Tak jako to tady každý den činí stovky jiných turistů. Když propocený vystoupím ze 120 metrů dlouhého tunelu, který Vietnamci pro potřeby turistické hry rozšířili, vítá mě průvodce lámanou angličtinou: "Ty jsi moc hrdina."
Bizarní ocenění, když si člověk uvědomí, že při válce s Američany se v uzoučkých chodbách skrývaly tisíce partyzánů Vietkongu, které letectvo USA kropilo tunami bomb. Přes všechnu technickou převahu a obrovský počet obětí je nedokázalo "vynorovat" a odradit od jejich smrtících výpadů.
Právě dnes je to 34 let, co skončilo poslední dějství tři desetiletí trvající občanské války. Zahynuly v ní miliony Vietnamců. Jejich potomci vědí, že konflikt si s jejich zemí spojí každý cizí návštěvník a že se na něm dají rýžovat peníze.
V místech, kde dříve vietnamský farmář líčil na americké vojáky jámu se zašpičatělými bambusy na dně, dnes jeho vnuk anglicky varuje turisty "Pozor na hlavu" a "Prosím, nekuřte".
Při pozorování Rusa pózujícího v kráteru po náloži z bombardéru B-52 nebo Australanky, která se přes své široké boky div nezaklesne v "pavoučí díře" (vstup do tunelu), mě napadne, jestli si někdy jako turista prolezu i pašerácké chodby mezi Gazou a Egyptem. Ty, které byly jedním z cílů při izraelské ofenzivě proti palestinskému hnutí Hamas na přelomu roku.
Vietnamští komunisté jako mistři propagandy
Vietnamský komunistický režim vzpomínek na tragickou epochu využívá i pro jiné účely, než je hromadění dolarů. Vítězství v bojích proti mocnostem z Japonska, Francie a USA prezentuje jako mravní oprávnění své existence. Stačí zajít v Ho Či Minově Městě do muzea války, aby si člověk uvědomil, že jsou soudruzi z jihovýchodní Asie skvělými propagandisty.
Na jedné z fotografií americký voják zvedá za límec do výšky torzo těla, ze kterého zbyla jenom hlava a trup. Usmívá se u toho, jako by říkal: "Kluci, podívejte, jakého tetřeva jsem dostal." Podobných snímků je v muzeu celá řada: děti ohořelé napalmem, haldy mrtvol, shazování vězňů z vrtulníku či lidé uvláčení k smrti. Takové obrazy se člověku zavrtají pod kůži rychle jako parazitní svalovec.
A to se zřejmým poselstvím: "Američané jsou ti zlí hoši." To umocňují snímky washingtonských politiků, kteří na nich vypadají jako veskrze nesympatičtí kápové mafie. Samozřejmě nikde není ani zmínka o tom, že se stejně neomluvitelných hrůz na civilním obyvatelstvu dopouštěli i partyzáni nebo komunističtí vojáci ze severního Vietnamu. Naopak si režim dává masku lidumila, když předvádí, že američtí váleční zajatci trávili za mřížemi krásné chvíle při hraní volejbalu.
Zmínku o tom, že například Obamův soupeř v prezidentských volbách John McCain nemůže kvůli mučení v severovietnamském vězení, kam se dostal jako sestřelený pilot, zvednout ruce nad hlavu, je marné hledat. I tady platí, že historii píší vítězové.
S průvodcem Vu na motorce projíždím demilitarizovanou zónou, která dvě desetiletí úzkým pásmem kolem 17. rovnoběžky rozdělovala Vietnam na komunistický sever a proamerický jih.
Tato oblast byla za války naprosto zdevastovaná, teď však nezkušené oko následky bojů téměř nepostřehne. Města jsou nově vybudovaná. Ruiny, co zbyly, jsou ponechány schválně, aby jako memento varovaly budoucí generace. Největší jizva je v nedalekém Hué, které sloužilo jako císařské sídelní město. Na rekonstrukci zničeného paláce monarchy se pracuje jen velmi pozvolna.
Jak zachránit tank před sběrači kovů
Ho Či Minova stezka, po které v některých fázích konfliktu komunisté na kolech pašovali zbraně svým spolubojovníkům na jihu, se změnila v kvalitní širokou silnici. Krátery po bombách na venkově zahladilo zemědělství.
Na místě napalmem zlikvidované husté džungle vyrostly rozlehlé kaučukovníkové plantáže. Mezi nimi se zřídka vyskytne bunkr z oněch dob. "Po válce tady bylo nebezpečné žít. Přes odminování každý den někdo zahynul, protože narazil na nevybuchlou nálož. Dnes už se to jen výjimečně stane některému neopatrnému sběrači kovů," vypráví Vu, který všechny proměny svého kraje zažil na vlastní kůži.
Zastaví u zrezivělého torza amerického tanku na hlavním tahu z Hanoje do Ho ČiMinova Města: "Dříve měl i dělo a motor. Skončily ve výkupnách. Nakonec úřady musely tank vyhlásit za památku, aby z něj vůbec něco zbylo."
Pětapadesátiletý Vu, který se dle svého vyprávění zúčastnil na straně jižanů "mnoha slavných ústupů a útěků", mě bere na hřbitov Truong Son, kde je pod dohledem řady ošklivých budovatelských soch pohřbeno 10 700 komunistických vojáků.
"Jižanští odvedenci takové hřbitovy nemají. Američané měli dost peněz, takže padlí mohli být přepraveni ke svým rodinám," říká Vu. Pak zapálí vonné tyčinky, kterými se ve Vietnamu uctívají mrtví spíše než květinami, a u hlavního oltáře se tiše modlí.
Mezitím se procházím mezi identickými náhrobky, jejichž počet bere dech. Příbuzní na rovech národních hrdinů zanechali prapodivný dar: černobílé kopie stodolarových bankovek jako symbolickou obětinu pro duše předků. Jsou to paradoxy: padli proto, aby jim život neřídila Amerika, ale "přilepšenou" na posmrtný život dostanou v dolarech.
