Ale proč nikdo nenavrhl zvýšit věkovou hranici na šestnáct či sedmnáct? I pro takový krok by byly dobré důvody.
Zastánci trestu pro čtrnáctileté tvrdí, že děti páchají stále víc ukrutností. Argumentují otřesným případem, kdy surově zavraždily starší paní v jejím domě. Dokazují, že čtrnáctiletý člověk už umí velmi dobře odlišit, co je zlo a dobro.
Poslechněme si však několik argumentů pro zvýšení věkové hranice.
Mladí lidé jsou sice fyzicky vyspělejší než dříve, morálně a intelektuálně však nikoliv. Společnost se stává infantilní. Před padesáti lety padesátiletí muži chodili ve fraku a trousili moudra. Dnes skáčou padákem, barví si vlasy, mučí se v posilovnách a žertují s diblíky. Ženy se snaží v padesáti vypadat na třicet.
Hodnoty se převrátily, je těžké se v nich orientovat. Dospělost, tedy odpovědnost, přichází později než dříve.
V patnácti letech je člověk stejně naivní a nezralý jako ve třinácti či dvanácti.
Že nebudete s takovou argumentací souhlasit? Že to nemění nic na odlišení dobrého a zlého? Potom odpovím, že většina devítiletých dětí je schopna přesně rozpoznat, jestli páchají zlo a znají důsledky svých činů. V Británii je možno potrestat i malé vrahy, když je soudce přesvědčen, že věděli, co dělají.
Jenže takový paragraf se do strnulé stavby našeho práva nedá zapracovat.
Hranice patnáct let není o nic moudřejší než čtrnáct nebo sedmnáct.
Předčí je v tom, že vychází z desítkové soustavy a už se jaksi vžila. Proto ji nechme být. Tato debata je planá. Debatujme raději o tom, jak předcházet tomu, aby se děti občas nechovaly jako chladnokrevní vrazi.
