Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Tři případy poražených ve francouzských parlamentních volbách léta Páně 2012

  9:21
Dialog u televize v Elysejském paláci, kdyby se někdy takový uskutečnil, mohl by vypadat například takto: (Francois): „Vyhráli jsme, Valérie…“ - (Valérie): „Ano, taky jsem vyhrála!“ Veřejný muž, soukromá žena. Každý má své vítězství. Zatímco čerstvý francouzský prezident François Hollande nyní ještě posílil parlamentním vítězstvím své partaje, jeho nynější partnerka Valérie Trierweilerová rozhodně také neprohrála. Proč ty formulační kličky a relativizace? Uvidíte vzápětí.

Ségolene Royalová, bývalá prezidentská kandidátka, oznámila prohru v druhém kole voleb do Národního shromáždění (17. června 2012). | foto: Reuters

Zdá se, že levice o uplynulém víkendu rozdrtila všechny. A důležité je dodat, že to nebyla „pluralitní levice“, nýbrž pouze a jedině Socialistická strana (PS), která sama získala v parlamentu většinu. Celkem 314 křesel z celkového počtu 577. Ano, dosud nejvelkolepější skóre socialistů vůbec. Vítězství, které nepotřebuje žádné partnery, mohli bychom také ironicky dodat. Prezident Hollande, který pro svůj program získal hegemonii v parlamentu, může vládnout doslova královsky. Jeho premiér Jean-Marc Ayrault hned při pondělku podal demisi, aby byl opět pověřen sestavením nové vlády. Její jmenování se očekává ve čtvrtek, a bude záležet na inteligenci obou, prezidenta Hollanda i premiéra Ayraulta, jaká to nakonec bude vláda.

A kdo prohrál? Na prvním místě to je Svaz pro lidové hnutí (UMP) bývalého prezidenta Nicolase Sarkozyho. Na toho osobně nečekají pouze jeho přátelé z klubu, ale i několik soudců chystajících se prověřit nejasnosti ve financování minulé prezidentské kampaně. A než se potenciální lídři pravice – Jean-François Copé, Alain Juppé, François Fillon a další - domluví, kdo je oním „přirozeným vůdcem“, povšimněme si případů, které podávají obraz Francie z perspektiv nikoliv pouze těch ptačích.

Nejsou jen vítězové, nejsou jen poražení. Jsou tu i poražení a nadto zranění: Ségolene Royalová, François Bayrou a Marine LePenová. Pro každého je to porážka tak trochu jiná.

Případ č. 1: Nezlomná bojovnice Royalová

Případ Ségolene Royalové, bývalé partnerky nynějšího prezidenta, která byla poražena navzdory podpoře svého prezidenta - a také díky podpoře jeho nynější partnerky – bude patrně ještě nějaký čas zaměstnávat socialisty. A nejen je…

Bývalá prezidentská kandidátka Ségolene Royalová se do parlamentu zřejmě

Bývalá prezidentská kandidátka Ségolene Royalová se do parlamentu neprobojovala.

Pravice neskrývající satisfakci za tenhle vaudeville, který jim nabídla souhra okolností (a vzájemná nevraživost mezi Hollandovými partnerkami), zde dosáhla toho, čeho chtěla: nabídla ukázku lokálního spojenectví a využila regionální slabosti socialistů. Disidentský socialistický kandidát Olivier Falorni, který se postavil ve volbách Royalové, totiž získal podporu nejen zásluhou zastání, jemuž se ho dostalo na twitteru od současné Hollandovy přítelkyně Valérie Trierwailerové.

Tu ránu všichni čekali, nicméně zpráva stejně přišla jako blesk z čistého nebe. Psychodrama, které prohra Royalové vyvolala mezi socialisty, znásobila i skutečnost, že ona sama vyhlásila svou prohru ještě před oficiálním vyhlášením prvních výsledků v neděli ve dvacet hodin, kteroužto hodinu francouzská média skrupulózně dodržela.

Potíže Martine Aubryové, první tajemnice socialistů, zdá se, znovu začínají: tato dáma – jež Ségolene Royalovou porazila v roce 2008 v boji o předsednictví socialistů (i v nominaci socialistických primárek na prezidentskou kandidaturu loňského podzimu) – zatím veřejně vystupuje na podporu Royalové. Je to sametová strategie.

