Jak velké je riziko, že se při tom přenesou nové nemoci?
Den, kdy budou lékaři běžně schopni vyměnit nemocné lidské srdce, játra či plíce za zdravý orgán ze zvířete, se zase o něco přiblížil. Přispěl k tomu závěr rozsáhlého mezinárodního výzkumu, jehož autoři si všímali lidí, kteří v minulých letech přišli při léčení do styku s prasečími tkáněmi. Jak vědci nyní oznámili, jejich pozorování neprokázalo riziko přenosu nových nemocí ze zvířat na člověka. Jiní odborníci přesto riziko stále nevylučují.
Pro pochopení významu nové studie je však třeba nejdříve poznat souvislosti. Mezi předpokládanými zvířecími dárci jsou lidoopi a prasata; obě skupiny proto, že jejich organismus velikostí odpovídá lidským potřebám. Prasata v současné době vypadají dokonce perspektivněji. Jsou dostupnější, levnější, rychleji rostou. U opic už vědci navíc prokázali, že se právě z nich na člověka přenesl virus HIV způsobující nemoc AIDS. A k tomu ve světě nabývá na síle kampaň ochránců zvířat, podporovaných některými vědci, proti používání lidoopů k pokusům. Opice jsou totiž natolik blízké člověku, že pokusy na nich považují mnozí ochránci zvířat za nemorální.
Genové inženýrství pro transplantace
Přenosu orgánů z těla jednoho živočišného druhu do těla jiného druhu se říká xenotransplantace. Donedávna bylo téměř nemožné uvažovat o xenotransplantacích pro člověka. Vždyť lidský imunitní systém nerad přijímá i orgány z těla lidského dárce, natož z těla zvířete. V ědci se však nevzdávají. »V principu existují tři teoretické cesty, jak by bylo možné snížit imunitní reakci u člověka přijímajícího zvířecí orgán či jenom některou tkáň,« vypočítává František Saudek z pražského Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM). První možnost nabízí pokrok genového inženýrství. V ědci už dokážou vložit do zvířecího zárodku lidské geny. Předpokládají tedy, že v nejbližších letech budou tímto způsobem schopni pozměnit dědičné vlastnosti zvířete natolik, že v něm vyrostou orgány, které lidský organismus přijme snadněji. »Nebude to ale nijak jednoduché,« připomíná František Saudek. »Je totiž nutné vyřadit ve zvířeti ne jeden nebo dva geny, jak už to věda dnes dokáže. Bude nutné vyřadit všechny geny, o nichž bude v té době známé, že mohou ovlivnit imunitní reakci.«
Oklamání organismu příjemce
Druhý způsob, jak umožnit xenotransplantace, je příprava lidského příjemce na to, že dostane zvířecí orgán. Farmaceutické koncerny vyvíjejí nové a nové léky, které mají odmítavou imunitní reakci organismu příjemce potlačit. Časem tedy možná takové léky přimějí lidské tělo přijmout prasečí srdce či játra. Vědci také uvažují o tom, zda by pacientovi nemohli nejdříve transplantovat několik takzvaných kmenových buněk z prasečí kostní dřeně. Ty jsou velmi tvárné, takže by si na ně lidské tělo snad lépe zvyklo a imunitní systém je začal považovat za normální. A pak by teprve chirurgové přenesli do člověka celý prasečí orgán, který by už v té době obrannému mechanismu tolik nevadil. Třetí způsob xenotransplantací se netýká celých orgánů, ale jen některých tkání. Ty už lékaři dokážou obalit speciálními plasty, a pak je teprve umístit do organismu příjemce. Vložená tkáň tedy není v přímém kontaktu s ostatními; plastovou membránou proniká jen kyslík a některé tekutiny, čímž se pravděpodobnost nepříznivé imunitní reakce sníží. »Pokusy s transplantací zvířecích tkání děláme i u nás v IKEM, ale jen pokusně mezi zvířaty navzájem,« dodává František Saudek.
