Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Děti za smrt v rodině někdy viní sebe, reagují agresí, říká terapeutka

  11:48aktualizováno  11:48
Denně přichází do styku s dětmi, které přišly o někoho blízkého. Nechá je, ať se vztekají, nebo naopak mlčí. Oboje k prožitku ztráty totiž patří. „Nejhlubší krize trvá šest týdnů. I dvouleté děti jsou schopny přijmout ztrátu,“ říká v rozhovoru pro iDNES.cz Sylvie Stretti, ředitelka poradny Vigvam, která brzy oslaví druhé narozeniny.

Proč poradna Vigvam vznikla?
Jsme bývalí pracovníci Linky bezpečí. Během práce tam jsme si uvědomili, že když mluvíme s dětmi, které někoho ztratily a chtějí pomoct, tak je komplikované je poslat k nějakému odborníkovi. Dětských psychologů, kteří by se věnovali terapii v kontextu smrti s celou rodinou moc není. Navíc čekací doba se pohybuje od šesti týdnů do tří měsíců, což je dost, protože nejhlubší krize trvá prvních šest týdnů. Privátní pomoc si zase nemohou všichni dovolit, když navíc řeší nákladné záležitosti spojené s pohřbem. V roce 2015 jsme začali poradnu provozovat pod jednou neziskovou organizací a v říjnu 2016 jsme se oddělili. Nyní máme pět terapeutů, z nichž jeden je muž, a další externí spolupracovníky.

Fotogalerie

Říkáte, že největší krize je prvních šest týdnů. Je to tedy tak, že čím dřív k vám rodina přijde, tím lépe jí dokážete pomoct?
Ano, čím dřív rodina po události přijde, tím dřív od nás také odchází - a to zhruba do tří čtyř měsíců. Momentálně pracujeme s pěti rodinami, a tím, že je léto a jsou různě na dovolených, sem teď dochází s většími intervaly, než je obvyklé. Tedy s větším časovým rozestupem než jednou za čtrnáct dní.

Jak to tedy v praxi funguje, když k vám chce někdo přijít?
Zavolá, a když o svojí situaci začne mluvit, tak se u toho také může začít hroutit. My mu vysvětlíme, že to je v pořádku, že i když se o tom těžko mluví, nemusí nám hned říkat všechno, pokud nechce. Pak domluvíme termín. První setkání je seznamovací. Děti tu pobíhají, hrají si. Stává se, že pokud sourozencům zemřel otec, každý z nich to vnímá jinak - jeden o něm nemůže mluvit, druhý ano. V takovém případě není možné s dětmi pracovat současně, proto přizveme na pomoc třetího kolegu - dva z nás pracují s dětmi a třetí s rodiči. Celkově přijdou asi patnáctkrát, ale je to individuální.

Poradna Vigvam

  • Poradna Vigvam je určená pro děti a rodiny, které někoho ztratily.
  • Od založení poradny v říjnu 2016 její terapeuti pracovali nebo ještě pracují s 20 dětmi v rámci krizové terapie a se 17 dospělými (společně s dětmi).
  • Poradna spolupracuje se třemi školkami, Orgánem sociálně-právní ochrany dětí Prahy 7, policejními psychology nebo Církví československou husitskou, která jí poskytuje prostory.
  • Terapeuti přednáší na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy a pořádají kurzy pro odborníky.
  • Lidé mohou poradnu podpořit například 2. září, kdy se uskuteční běh v rámci akce zvané Den pro Vigvam.

Co je cílem vaší práce s klienty, kteří o někoho přišli?
Naším cílem je vrátit smrt do našich životů. Snažíme se pracovat se ztrátou, přijmout ji jako součást života. Protože smrt k životu patří, ačkoliv ji lidé většinou vytěsňují, mají strach se o ní bavit. Když někdo zemře, vyvstane spousta otázek - jak to říct dětem, jak se s tím vyrovnat a podobně. My pomáháme najít odpovědi, přijmout situaci a naučit se s ní žít. A zároveň pomáháme najít takovou odpověď, kterou dítě unese. Snažíme se pro ně být mantinelem, aby se na ně nenavalilo vše naráz a nezhroutilo se.

