Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Čechy krásné, Čechy krvavé. Smrtí se trestalo smilstvo i krádež medu

Seriál   20:35aktualizováno  20:35
Málokterá otázka vyvolává tak protichůdné reakce. Trest smrti ano, nebo ne? Naši dávní předkové místo jalových debat obvykle dávali přednost přesné ráně ostrým mečem. V péči kata končili nejen vrazi, ale někdy i drobní zlodějíčci či sexuální delikventi. Historii poprav na českém území přibližujeme v rámci seriálu iDNES.cz Zločin a trest.

Tak velký dav se v Plzni už dlouho nesešel. Patnáct tisíc párů očí 9. září 1871 na vojenském cvičišti v Borech sledovalo, jak se na šibenici houpe svázané tělo Jana Janečka. Dvojnásobného vraha s přezdívkou Serynek, který se svou bandou v západních Čechách přepadával pocestné a šířil strach.

Fotogalerie

Poslední veřejná poprava za Rakouska-Uherska ale měla ještě dohru: úřady zjistily, že se Janečkovy mrtvoly hodlají zmocnit Romové tábořící v lesích u Plzně. Kat s pomocníky proto ještě v noci vykopali tělo popraveného desperáta a pohřbili je na jiném místě, uvádí v knize Nejslavnější mordy první republiky Miloslav Jedlička (více o Janečkovi čtěte zde).

V podstatně živelnější podobě bez systému soudů se trest smrti (zpočátku především kamenováním) začal na českém území šířit s příchodem křesťanství v 9. století.

„V předchozích dobách jej Slované neužívali. U nich bylo největším trestem vyhnání z rodového společenství nebo z osady. Takový nešťastník se pak bezcílně toulal krajem, vydán napospas zvěři i lidem,“ popsal pro iDNES.cz ředitel Milevského muzea Vladimír Šindelář, který se zabývá dějinami hrdelního práva v jižních Čechách.

Stažen z kůže, rozsápán tygrem, spořádán mravenci

Ve vymýšlení způsobů, jak někoho sprovodit ze světa, bylo lidské plémě od pradávna neobyčejně vynalézavé.

Starověcí panovníci například s oblibou svěřovali roli kata zvířatům. Snad nejvíce se v tom vyžívali Římané, kteří odsouzence zašívali do pytlů s hadem, opicí či kohoutem, házeli do muréních sádek a zejména je vpouštěli před obecenstvem do arén do nerovných soubojů. Nejen s rozdivočelými a vyhladovělými lvy, tygry či medvědy, ale i s hyenami, kanci nebo berany.

Indický vládce Manu nechával živé odsouzence, po krk či ramena zahrabané v zemi, napospas mrchožravým ptákům. Chetité je házeli do včelího úlu, Egypťané krokodýlům, v Kartágu je rozdupali sloni. Germáni přivazovali odsouzené ženy za vlasy k divokým koňům, kteří je usmýkali k smrti. V některých oblastech Latinské Ameriky a Afriky sežrala provinilce až na kost mračna drobného hmyzu. Desítkám katolíků v nizozemském Hoornu se prokousali do útrob hlodavci, které vyděsil oheň úmyslně rozdělaný v jejich blízkosti.

Za vlády krutého římského císaře Nerona skončil na kříži podle biblických...
Odsouzenci v římské říši byli často předhozeni šelmám. Na obrazu z roku 1875 je...

Na kříži končili v Egyptě, Kartágu, Fénicii či Řecku ti, které bylo třeba co nejvíce ponížit - zejména otroci, popřípadě těžcí zločinci. Někdy je popravčí věšeli hlavou dolů (například svatého Petra). Japonci ukřižování praktikovali ještě v 19. století. Ve Španělsku se ve vojenských kruzích až do konce 18. století dochoval trest rozříznutí pilou, v Číně do začátku minulého století veřejné vytrhávání kousků kůže a svalů. V Persii či Babylonii odsouzence stahovali z kůže, ve Francii kat do trychtýře v provinilcově hrdle pomalu lil vodu, dokud mu nezahltil trávicí soustavu.

