Tři pilíře, na kterých stál vliv Západu na Blízký východ – totiž silná vojenská přítomnost, komerční vazby a řetězec států závislých na dolaru – se hroutí. V důsledku toho je možné, že Blízký východ, který se vynoří v nadcházejících týdnech a měsících, bude pro Západ mnohem obtížněji ovlivnitelný.
Vojenská přítomnost nemusí znamenat vliv
První pilíř – vojenská přítomnost – sahá do doby francouzské a britské okupace některých částí Osmanské říše po první světové válce a posílily ho vojenské vazby, které zde během studené války navázaly Spojené státy a Sovětský svaz. V roce 1955 byl Západ dokonce tak silný, že pozoruhodným způsobem spojil Turecko, Irák, Írán a Pákistán do svého druhu západoasijské obdoby NATO známé jako „Bagdádský pakt“.
Také jomkipurská válka v roce 1973 byla názorným dokladem západního a sovětského vojenského vlivu. Egyptská armáda odpalovala československé rakety ráže 130 mm, zatímco syrské migy bojovaly nad Golanskými výšinami s izraelskými skyhawky.
Americký a sovětský vliv se však neomezovaly jen na bitevní pole, neboť obě země dávaly svou přítomnost cítit také vysoko ve struktuře velení. Během studené války zase vojenské instalace v Perském zálivu chránily dodávky ropy Západu a odrazovaly baasistický Irák i Írán ajatolláha Rúholláha Chomejního od uchvácení drahocenných ropných vrtů nebo zaškrcení exportních tras.
Rudolláh Chomejní
Tento vojenský pilíř však setrvale erodoval. Jedním z prvních příznaků byl neúspěch operace „Orlí spár“ na záchranu amerických rukojmích v Íránu v roce 1980. Další prasklina se objevila v roce 1983 v podobě útoku Hizballáhu na kasárny americké námořní pěchoty v Bejrútu, což vyvolalo nenadálý odchod USA z Libanonu. Po invazi do Iráku v roce 2003 se americké jednotky stáhly i ze Saúdské Arábie a zjistily, že jejich konvenční vojenská síla se nemusí nutně přetavit ve vliv v dotyčném místě.
Čína, to je dneska partner!
Rovněž druhý pilíř blízkovýchodní role Západu – totiž komerční vazby – zeslábl. Amerika bývala hlavním obchodním partnerem států v Perském zálivu, ale to se změnilo. V roce 2009 exportovala Saúdská Arábie 57 procent své produkce surové ropy za zmíněný rok na Dálný východ a jen 14 procent do USA. V reakci na tento posun uskutečňuje král Abdalláh od roku 2005 politiku orientace na Východ, jejímž výsledkem je obchod v hodnotě přesahující 60 miliard dolarů.
Tento příklon na východ udělal z Číny významnějšího obchodního partnera než USA jak pro Katar, tak i pro Spojené arabské emiráty. Téměř čtvrtina katarského obchodu se uskutečňuje s Čínou, oproti něco přes pouhých pět procent s USA. Podobně se 37 procent obchodu Spojených arabských emirátů uskutečňuje s Čínou, Indií a Jihokorejskou republikou. Pro mnoho blízkovýchodních států jsou dnes přání Číny stejně důležitá jako americké zájmy.
Saúdský král Abdalláh spolu se syrským prezidentem Bašárem Asadem po příletu do Libanonu (30. července 2010)
A konečně už Spojené státy nemají v regionu k dispozici řetězec relativně stabilních klientů. USA se domnívaly, že mohutný objem pomoci, kterou poskytují Egyptu, Izraeli a Jordánsku, je zárukou stability a současně spolupráce v otázkách, které Ameriku zajímají. Tři desetiletí to tak fungovalo, ale nyní tato vazba slábne.
Zdá se, že v posledních deseti letech se tempo poklesu západního vlivu zrychlilo. Saúdové dali v roce 2003 jasně najevo, že nemohou nadále hostit americké vojenské instalace. Benjamin Netanjahu se zase ve svém prvním i druhém volebním období ve funkci izraelského premiéra odmítl řídit americkým scénářem izraelsko-palestinského mírového procesu. A přestože Katar trpí na svém území obrovskou americkou vojenskou základnu, současně udržuje úzké vztahy se Sýrií a Íránem.
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu před portrétem zakladatele sionismu Theodora Herzla
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu při oslavách vyhlášení izraelské nezávislosti
K tomu je třeba nyní přičíst vzpouru v Egyptě. Husní Mubarak představoval základní stavební kámen politiky Západu: byl nekompromisní vůči potenciálním nepřátelům USA, dalo se na něj spolehnout, že se objeví na mírových rozhovorech s Izraelci, a dal se využít k zajištění větší váhy americké pozice v otázce Íránu. Nyní se americko-egyptská aliance ocitá v ohrožení a spolu s ní i americká politika pro celý Blízký východ.
Podtrženo, sečteno: ústup
Tři pilíře blízkovýchodní politiky Západu se tedy hroutí a místo nich vzniká nový Blízký východ, jejž bičují větry pacifického obchodu a který projevuje oddanost více než jedné mocnosti. Jeho geopolitickou architekturu utvářejí revoluce v severní Africe, asertivita Turecka, nekompromisnost Íránu a debakl v Iráku. Západu se takto vzniklým strategickým terénem nebude postupovat lehko.
Daniel Korski je vysoce postaveným členem Evropské rady pro zahraniční vztahy. Ben Judah je členem Evropské rady pro zahraniční vztahy.
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka, titulek a mezititulky jsou redakční.