Co se tedy snažíte klienty naučit?
Jsme pro ně průvodci v náročné situaci, ve které jsou. Snažíme se společně s nimi najít zdroje opory - tedy lidi v okolí, činnosti, které jim pomáhají situaci přijmout. Zároveň se snažíme přiblížit dospělým způsob vnímání dětí a naopak. Například děti někdy na stres reagují nadměrnou poslušností, nebo jsou naopak hlučné a divoké. Dospělí častěji pláčou, což je někdy pro děti velmi náročné. Mají tendenci dospělé chránit, opečovat, jakoby si s nimi vyměnily role. My se snažíme posílit jejich kompetence - rodičovské i dětské, aby dokázali situaci přijmout. Učíme je žít dál a že tím, co jsme společně prožili, zůstává zemřelý součástí nás samotných. S dospělými to je především pomocí mluvení a s dětmi formou hry.

Jaké chování je pro truchlící dítě typické?
U dětí se jako projev smutku může objevit vztek, agrese. Mohou se začít škrábat do krve, u starších může dojít k sebepoškozování. Nebo mohou být agresivní na spolužáky a své okolí, zlobí, snaží se upoutat pozornost. Je to ale jen volání o pomoc. Pro děti bývá těžké vidět rodiče plakat a často kopírují jejich reakce - když se rodiče nechtějí zlobit, tak mají samy také potlačenou zlobu. Když pak emoce u dítěte propuknou, schová se většinou do stanu, který tu pro ten účel máme, abychom ho neviděli.

Také je napadají věty typu: „Měl jsem umřít místo svého sourozence, možná by tolik neplakali, kdybych zemřel já“ a podobně. Pak se objevuje pocit, že by rodiče byli šťastnější. Například jsme tu měli dítě, které ztratilo sourozence a mělo tendenci zacpávat rodičům pusu, nechtělo to slyšet. V okamžiku, kdy začalo přijímat fakt, že se sourozenec už neobjeví, což bylo asi na třináctém sezení, jsme si všichni společně povídali. Dítě si hrálo opodál a poslouchalo. Nechtělo být přímo u toho, už ale nikoho nezastavovalo, přijalo tu situaci.

Sylvie Stretti

  • S dětmi pracuje od roku 2002 jako asistentka handicapovaných, krizový intervent Linky bezpečí nebo terapeutka v rámci rodinné terapie.
  • V současnost kromě práce v poradně Vigvam působí jako vysokoškolská pedagožka se zaměřením na přímou sociální práci a krizová interventka v terénu i na telefonu.
  • Vystudovala psychosociální studia v kombinaci s teologií. Absolvovala výcviky v krizové intervenci a systematické rodinné terapii.

Jak se liší smutek dětí od zármutku rodičů?
Ztrátu si uvědomují děti jinak, záleží ale na věku. Moje zkušenost hovoří o tom, že i dvouleté děti jsou schopny přijmout ztrátu, pochopit, že toho člověka už nikdy neuvidí. Zatímco dospělý si říká, proč se to stalo zrovna jemu, dítě to vytěsní, mluví o tom, o koho přišel, stylem, že se jednou vrátí. Nebo o něm naopak nemluví, či mluví jen o tom, co společně prožili. Ale období ztráty, smrti vytěsňují, jakoby se nic nestalo. Důvody mohou být různé, ale základem je odlišné vnímání reality světa dětmi. Mají své myšlenkové pochody, svůj svět a svůj způsob reakcí na zátěžové situace. Spoustu situací, jak se při ztrátě chovat, máme naučené a děti teprve v procesu učení jsou, tedy některé jejich reakce nemusí odpovídat obecným zvyklostem.