Riziko pro lidstvo
Někteří lékaři se však xenotransplantací v lidské medicíně bojí, protože by takto mohly na pacienty přeskočit zvířecí nemoci, proti nimž člověk nemá obranu. Nebo by dokonce mohly vzniknout choroby úplně nové a šířit se pak dál mezi dalšími lidmi. »Xenotransplantace přinesou prospěch jednotlivcům, ale vystavují v nebezpečí ostatní lidi,« prohlašuje například Fritz Bach z Harvardovy univerzity. Mnoho léků, například inzulin pro cukrovkáře, pochází ze zvířecích těl, avšak lékařům to nevadí, protože zvířecí tkáně a buňky procházejí před použitím úpravou teplem nebo různými chemikáliemi. Při léčbě rozsáhlých popálenin zase pacient někdy dostává na ránu kůži ze selete. Lidský organismus ji sice nepřijme za svou, ale v získaném čase pod ní začne růst nová lidská pokožka. Zato zvířecí orgány by lékaři museli vložit dovnitř lidského těla, takže případné choroboplodné zárodky z nich by se mohly volně šířit. Proto jsou lékaři velice opatrní. Zatím příležitostně používají například prasečí jaterní buňky, jež sice nevkládají do těla pacientů, ale napojují je ve zvláštních přístrojích na krevní oběh lidí, kteří čekají na vhodného lidského dárce.
Rozsáhlé vyšetření Vědci z britské biotechnolo
gické společnosti Imutran a švýcarského farmaceutického gigantu Novartis právě ve spolupráci s odborníky z amerických státních ústavů dokončili rozsáhlé vyšetření lidí, pro jejichž léčení byly v minulých dvanácti letech zvířecí orgány použity. Výsledky - zatím nejrozsáhlejší ze všech dosud uskutečněných studií - zveřejnili ve vědeckém časopise Science. Pro vyšetření byla použita krev 160 lidí z různých zemí světa. Sto z nich jsou Rusové z jedné nemocnice v Petrohradě, kterým lékaři čistili krev přes prasečí slezinu. Patnáct německých pacientů dostalo prasečí kůži místo své vlastní popálené pokožky. Dalším pacientům lékaři při léčení cukrovky vstříkli buňky prasečí slinivky břišní, jiným jejich krev čistili přes prasečí ledviny a játra. Vědci z Imutranu a Novartisu hledali v tělech těchto pacientů speciální virus. Odborně se jmenuje prasečí endogenní retrovirus a označuje se zkratkou PERV . Tento mikroorganismus může podle dosavadních poznatků žít pouze v tělech prasat, pro něž je zcela neškodný. Před dvěma lety však britský virolog Robin W eiss v laboratoři prokázal, že PERV nakazil lidské buňky ve zkumavce. Výzkumníci si jej tedy vybrali jako modelový příklad. Chtěli vědět, jestli se náhodou nepřenesl na lidi při léčení, a pokud ano, zda jim nezpůsobil nějaké zdravotní potíže.
Žádné zdravotní problémy
U žádného ze 160 vyšetřených lidí tento virus nezjistili. Čtyři osoby však měly v těle protilátky, které naznačují, že se zřejmě přece jen nakazili nějakým virem z prasete. T en se však zatím nepodařilo určit. U 23 bývalých pacientů objevili prasečí buňky, které obíhaly v jejich krevním systému. Odborníci, kteří průzkum prováděli, ve svých závěrech zdůraznili fakt, že žádný ze 160 lidí netrpěl nemocí, která by se dala spojit s prasečími buňkami či tkáněmi, s nimiž přišel do styku. »To je dobrá zpráva,« tvrdí Corinne Savillová z Imutranu. »Někteří z nich se procházejí s prasečími buňkami v těle už osm roků, ale nezjistili jsme u nich žádnou infekci.« Savillová proto soudí, že na základě tohoto výzkumu je možné povolit pokusy, při nichž by lékaři nemocným lidem, marně čekajícím na orgány od lidského dárce, transplantovali orgán ze zvířete. Její nadšení se dá pochopit: Firma Imutran už chová - samozřejmě za velmi přísných hygienických podmínek - genově upravená prasata a očekává, že jejich srdce, játra a ledviny bude moci prodávat pro transplantace. »Na tato rizika se dá podívat i s trochou selského rozumu,« podotýká Josef Fulka mladší z Výzkumného ústavu živočišné výroby v pražské Uhříněvsi. »Neznám řezníka, který by se někdy neřízl nožem potřísněným prasečí krví. A umírají snad řezníci na neznámé choroby?« Také František Saudek z IKEM připomíná: »Ve srovnání s jinými zvířaty jsou prasata zřejmě nejvhodnějšími dárci. Lidé a prasata spolu žijí už tisíce let a řekl bych, že jejich obranný systém si na mikroorganismy toho druhého do značné míry zvykl.«