Zdroj: Martin Monestier, Historie trestu smrti (Rybka Publishers a Knižní Klub, 1998)

Skončit na šibenici či hranici někde na návrší za městem nebylo ve středověku a raném novověku vůbec těžké. Mnohdy stačilo třeba jen padělat mince, pytlačit v lese nebo ukrást med z úlu. „Roku 1712 byla například v Chýnově u Tábora sťata mečem Mařena Lišková, která kradla po vesnicích prádlo sušící se na šňůrách. Měla však takových krádeží na svědomí mnoho,“ líčí Šindelář.

Hrdelní trest v praxi poznávali i náboženští buřiči, účastníci lidových povstání, domnělé čarodějnice, ale i cizoložníci či zvrácení milovníci zvířat. Například jistý Pavel Polák z Osic skončil v roce 1586 na hranici i s několika ovcemi.

Podobná muka zažil také rychtář Petr Dulík, který se v roce 1571 podílel u Písku na vraždě šlechtice a jeho dvou dětí: „Jíra, kat táborský, maje kropáč, vomáčel jej v vroucí smole, tím ho kropil a potíral, a když se to sprejštilo, tehdy to z něho strouhákem k tomu přistrojeným strouhal, a to trápení jeho trvalo k půlhodině,“ cituje z dobové kroniky v knize Zločin a trest v českých dějinách historik a archivář Jindřich Francek.

Kromě upálení patřilo k těžkým trestům i lámání kolem či čtvrcení. Matkám, které zavraždily novorozence, kat obvykle probil srdce kůlem, nebo je zaživa zahrabal. Naopak velmi rychlé a nejméně neuctivé bylo stětí. Odsouzence ještě mohla na popravišti zachránit zájemkyně, která by se za něj chtěla provdat (to se stávalo velmi zřídka), případně mimořádná nešikovnost popravčího.

Kati, jejichž krvavé povolání bylo podle Šindeláře běžné zhruba od 12. století, vůbec platili trochu za otloukánky. Kvůli nečisté profesi (někdy i odstraňovali zvířecí mršiny, zabíjeli toulavé kočky nebo čistili záchodové jímky), která se obvykle dědila z otce na syna, bydleli v zastrčených uličkách na okrajích měst nebo až za jejich hradbami. V kostele i hospodě museli sedět na vyhrazených místech.

Na šibenici za Masaryka

  • Josef Kolínský (popraven 24. 1. 1923) - Nezaměstnaný mladík s mladším bratrem Janem spáchali v pražském Braníku v březnu 1922 trojnásobnou loupežnou vraždu. Ubili movitého rodinného známého zlatníka a hodináře, jeho ženu a dceru. Jan dostal den před naplánovanou exekucí milost.
  • Jindřich Bažant (popraven 28. 6. 1927) - Syn z bohaté pardubické rodiny v roce 1925 zavraždil na dovolené v Tatrách ze strachu z žaloby kvůli přenosu pohlavní choroby dvě ženy, se kterými měl poměr. Po návratu se pokusil u Zruče nad Sázavou zabít další ženu, která ho ze stejného důvodu už zažalovala.
Josef Kolínský

Josef Kolínský

Franz Sandtner, vrah z Doyscherhofu

Franz Sandtner

  • Franz Sandtner (popraven 1. 7. 1927) - Mladý kočí zabíjel v dubnu 1926 v Rockendorfu ve Slavkovském lese ze msty za vyhazov. Muž, který se narodil ve věznici v Mostě, ubil sekerou a kladivem statkáře, jeho ženu, dvě děti a služebnou (více o případu čtěte zde).
  • František Ellinger (popraven 1. 12. 1930) - Téměř slepý recidivista zastřelil v říjnu 1929 na četnické stanici v Želeticích na Znojemsku kvůli penězům četníka a jeho manželku. Z vězení se pokusil uprchnout.

Zdroj: Miloslav Jedlička, Nejslavnější mordy první republiky (Daranus, 2011)

Ústrky a opovržení ale takzvaným sníženým lidem z části vynahradily odměny za popravčí um. Jejich rostoucí finanční apetit dokonce musel v roce 1683 zarazit stanovený ceník katovských prací. Slušný přivýdělek navíc mnohým katům, kteří z mučíren a popravišť dobře znali lidské tělo, zajišťovaly i zdravotnické úkony či prodej bylin, lektvarů a mastí, zmiňuje Francek v publikaci Katovské řemeslo v českých zemích.