Stačí si Royalovou poslechnout, abyste věděli, zač je toho loket. „Výsledek dnešního večera je výsledkem politické zrady,“ řekla kovovým hlasem. Ministr Laurent Fabius se podíval na hodinky. Bylo devět minut před 20. hodinou. „Nevyhrála jsem tyto volby, ale i nadále si uchovávám nezměrnou vůli pokračovat ve službě našemu teritoriu, kde jsem sloužila už osm let na čele regionu.“

Olivier Falorni, který se postavil Segolene Royalové; La Rochelle, 12. června

Olivier Falorni, který se postavil Segolene Royalové; La Rochelle, 12. června 2012

Výsledek v La Rochelle byl ovšem zničující: 62, 97% pro Oliviera Falorniho, 37, 03 % pro Royalovou. A následoval účastný chór vyjadřování všech dostupných socialistů. „Chtěla bych tu zvláště připomenout Ségolene Royalovou,“ pronesla citlivě už uprostřed diskusí o perspektivách a výsledcích v televizi Martine Aubryová, i když to znělo trochu jako na funuse. „To, co dnes večer prožívá je bolestné… a Ségolene Royalová je hlas, který se počítá. Ona sama chce pokračovat ve své práci v regionu a na národní úrovni; chtěla bych jí tu pouze zaslat můj vzkaz velké sympatie.“  

Hodnocení dalších bylo identické. „Situace Ségolene Royalé je krutá,“ poznamenal se smutkem v hlase Laurent Fabius, ministr zahraničních věcí, aby dodal s poněkud nečekaným úsměvem: „Ale ona je bojovnice…“

Spisovatel Victor Hugo

Spisovatel Victor Hugo

Již na podzim se to může ukázat při volbě nového vedení Socialistické strany. Dlouho dobu bylo totiž Ségolene uvnitř PS slyšet: proti všem. Rozhodne se vrátit po zádech Martine Aubryové? „Nic nevylučuji,“ odtušila sama na otázku, zda bude na předsedkyni kandidovat. Minulost již totiž mnohokrát ukázala, že Ségolene se nevzdává a že těžké situace v ní dokáží vyvolat ještě větší akumulaci energie. Obavy před její další strategií by mohla mít právě úzkostlivě starostlivá Aubryová. „Zrada vždy zradí zrádce,“ zacitovala pateticky ještě jednou Royalová spisovatele Victora Huga. „Nikdy žádné špatné konání bez slitování neopustí viníky. A přijde den, kdy zrádci budou odporní dokonce i těm, kteří využili jejich zrady.“ Žádné slzy, žádná lítost. Pouze tvrdý a neúprosný boj.

Novopečený poslanec Falorni zatím nemá podporu svých bývalých kamarádů, kteří ho kvůli jeho postupu vyloučili nejen ze strany, nýbrž pro jistotu i ze svého klubu v parlamentu. Sám k tomu mnoho neřekl, jen zopakoval svou „konsternaci“ před „pařížským aparátem strany, která se uzavírá ve svém zaslepení“.

Případ č. 2: Pád nezávislého Gaskoňce Bayroua

Pokud se dá o Royalové říct, že její pád byl nezadržitelný, v případě Françoise Bayroua, předsedy Demokratického hnutí (MoDem), to byla patrně chybná strategie. „Touché!“ Ano, také Gaskoněc Bayrou byl zasažen.

Ještě na počátku letošního roku vše vypadalo jinak. Byl to právě on, který se umístil na čele nejpopulárnějších kandidátů na prezidentské křeslo. Nyní odchází po šestadvaceti letech ze svého rodného regionu, slavného Gaskoňska (Pyrenées-Atlantiques, abychom byli korektní) - poražen.