Předpokládám, že důležitá je také opora okolí...
Ano, jenže právě okolí o tom často nemluví, nebo udílí „moudré“ rady typu: „Ty jsi teď největší kluk, tak musíš být matce oporou.“ Proč? Vždyť může brečet. Nebo se diví: „Vy berete to dítě na pohřeb?“ Děti mají mít možnost tam jít, pro některé z nich je důležité vidět ten ceremoniál, to poslední společné rozloučení. Nebo naopak tam nejít a udělat si svůj vlastní rituál, to je také v pořádku. Děti také často neví, kdy se mohou zase začít smát, aby to nevypadalo hloupě. Nebo řeknou vtip na zemřelého a okolí je pohoršené. Přitom je to zdravý způsob přijímání situace.

Jak se liší zármutek od traumatu?
Ztráta může vyvolat hlubokou krizi, a pokud není ošetřena, může vyvolat dlouhodobé trauma. My pracujeme s lidmi, kteří jsou v krizových situacích, ve kterých si neumí pomoct sami, a trauma je to, čemu se snažíme předejít. Ke krizi patří zármutek a truchlení, které je nejintenzivnější asi šest týdnů, jak už jsem zmiňovala. Pak dojde obvykle k nějaké změně. Ať už začnou truchlící chodit jednou týdně do práce, nebo už nechodí na hřbitov denně, ale obden, něco se prostě změní. Trauma je diagnóza, která už většinou vyžaduje hospitalizaci. Pojí se s úzkostnými poruchami, depresemi, poruchami spánku a člověk nebývá schopen běžného života, včetně kontaktů s okolím. Traumatizovaný člověk se může chovat asociálně, bezemočně.

V čem je jiná krizová terapie, kterou děláte vy, od té běžné?
Oproti dlouhodobé terapii pracujeme pouze s událostmi týkající se krize. Minulostí klientů se zaobíráme jen do té míry, do které se to ke krizi vztahuje. Základem je práce s nejbližší rodinou, tedy rodiči, a dětmi. Začínáme i končíme společně, ale samotný průběh si mohou děti i dospělí odžít a zpracovat v samostatném prostoru. Není to tedy pro děti tak zatěžující - nevidí rodiče plakat a trápit se víc, než v běžném životě. Obě strany navíc mohou mluvit otevřeně a vzájemně si sdělovat, co potřebují. Zároveň se může objevit i nutnost nějaké individuální terapie nebo diagnostiky. V takovém případě klienty posíláme ke klinickým psychologům, psychoterapeutům a podobně.

Zůstávají rodiče, kteří ztratili dítě, spolu?
Rodiny, se kterými jsme dosud spolupracovali, ano. Podle mě k tomu přispívá právě to, že u nás mohou o bolestivém tématu mluvit, svěřit se někomu s hloupými vtíravými myšlenkami, které je proti jejich vůli napadají, typu proč se to nestalo synovi mého souseda a podobně. Zároveň to nemohu podložit nějakými výzkumnými daty, na to existujeme příliš krátce a nemáme srovnání.

Jak poznáte moment, kdy se s klienty můžete rozloučit?
Už máme vypozorováno, že to bývá zhruba u toho patnáctého setkání. Děti se u nás často navyknou na prostředí a my od přibližně třináctého setkání plánujeme způsob a čas rozloučení. S dětmi i rodiči se bavíme o tom, s čím k nám přišli, co se za tu dobu změnilo, řešíme, jestli k nám mají chodit dál, zda jim to může v dané situaci ještě něco přinést.

Dá se říct, kdo krizi zvládá lépe? Jestli muži, nebo ženy?
Myslím, že obecně se to říci nedá, ale rozhodně člověk, který našel ve svém životě smysl, se snaží situaci přijmout, něco změnit a hlavně žít dál. Již Viktor Emil Frankl (rakouský psychiatr, který prošel koncentračními tábory, pozn. red.) si ve svém životě všiml toho, že pokud člověk ztratí smysl života a nehledá ho, znamená to vlastně konec.