Temné časy, kdy platila presumpce viny

Kati ve starších dobách kvůli primitivním postupům soudů a množství případů samozřejmě připravili o život i mnoho nevinných lidí. Mnohdy za to podle Šindeláře mohl i výslech na mučidlech, kdy se podezřelý přiznal ke všemu, jen aby unikl krutým bolestem. Jako příklad justičního omylu zmiňuje obvinění pastýře Václava Berana v Letech na Písecku ze zapálení stodoly.

„Za žhářství tehdy existovaly kruté tresty - smrt na hranici. Beran byl obecní hlupáček, který se sám těžko mohl před soudem bránit, navíc v oněch temných časech platila presumpce viny, tedy obviněný člověk byl vinen, ledaže by se mu podařilo prokázat svou nevinu. To byl pro Berana nesplnitelný úkol, a tak byl v srpnu 1765 slabomyslný hoch v Mirovicích upálen. Slabou útěchou může být, že byl těsně před rozhořením hranice rukou kata uškrcen tenkým provázkem, takže na hranici shořelo už jen jeho mrtvé tělo,“ vypráví badatel. O pět let později se přiznal skutečný pachatel.

Řady „přehmatů“ a vyřizování osobních účtů se dopustily také například po druhé světové válce mimořádné lidové soudy trestající nacistické zločince a kolaboranty. Moc času na detailní zkoumání viny tehdy nebylo: veřejné přelíčení probíhalo maximálně tři dny, odsouzený visel na šibenici obvykle už do dvou hodin po vyhlášení verdiktu (takzvané retribuční soudy podle Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu vynesly od května 1945 do 31. prosince 1948 zhruba 730 rozsudků smrti).

„V době míru v bývalém Československu neznám ani jediný případ, kdy byl někdo nevinný popraven (myšleno kromě retribučních případů po roce 1945 a politických procesů po roce 1948, pozn. red.). Jakmile někdo ze soudců, zástupců nebo obhájců nebyl o vině obžalovaného přesvědčen, byl ve smyslu latinské zásady, platné již z dob římského starověku ‚in dubio pro reo‘ (v pochybnostech ve prospěch obviněného), osvobozen,“ řekl iDNES.cz publicista a bývalý vyšetřovatel Miloslav Jedlička, který kriminální případy mapuje v on-line Muzeu zločinu.

Masaryk měl kvůli popravám špatné spaní

Kupodivu jeden z prvních návrhů na zrušení absolutního trestu se podle Francka objevil za husitství, kdy se na nějaký ten palcát zaražený v protivníkově lebce nehledělo. Poprav sice postupně ubývalo, trest smrti ale dočasně zrušil až o tři století později v roce 1787 pokrokový císař Josef II.

„Těžcí zločinci byli místo toho vězněni v krutých podmínkách například na brněnském Špilberku, kde toto věznění vedlo mnohdy k smrti stejně spolehlivě jako katova ruka,“ upozorňuje Šindelář. Jen pár let po Josefově úmrtí se navíc absolutní trest v roce 1795 obnovil, od začátku 19. století už jen v podobě oběšení. Na sklonku habsburské éry probíhalo minimum poprav, většina odsouzenců totiž dostala milost.

František Lukšík

František Lukšík

Za první republiky diskusi o zrušení trestu smrti podnítil zejména případ pomocného dělníka Františka Lukšíka, který v listopadu 1929 v pražském Braníku zavraždil mladší kolegyni. Bulvární tisk podle Jedličky rozpoutal „bezuzdnou štvanici“, která natolik ovlivnila veřejné mínění, že soudci zvolili nejvyšší možný trest.

Seriál iDNES.cz

Zločin a trest

Pokud právní stát funguje, jak má, je tato posloupnost zcela samozřejmá: po zločinu následuje trest. Seriál iDNES.cz o vězeňství, bezpečnosti a kriminalitě, který využil právě název slavného románu F. M. Dostojevského, mapuje názory veřejnosti na tyto oblasti. Vypráví také příběhy kriminálníků, přibližuje život za mřížemi, zároveň však tlumočí i zkušenosti a pocity „druhé strany“ - obětí trestných činů.

