervou
Bezprostředně po revoluci zasáhla celou společnost vlna euforie, kterou po několika měsících vystřídalo vystřízlivění. Děti to ale vnímaly úplně jinak.
"Jsem z malé vesničky na jižní Moravě. Pamatuju si, že jsme měli zapnutou televizi a sledovali události. Tu euforii jsem vnímala jako malé dítě, které tomu nerozumí, nechápe," říká nová litomyšlská kastelánka Zdeňka Kalová, tehdy osmiletá.
Její vrstevník Leoš Krejčí dokonce přiznává, že si ničeho nevšiml. "Žádný přerod jsem nezaznamenal. Naše rodina nebyla nijak materiálně založená, dostal jsem to hlavní -mateřskou lásku a bylo mi v podstatě jedno, kde žiji, na kterém kontinentu," vzpomíná. Pro děti podle něj nebylo ani podstatné, co přišlo pak.
"Dříve jsme jezdili na dovolenou k Balatonu. A bylo by nám myslím jedno, jestli jsme tam nebo na Bahamách. Byl jsem šťastné dítě," říká.
5. Ve školách i doma se dýchalo lépe
Ale už pár měsíců po státním převratu děti zjistily, že ve školách nejsou jen nové knížky, ale i větší klid a svoboda.
"Vždycky se mne jednou za měsíc ptali, kdy už konečně přijdu do pionýra. Tak tohle přestalo. Už nikdo do ničeho nikoho nenutil. Všichni byli demokrati," říká sarkasticky poslanec Chvojka.
Ve školách, kde nutili o přestávkách děti pochodovat jen v jednom směru, toho nechali. A samozřejmě život mnoha rodin se změnil. "Moje maminka za komunistů nemohla studovat, a teď si mohla konečně splnit sen a dodělat vysokou školu," říká Zdeňka Kalová.
