Willenberg se do Treblinky dostal v říjnu 1942 ve skupině 6000 Židů, kteří tam byli převezeni z ghetta v polském městě Opatow. Tehdy devatenáctiletý mladík měl jako ostatní zamířit do plynové komory, avšak místo toho byl zařazen do pracovní čety a třídil věci, které zbyly po zavražděných.
Z tábora, kde zemřely dvě jeho sestry, se mu během potlačené vzpoury v srpnu 1943 podařilo uprchnout; stal se tak jedním z hrstky šťastných, kteří Treblinku přežili.
Po válce se odstěhoval do Izraele. „Žiju dva životy. Jeden tady a teď; druhý je ten, který se odehrál tam. Nikdy se toho nezbavím, pořád to mám v hlavě. Je to stále se mnou,“ říkal muž, který se na místo někdejšího tábora mnohokrát vrátil, aby prožité hrůzy popisoval mladým lidem. Nacistické vraždění nesmí být nikdy zapomenuto, říkával.
Treblinku po zmíněné vzpouře začali nacisté likvidovat, postupně prostor zaorávali a před příchodem východní fronty spálili budovy, které se v něm nacházely. Za více než rok fungování zde zemřelo 870 tisíc převážně Židů - více lidí nalezlo smrt pouze v Osvětimi.