Francois Bayrou, francouzský prezidentský kandidát strany MoDem při politickém

Francois Bayrou, francouzský prezidentský kandidát strany MoDem při politickém shromáždění v Dunkerque. (19. ledna 2012)

To, co Bayrou dlouhodobě odmítá – totiž dělení na levici a pravici -, se podepsalo na jeho prohře. Prezident Hollande neprosadil proti Martine Aubryové, aby v daném regionu proti Bayrouovi – coby protislužbu za jeho podporu Hollandovi před druhým kolem květnových prezidentských voleb – nestavěli socialisté protikandidáta, a naopak ho podpořili. Ale Aubryová kalkuloval a kalkulovala a výsledek z toho klání vzešel tento: socialistka Nathalie Chabannová zvítězila se svými 42,78% hlasy proti jeho 30,17%. „Tato volba mne samozřejmě povede ke změně mého angažmá, nabídne mi odstup,“ oznámil centrista Bayrou. A aby nebylo pochyb, k jaké tradici se hlásí, jeho slova zazněla téměř prorocky: „Prohrál jsem bitvu, ale hodina pravdy přijde… (…) Uplyne méně času, než sami myslíme, a Francouzi budou požadovat vyrovnanější instituce, státníky s pevnou vůlí a otevřeným duchem (…) a toho dne budu uprostřed nich,“ pronesl Bayrou.

Francois Bayrou, francouzský prezidentský kandidát strany MoDem při politickém

Francois Bayrou, francouzský prezidentský kandidát strany MoDem při politickém shromáždění v Dunkerque. (19. ledna 2012)

Bývalý předseda Svazu pro francouzskou demokracii (UDF) byl kdysi - za premiéra Édouarda Balladura v polovině devadesátých let - vládním kolegou Nicolase Sarkozyho. Úspěch v roce 2007, kdy Bayrou skončil jako třetí (a de facto jako arbitr volby), v něm patrně vyvolal představu, že je dítětem štěstěny. Slavomam? Ano, říkají někteří. Za ten čas udělal Bayrou velký kus cesty směrem k překonání rozporů: ty ale z francouzské politické scény neodešly. Už zrada některých (Hervé Morina nebo dlouho věrného Jeana-Louise Bourlange) signalizovala, že jeho trnitou cestu nechtějí podstupovat ti, kteří mají jiné ambice. Nebo to vidí ještě jinak.

Někteří velmi obtížně nesli etiketu „středové strany“, když původní UDF se klonilo vždy více k pravému středu. Značka centrismu je ve Francii často zaměnitelná: ukázku, jak to je s centrismem, předvedl bývalý Sarkozyho ministr Jean-Louis Borloo, který se dokonce proti Bayrouovi vyhranil coby „autentický centrista“. Brzy však zase zaplul do Sarkozyho „prezidentské většiny“, odkud se vydal jen na průzkum jako průzkumník: svou kandidaturu po sto dnech stáhnul.

Francois Bayrou, francouzský prezidentský kandidát strany MoDem při politickém

Francois Bayrou, francouzský prezidentský kandidát strany MoDem při politickém shromáždění v Dunkerque. (19. ledna 2012)

Když se Bayrou letos na jaře rozhodl „z osobních důvodů“ podpořit po prvním kole prezidentských voleb, v nichž tentokrát skončil jako pátý, právě Hollanda, možná v tom byla i kalkulace premiérská, kdo ví… On sám říká: „Necítím žádnou lítost. Věděl jsem, že mne to může stát moje zvolení,“ doplnil. A jak vidí svou budoucnost? „Budu méně v aktualitách, o to více ale v trvání… Když se setkáte s nepochopením, je zapotřebí přemýšlet, vzít si trochu odstup.“ Předsvědčený katolík Bayrou ví, co kdysi říkal jeho mentor Valéry Giscard d´Estaing: „Poslanec ve třiceti, ministr ve čtyřiceti… a prezident v šedesáti!“ Bayrouovi už šedesát let bylo, a své další kolo štěstěny (nebo také predestinace) má tento muž, který předpověděl finanční krizi, patrně stále v horizontu desetiletí.  

Případ č. 3: Poražená vítězka Marine

Nejprve oznámila vítězství, aby přiznala prohru. Od vítězství ji dělilo v Pas-de-Calais pouhých 118 hlasů. Až je budou přepočítávat, možná se dopočítají jiného čísla. Zatím je to tedy v poměru 50, 11% pro naprosto neznámého socialistického kandidáta Philippa Kemela; oná má 49, 89%.

Marine Le Penová u plenty.

Marine Le Penová u plenty.