Marně proti rozsudku protestoval tehdejší ministr spravedlnosti Alfréd Meissner s poukazem, že se „za Rakouska netrestaly smrtí daleko horší případy“, nebo Liga pro lidská práva. Když u prezidenta T. G. Masaryka s žádostí o milost neuspěl ani spisovatel Karel Čapek, skončil Lukšík na Mikuláše v roce 1930 na pankrácké šibenici.

Masaryk se přitom odporem k trestu smrti, který podle něj na zločince neměl odstrašující účinek, netajil a naprostou většinu odsouzenců omilostnil (udělil 417 milostí, podepsal 16 poprav). Vykonání nejvyššího trestu považoval za „nejsurovější zbytky středověké inkvizice“, Čapkovi si v Hovorech s TGM posteskl: „Stálo mě to mnoho nocí, když jsem měl podepisovat trest smrti, a dni, kdy jsem to učinil, mám ve svém kalendáři poznamenány černým křížkem.“

Po roce 1945 se sice podle Jedličky objevilo několik - zejména poslaneckých - pokusů s trestem smrti skoncovat, ze zákona však zmizel až 1. července 1990. V Praze kat naposledy úřadoval 2. února 1989, kdy na Pankráci uvázal smyčku kolem krku Vladimíra Lulka (podrobnosti o jeho případu najdete zde).

Slánský a spol. si před popravou objednali uzené či doutníky

Právě pankrácká věznice je nepochybně jedním z nejtragičtějších míst novodobých českých dějin. Během protektorátu kat Alois Weiss z Mnichova a jeho čeští pacholci popravili na gilotině - podle nacistů byla rychlá, levná, spolehlivá a kvůli hluku dostatečně odstrašující - ve zdejší sekyrárně 1 079 lidí (Weiss, když chtěl jít po válce v Německu do důchodu, požádal podle Francka československé úřady o potvrzení zaměstnání na Pankráci.).

Ze všech 1 217 trestů smrti vykonaných v Československu v letech 1918 až 1989 (statistiky vypracoval ve své publikaci Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu - ÚDV, nezahrnuje rozsudky německé justice) proběhlo na Pankráci 498. Po roce 1954 se ze suterénu místní věznice dokonce stalo do vzniku federace v roce 1969 jediné československé popraviště.

Vraždy za komunismu: kanibal i smrt stopařek

  • Václav Mrázek (popraven 30. 12. 1957) - Lázeňský pracovník dolu v Libušíně na Kladensku v letech 1951 až 1956 zavraždil šest žen a jednoho muže. Zločinec obviněný ze 127 trestných činů mrtvé oběti většinou znásilnil. Jeho posmrtná maska je vystavena v Muzeu policie v Praze.
  • Josef Kulík (popraven 7. 2. 1964) - Recidivista v opuštěném železničním vagonu v Rosicích na Pardubicku kladivem a nožem zabil šestiletého a devítiletého chlapce. Jejich vnitřnosti upekl na ohništi a snědl.
Václav Mrázek

Václav Mrázek

Josef Kulík

Josef Kulík

Irena Čubírková

Irena Čubírková

Miroslav Somora

Miroslav Somora

  • Irena Čubírková (popravena 28. 9. 1966) - Matka sedmi dětí z Trnavska s dlouhým časovým rozestupem zavraždila dva své partnery. V prosinci 1964 sekerou zabila svého druha - hlavu nechala na záchodě ve vlaku, tělo spálila doma v peci na chleba. Při vyšetřování se přišlo na to, že Čubírková měla podíl i na úmrtí manžela v říjnu 1951.
  • Miroslav Somora (popraven 9. 2. 1979) - Muž s kriminální minulostí v srpnu 1976 na Trenčínsku ubodal v náklaďáku dvě spící stopařky. Jejich těla zahrabal na skládce u Valašských Klobouků na Zlínsku. Případem se inspiroval film Smrt stopařek.

Zdroj: Muzeum zločinu

Odsouzenci k trestu smrti byli za komunismu v přísné izolaci od ostatních vězňů. „Z cely byli vyváděni jen výjimečně, zpravidla k lékaři nebo právnímu zástupci a kontakt s rodinou byl omezen na odesílání a přijímání dopisů jednou za tři týdny,“ řekl iDNES.cz vedoucí Kabinetu dokumentace a historie Akademie Vězeňské služby ČR Aleš Kýr.