Opatrnosti není nikdy dost
Jiní vědci jsou však opatrnější. »Jestliže jsou prasečí buňky stále v lidském těle, existuje pořád i možnost, že některý virus z nich pacienta nakazí někdy později,« říká Jonathan Allan, virolog z výzkumného ústavu v americkém San Antoniu. »Nezapomeňte, že většina vyšetřených lidí byla kontaktu s tkáněmi z prasete vystavena jen po několik dnů, nejvýše měsíců. A však lidé, jimž by byly transplantovány zvířecí orgány, by s nimi museli žít dlouhá léta,« připomíná Philip Noguchi, který výzkum sledoval pro americký Úřad pro potraviny a léky. Tato instituce, která schvaluje všechny nové léky a léčebné postupy, je považována za nejpřísnější na světě. Pokud by xenotransplantace povolila, byl by to příklad i pro ostatní země. Také britské úřady daly najevo, že budou chtít ještě další důkazy, že xenotransplantace nepřinesou nová nebezpečí. Prasečí virus PERV má některé podobné vlastnosti jako lidský virus HIV, který způsobuje nemoc AIDS. O PERV nikdo neví, k čemu vlastně v organismu je. Podobně jako HIV však předává své genetické poselství do buňky, kterou napadne. Co když - podobně jako HIV - může být jeho působení po léta skryto, a pak se teprve projeví? Pro prasata je neškodný, ale nemůže vyvolat nějakou neznámou nemoc v lidech? Než půjde na tyto klíčové otázky odpovědět s větší jistotou, budou muset praktické pokusy ještě počkat.
České prase bude mít zpoždění Také čeští vědci
oznámili, že by chtěli vytvořit prasata s lidskými geny, která by se mohla stát dárci orgánů. »Bohužel se ukazuje, že na to teď nemáme dost peněz a ani se nám nepodařilo získat pro spolupráci další vědecké ústavy, které jsou nezbytné,« smutně říká Josef Fulka mladší z Výzkumného ústavu živočišné výroby. »Ale nevzdáváme se, snad se k tomu dostaneme v příštích letech.« Zatím tedy v Uhříněvsi pracují na tom, aby mohli zvířecí buňky použít k náhradě částí lidského srdce poškozeného infarktem nebo aby diabetici mohli přijmout do organismu prasečí buňky ze slinivky břišní, které by v lidském těle vytvářely inzulin. »Předpoklady pro to určitě máme. Jde o pokusy, které nestojí moc peněz a nejsou ani náročné na počet lidí,« uzavírá Fulka.
Lidé si zvyknou
Představa člověka, v jehož těle po transplantaci bije prasečí srdce, dnes působí nezvyklým dojmem. Loni v prosinci, na konferenci o genovém inženýrství v sídle OSN ve V ídni, vyslovili někteří účastníci pochybnosti, zda to veřejnost dokáže přijmout. »Ale jděte,« namítal rektor americké Princetonské univerzity Harold Shapiro, uznávaný expert na etické otázky v medicíně. »Když začínaly transplantace srdce z lidského dárce jinému člověku, mnozí lidé z toho byli zaražení a ptali se, jestli se tím nezmění osobnost příjemce. Dnes už transplantace zachránily tisíce životů a veřejnost se nad nimi příliš nepozastavuje. Jsem přesvědčen, že podobně to v budoucnu bude i při transplantacích orgánů ze zvířat.«
Den, kdy budou lékaři běžně schopni vyměnit nemocné lidské srdce, játra či plíce za zdravý orgán ze zvířete, se zase o něco přiblížil. Přispěl k tomu závěr rozsáhlého mezinárodního výzkumu, jehož autoři si všímali lidí, kteří v minulých letech přišli při léčení do styku s prasečími tkáněmi. Jak vědci nyní oznámili, jejich pozorování neprokázalo riziko přenosu nových nemocí ze zvířat na člověka. Jiní odborníci přesto riziko stále nevylučují.