„Smutek ze ztráty léčíme i pomocí animovaných hrdinů,“ říká terapeutka centra Vigvam Barbora Racková

Jak probíhá vaše práce s dětmi?
Záleží na věku dítěte. U malých dětí dávám velký prostor k navázání důvěry. Nechám děti, aby si hrály, jak chtějí. V rámci volné hry se pak dostáváme postupně k tématům, o kterých je potřeba hovořit. Ve většině případů vyplynou ze hry samy, nebo je otevře samo dítě jiným způsobem. Mojí nejmladší klientce bylo teprve 2,5 roku. Sama si určovala, co budeme dělat, hrou mě provázela, a já se chytala věcí, se kterými ona sama přicházela.

U starších dětí využívám při terapeutické práci jejich oblíbené hrdiny z příběhů a pohádek, nebo třeba volím dětské filmy, ve kterých dochází ke ztrátě. Často využívám také animovaný film V hlavě. Ztráta je provázána s mnoha emocemi a na postavičkách z tohoto filmu můžete dětem emoce přiblížit, aby pro ně nebyly tak abstraktní a pak s nimi mluvit o tom, co prožívají z trochu jiné perspektivy, než jsou zvyklé.

Co děláte, když malý klient nechce mluvit a chová se agresivně?
Říkám mu, že je v pořádku, že takto reaguje, že to je adekvátní reakce situaci, ve které se nachází. Že tu je pro to, aby byl takový, jaký je, a nestyděl se za to. A že o tom spolu můžeme mluvit. Jsme zvyklí na to, že agrese je něco nežádoucího a neměla by se projevovat, často je proto skrytá a nebo ji klienti zaměřují do sebe. Zaměření agrese do sebe vídám právě u smrti blízkého člověka velmi často, protože přiznání si, že se zlobím na zemřelého, třeba za to, že mě tady nechal, není vůbec jednoduché. A to zvlášť ve společnosti, kde se říká, že o mrtvých jen v dobrém. Agrese zaměřená do sebe se tady projevuje především v pocitech viny, které z objektivního hlediska často vůbec nejsou reálné. Na subjektivní rovině ale mohou být velmi intenzivní.

Jaké používáte terapeutické metody?
Opět záleží na věku dětí. Máme tu například metodu zvanou Ostrov rodiny. Na písku děti vytvoří ostrov, na který umístí postavičky, a my díky tomu máme představu o vazbách v rodině. Když pracuji s dospělými, tak používám například terapeutickou techniku prázdné židle, na které si představujeme zemřelého a říkáme mu, co jsme mu nestihli říct, když ještě žil, nebo třeba to, co klienta ve vztahu k zemřelému tíží. Zároveň využíváme arteterapeutické techniky - vzpomínkové boxy, koláže a to jak s dětmi, tak s dospělými.

Terapeutka poradny Vigvam Barbora Racková

Terapeutka poradny Vigvam Barbora Racková



Témata: smrt, Linka bezpečí




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Porota pozitivně hodnotila citlivý přístup vítězného návrhu k centru města....
O podobě Náměstí v Meziříčí rozhodnou lidé v referendu. Nařídil ho soud

Nejen poslance budou 20. a 21. října volit obyvatelé Velkého Meziříčí. Rozhodovat budou také o budoucí podobě Náměstí. Krajský soud v Brně potvrdil nárok...  celý článek

(ilustrační snímek)
O jeden hlas. Litomyšl s dálnicí hýbat nechce, ale odpůrci se nevzdávají

Zastupitelé Litomyšle ve čtvrtek většinou jediného hlasu rozhodli, že nebudou po státu požadovat, aby změnil dlouho připravovanou trasu dálnice D35 kolem...  celý článek

Protestní setkání školských odborů a zástupců vysokých škol a asociací ve...
Vysoké školy chtějí přidat nejméně tři miliardy, jinak přijdou protesty

Vysoké školy očekávají, že jim vláda v rozpočtu na příští rok přidá alespoň tři miliardy korun oproti loňskému roku. Pokud přidá méně, jsou připraveny...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.