Drtivá porážka Jeana-Luca Mélenchona v první kole – jemuž některé výzkumy dávaly proti Marine Le Penové – šanci, bylo překvapením, ale tohle překvapení je jiného kalibru. Nic nenasvědčovalo tomu, že Marine na mandát nedosáhne. Byla jasnou favoritkou. A také zde, podobně jako ve výše zmíněných dvou případech, byly to volby s prezidentským stínem. Bitva dvou front – Národní a levicové – se prostě tentokrát odkládá. Marine Le Penová má pravdu, že šla „proti všem“. Socialista Kemel získal na severu podporu totiž téměř všech: UMP, MoDemu, Zelených… a nakonec i Levicové fronty, poté, co Mélenchon „splasknul“.

Ale co nevyšlo samotné Marine Le Penové, předsedkyni Národní fronty (FN), vyšlo její mladé neteři, která nese stejné příjmení. Dvaadvacetiletá Marion Maréchal-Le Penová se stala (uprostřed zkouškového období) ve Vaucluse nejmladší poslankyní v Bourbonském paláci. „Je to ohromný úspěch,“ řekla Marine v televizi. „Jsem na to velmi pyšná!“

Neteř Marine Le Penové Marion Maréchalová-Le Penová se zakladatelem Národní

Neteř Marine Le Penové Marion Maréchalová-Le Penová se zakladatelem Národní fronty a svým dědou Jean-Marienem Le Penem.

Má pravdu. I když některé výzkumy dávaly její partii teoretickou možnost získání až osmi poslaneckých křesel, tři byli velmi reální. Národní fronta nakonec získala mandáty dva, což v rámci většinového systému, který nabízí výhodu větším uskupením, je nutné připsat bývalému ministru vnitra Claudu Guéntovi. Ten mimochodem, jako bývalý ministr, se do parlamentu rovněž nedostal.

Vedle Marion Maréchalové-Le Penové bude za FN ovlivňovat parlamentní politiku v Gardu zvolený právník Gilbert Collard – zvolený na kandidátce Sdružení Blue Marine. Nemá ani partajní průkazku, ale náležité přesvědčení mu nechybí.

Hnutí, založené Jeanem-Marie Le Penem v roce 1972 jako Národní fronta pro francouzskou jednotu (FNUF), později známá jako Národní fronta, od loňského roku vedená Marine Le Penovou, může však počítat ještě s jedním poslancem: členem všemožných extremistických spolků Jacquesem Bombardem, který nyní stojí na čele Ligy jihu. Získal v Orange 58, 77 %.

Jean-Marie Le Pen, zakladatel francouzské Nové fronty (vlevo), oslavuje

Jean-Marie Le Pen, zakladatel francouzské Nové fronty (vlevo), oslavuje společně se svou vnučkou Marion Maréchalovou-Le Penovou její úspěch ve volbách do dolní komory francouzského parlamentu (17. června 2012).

* * *

Jedni vysvětlují, že vítězstvím socialistů došlo ve Francii k zásadní změně. To se vždycky tak říká, že vítězství by mělo přinést změnu. Už socialistický monarcha Mitterrand, který tu změnu měl ve svém programu, ale věděl, že teprve trvání nějakou změnu skutečně přinese. Také při vítězství Sarkozyho jsme se mohli dočíst o zásadní změně. A kde je dnes Sarkozyho konec?

Posuďte sami, laskaví čtenáři, dáte-li přednost z francouzské literatury 19. století: Victoru Hugovi, Alexandru Dumasovi nebo třeba trochu bigotnímu Julesovi Barbeyi d'Aurevilly. Byl to právě on, když už jsme u těch citací, který kdysi napsal: „Mým cílem není ukázat jen opojnost vášně, ale i její otroky.“

Autor:
  • tisknout
  • sdílet
  • máte tip?

Tři případy poražených ve francouzských parlamentních volbách léta Páně 2012

pelc Velmi zajímavá analýza, klobouk dolů. :-)O Francii se v Česku píše dost schematicky, a toto je jedna se zajímavých...
Vstoupit do diskuse

V diskusi je 1 příspěvek, poslední příspěvek 19. 6. 2012, 20:40

Nejčtenější

Lucie Hrdličková, Přečteno: 21733

Se stářím se nepočítá aneb kam odložit seniora

Pavel Bandík, Přečteno: 18387

Nový Nesbo

Nejnovější

Tatiana Vomáčková, 23:23

Vesnice, tradice, slepice

Jana Majová, 22:52

Jihočeské záblesky


mobilní verze
© Copyright 1999–2014 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.