Vláda má rovněž právo se soudit - byť je neobvyklé, aby ho využívala v mediálních sporech, protože sama má v médiích dost prostoru, aby se obhájila. Dokonce i české zvyklosti pak překračuje postup, kdy žalobu o milion podá proti jedinému týdeníku každý ze sedmnácti ministrů.
Postup "všichni za jednoho" přitom o Zemanově kabinetu prozrazuje víc, než ministři asi zamýšleli. Tak se chová komunita postižená syndromem "obležené pevnosti", kdy potíže jediného z nich ohrožují všechny.
Pro veřejnost je vážným varováním, když tak přehnaně vláda reaguje na článek, který se jen okrajově zmiňuje o korupci (korupční chování přece není korupce, pouze korupci umožňuje). Soud je ale jen problém Respektu, a týdeník by si ho měl vyřešit.
Miloš Zeman při své tiskovce dále obecně zaútočil na české novináře, který podle něho produkují lži. Na to si už zdejší žurnalisté zvykli a lhostejně, možná i trochu ustrašeně to nechávají bez poznámek. V každém případě tím Zeman nepřekročil hranici svých dřívějších výpadů.
Jenže v jiném ohledu Zeman přestoupil nejen hranici svých dosavadních nehorázností, ale také hranici, kterou by neměl překročit demokratický politik. Zcela přímo totiž oznámil, že se vláda rozhodla "zlikvidovat" nezávislý týdeník.
Něco takového se stává přece jen v polodiktaturách, které jsou nejblíže k vidění v nestabilních postsovětských poměrech. Tím už premiér a jeho sedmnáct ministrů neohrožují jen Respekt nebo novinářskou obec, ale celou společnost, přesněji ústavní právo na svobodu názoru: když se mi nelíbí něčí kritika, zavřu médium, které ji prostředkuje. Kabinetu se to zatím ještě nepodařilo, ale slíbil, že se bude snažit.
Závěr je prostý. Pokud vláda podá trestní oznámení, justice si s ním už nějak poradí. Premiér Zeman si své útoky na novináře jistě zopakuje ještě někdy v budoucnu. Není jen jisté, zda se omluví za svůj útok na demokratickou ústavu. Přesně to je třeba po něm požadovat.