Komunisté odsouzencům čekajícím na smrt zatrhli i některé výsady - například právo duchovní útěchy. „Po roce 1950 již nebylo umožněno, aby duchovní navštívil odsouzeného před popravou,“ uvádí Kýr s tím, že Milada Horáková, popravená 27. 6. 1950, ještě tuto možnost měla.

Zhruba ve stejné době se zřejmě také upustilo od práva poručit si den před exekucí libovolné jídlo, pití či kuřivo. Naposledy je totiž doložené v případě jedenácti k trestu smrti odsouzených komunistických špiček v čele s Rudolfem Slánským. „Večer před popravou, tedy 2. 12. 1952, odsouzení většinou požadovali uzené maso, šunku, housky, zákusky, pivo, černou kávu, doutníky nebo cigarety,“ popisuje historik vězeňství.

V čase největšího komunistického teroru odsouzence popravovali za úsvitu dobrovolníci z různých povolání. Od roku 1950 to na českém území (na Slovensku působil jiný popravčí) byli Josef Trojan a František Skořepa, uvádí ve zmíněné publikaci ÚDV historik Tomáš Bursík.

Skořepův předchůdce a pravděpodobný kat Horákové, Vladimír Trunda, musel skončit poté, co se podle StB s pomocníkem chlubili o neobvyklém „vedlejšáku“ a odměnách kolegům na pracovišti v mladoboleslavských Automobilových závodech (dnešní Škodovce).

Kolorovaný záběr z filmu natáčeným během procesu s Miladou Horákovou

Milada Horáková

Za jednu popravu si kat s dvěma pomocníky rozdělili 4 000 korun, po měnové reformě v roce 1953 pak 600, po roce 1954 to bylo 800 korun. V té době se už poprav ujali zaměstnanci ministerstva vnitra, konkrétně Karel Krejzl se dvěma pomocníky.

Zatímco například vězni v USA ve stejném období umírali i na elektrických křeslech, v plynových komorách či s kulkou v srdci, v Československu zákon umožňoval jen oběšení. „Nikdy nebyl připravován nebo zvažován jiný způsob,“ podotýká Kýr.

Poprava na šibenici byla v první polovině 50. let podle ÚDV obzvláště krutá, protože odsouzený si nestrhl okamžitě vaz, ale prožil dlouhé minuty v předsmrtné agónii, než se udusil.

Vykonané tresty smrti v Československu 1918-1989 (bez rozsudků německé justice) - celkem 1 217
1918019302194201954251966819782
1919419310194301955151967419794
192001932019440195681968019805
1921119332194598195761969019811
192201934019463551958161970019822
19232193511947266195981971119833
1924019361194823196071972619841
1925019373194932196161973319856
19260193861950561962101974119863
1927319390195160196371975519873
19280194011952661964151976219880
1929119411195345196541977219892

Z celkového počtu případů činily 61 procent trestné činy retribuční souzené po 2. světové válce lidovými soudy, 18 procent kriminální a 21 procent politické (posledním popraveným za politickou činnost byl 17. listopadu 1960 na Pankráci Vladivoj Tomek).

Zdroj: Otakar Liška a kol., Tresty smrti vykonané v Československu v letech 1918-1989, 2. vydání, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu - publikaci, včetně seznamu popravených, najdete zde (pozn.: k období německé okupace se nedochovalo dostatek přesných archivních materiálů).

Legenda o mordýři Leciánovi

V dávných dobách se informace o těžkých zločinech a jejich pachatelích šířily pochopitelně hlavně ústně. „Už od 16. století bývalo také zvykem, že se na popravišti před zahájením popravy prodávaly za drobný peníz letáky s podrobným vylíčením skutku, který odsouzence přivedl až do katových rukou,“ zmiňuje Šindelář.

Po stopách vrahů

Seriál iDNES.cz o nejhorších zločinech

I notně otrlou staročeskou společnost šokovalo například řádění bandy Martina Roháče z Velké Bíteše, zřejmě největšího loupežného vraha tuzemské historie. Tlupa bývalých vojáků podle Muzea zločinu během tří let zabila 59 lidí, zejména kupce a řemeslníky. Ze tří těhotných žen vyřízli děti a snědli jejich vnitřnosti, „aby lepší smělost měli a aby jim to lotrovství déle trvalo“. Když v únoru 1571 kat s pomocníky vytrhali Roháčovi kleštěmi části těla, zpřeráželi všechny údy a nakonec jej vpletli do kola, smutnil zřejmě málokdo.

