Stejný obdiv pak zasluhují chemici z Liberce, kteří se v těchto dnech přesunují do Kuvajtu, odkud mají vyrazit k dalším akcím proti teroristům Al-Kajdy, ale také zdravotníci polní nemocnice, kteří už v pondělí odjíždějí do Afghánistánu.
Rozum však zůstává stát, když slyší, že téže armádě ministerští nákupčí obstarali za dvě stě milionů nové padáky, jež jsou k ničemu a šest let už hnijí ve skladech. Armádu ctí i to, že ji po bezpečnostních prověrkách opouštějí poslední zbytky důstojníků, které ještě před listopadem 1989 získala jako agenty Vojenská kontrarozvědka, jež patří pod Státní bezpečnost.
Ani tento krok se však neobejde bez paradoxů - propouštěni jsou "pěšáci", kdežto jejich řídící důstojníci se zabydleli ve vlivných postech Vojenského obranného zpravodajství. A to mnohé schopné důstojníky silně demoralizuje. Ministr obrany Jaroslav Tvrdík, který jinak podniká celkem rozumné kroky ke stabilizaci armády, si navíc přehlížením neudržitelných poměrů ve Vojenském obranném zpravodajství zakládá na velký problém.
Co z toho všeho pociťují sami vojáci? Z šetření Centra pro výzkum stresu například vyplývá, že armáda má v jejich očích dvě tváře: alianční a pak - s jistou nadsázkou - tu otrockou. Za alianční sklízí doma i v cizině slávu, za tu otrockou ji vojáci v základní službě proklínají.
"Armáda pochopitelně preferuje vojáky z povolání a mnozí z nich ostatně už dávno žijí takřka ve standardním prostředí NATO. Jsou školeni v západních akademiích, jezdí na alianční manévry a s jednotkami NATO mají i srovnatelné vybavení. Zejména ti, co už patří k aliančním silám," říká Hana Červinková z Centra pro výzkum stresu.
Vojáci v základní službě naopak pociťují členství republiky v NATO jen při sledování televize. Zřejmě i proto si někteří z nich pletou alianci s Evropskou unií. Konkrétní přínos tříletého působení země v NATO tito muži zkrátka nepociťují.
"Sami sebe zpravidla chápou jako pomocnou sílu, která chodí zejména do strážních a dozorčích služeb a která - s výjimkou úvodního přijímače - už ani moc necvičí. Považují se za vymírající kmen," vysvětluje socioložka Červinková.
Odpovídají tomu i odpovědi vojáků: zatímco pro profesionály českých speciálních jednotek se po 12. březnu 1999 změnilo od základů vše, jejich kolegové z "obyčejných" jednotek kamarádům u piva odpovídají: "Jak to vypadá v NATO? Člověče to bych taky rád věděl."
Něco však přece jen stojí za pochvalu, byť to s členstvím země v alianci přímo nesouvisí: "Citelně ubylo šikany a vlivem nových zákonů v armádě se zlepšilo i chování důstojníků k vojákům v základní službě," uznává Červinková.