Martin Lecián zastřelil celkem jedenáct lidí. Jednu vraždu spáchal i v Jihlavě....

Martin Lecián

Později odvěký hlad lidu po krvi utišily a zároveň notně přiživily noviny. První republika například jejich prostřednictvím s napětím sledovala případ Martina Leciána, který v prosinci 1926 utekl z vězeňské nemocnice v Olomouci. Voják a recidivista křižoval Moravu vlakem, vršil zločin za zločinem a legenda o nepolapitelném fantomovi bobtnala.

Leopold Wohlschläger

Kat Leopold Wohlschläger

Lecián byl bezpochyby velmi nebezpečný gangster, který se vůbec nerozpakoval střílet, loupit a vraždit. Zároveň ale i sporý chlapík se 163 centimetry a těžkou tuberkulózou, který páčil kasy velmi primitivním způsobem. Četníci jej nakonec, jak píše Jedlička, po více než čtyřech měsících lapili a kat Leopold Wohlschläger ukončil v říjnu 1927 během několika minut jeho neradostný život (více o Leciánovi čtěte zde).

To za minulého režimu se sice čtenáři Rudého práva například dozvěděli o činu Olgy Hepnarové (o jejím případu čtěte zde, o některých dalších v boxu Vraždy za komunismu), ale podrobněji pitvat podobné brutální „kapitalisticky dekadentní“ zločiny mantinely socialismu neumožňovaly. Ostatně novinářů, kteří se zaměřovali na kriminální případy, působilo v médiích podle Jedličky minimum.

Mapa: trest smrti ve světě

„Byla jiná doba,“ glosuje to někdejší kriminalista. „Lidé si do hospody nechodili ‚pokecat‘ o kriminalitě nebo o výkonu trestu smrti, ale o zcela jiných věcech. Například jak a kde sehnat barevnou televizi, banány nebo dámské vložky. Mám dojem, že lidi ani moc nezajímaly nějaké vraždy v místě, které neznali, ale vraždy, které se udály v jejich okrese nebo městě,“ míní.

Dnes, více než čtvrtstoletí po poslední popravě, většina Čechů trest smrti nadále podporuje. Nejvíce zastánců měl podle průzkumů CVVM v první polovině 90. let (až 76 procent), loni v červnu to bylo 58 procent (vývoj nálad veřejnosti najdete v grafu). Podobně dopadl letos na přelomu ledna a února i exkluzivní průzkum Medianu pro iDNES.cz (více čtěte zde).

Obnovení absolutního trestu však zapovídá Listina základních práv a svobod, i proto budou ponurá popraviště a sveřepí kati dál budit respekt jen z filmů a učebnic dějepisu.

Podporujete v České republice trest smrti?

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 24. března 2017. Anketa je uzavřena.

NE 3994
ANO 3120
Autor:






Hlavní zprávy

Další z rubriky

Farma Čapí hnízdo Andreje Babiše u Olbramovic na Benešovsku
Policie odmítla poslancům poslat spis na Babiše kvůli Čapímu hnízdu

Policie zamítla žádost mandátového a imunitního výboru o doručení kopie trestního spisu vedeného na šéfa ANO Andreje Babiše a poslance Jaroslava Faltýnka....  celý článek

Kostelík svatého Mikuláše v Jiráskových sadech v Hradci Králové (18. srpna 2017)
Staletý kostelík září po opravě jako nový. Zase ztmavne, ujišťují památkáři

Obyvatelé Hradce Králové si musí zvykat na světlou barvu rekonstruovaného dřevěného kostelíku v Jiráskových sadech. Staré ztrouchnivělé dřevo opravit nešlo, a...  celý článek

čeština
Stát stopl kritizovanou výuku češtiny pro azylanty. Zakázku nikdo nechce

Cizinci, kteří v Česku získají azyl, mají nárok na 400 hodin češtiny zdarma. Ministerstvo školství ale bez udání důvodů ukončilo spolupráci s agenturou, která...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.