Pro pochopení významu nové studie je však třeba nejdříve poznat souvislosti. Mezi předpokládanými zvířecími dárci jsou lidoopi a prasata; obě skupiny proto, že jejich organismus velikostí odpovídá lidským potřebám. Prasata v současné době vypadají dokonce perspektivněji. Jsou dostupnější, levnější, rychleji rostou. U opic už vědci navíc prokázali, že se právě z nich na člověka přenesl virus HIV způsobující nemoc AIDS. A k tomu ve světě nabývá na síle kampaň ochránců zvířat, podporovaných některými vědci, proti používání lidoopů k pokusům. Opice jsou totiž natolik blízké člověku, že pokusy na nich považují mnozí ochránci zvířat za nemorální.
Genové inženýrství pro transplantace
Přenosu orgánů z těla jednoho živočišného druhu do těla jiného druhu se říká xenotransplantace. Donedávna bylo téměř nemožné uvažovat o xenotransplantacích pro člověka. Vždyť lidský imunitní systém nerad přijímá i orgány z těla lidského dárce, natož z těla zvířete. V ědci se však nevzdávají. »V principu existují tři teoretické cesty, jak by bylo možné snížit imunitní reakci u člověka přijímajícího zvířecí orgán či jenom některou tkáň,« vypočítává František Saudek z pražského Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM). První možnost nabízí pokrok genového inženýrství. V ědci už dokážou vložit do zvířecího zárodku lidské geny. Předpokládají tedy, že v nejbližších letech budou tímto způsobem schopni pozměnit dědičné vlastnosti zvířete natolik, že v něm vyrostou orgány, které lidský organismus přijme snadněji. »Nebude to ale nijak jednoduché,« připomíná František Saudek. »Je totiž nutné vyřadit ve zvířeti ne jeden nebo dva geny, jak už to věda dnes dokáže. Bude nutné vyřadit všechny geny, o nichž bude v té době známé, že mohou ovlivnit imunitní reakci.«
Oklamání organismu příjemce
Druhý způsob, jak umožnit xenotransplantace, je příprava lidského příjemce na to, že dostane zvířecí orgán. Farmaceutické koncerny vyvíjejí nové a nové léky, které mají odmítavou imunitní reakci organismu příjemce potlačit. Časem tedy možná takové léky přimějí lidské tělo přijmout prasečí srdce či játra. Vědci také uvažují o tom, zda by pacientovi nemohli nejdříve transplantovat několik takzvaných kmenových buněk z prasečí kostní dřeně. Ty jsou velmi tvárné, takže by si na ně lidské tělo snad lépe zvyklo a imunitní systém je začal považovat za normální. A pak by teprve chirurgové přenesli do člověka celý prasečí orgán, který by už v té době obrannému mechanismu tolik nevadil. Třetí způsob xenotransplantací se netýká celých orgánů, ale jen některých tkání. Ty už lékaři dokážou obalit speciálními plasty, a pak je teprve umístit do organismu příjemce. Vložená tkáň tedy není v přímém kontaktu s ostatními; plastovou membránou proniká jen kyslík a některé tekutiny, čímž se pravděpodobnost nepříznivé imunitní reakce sníží. »Pokusy s transplantací zvířecích tkání děláme i u nás v IKEM, ale jen pokusně mezi zvířaty navzájem,« dodává František Saudek.
Riziko pro lidstvo
Někteří lékaři se však xenotransplantací v lidské medicíně bojí, protože by takto mohly na pacienty přeskočit zvířecí nemoci, proti nimž člověk nemá obranu. Nebo by dokonce mohly vzniknout choroby úplně nové a šířit se pak dál mezi dalšími lidmi. »Xenotransplantace přinesou prospěch jednotlivcům, ale vystavují v nebezpečí ostatní lidi,« prohlašuje například Fritz Bach z Harvardovy univerzity. Mnoho léků, například inzulin pro cukrovkáře, pochází ze zvířecích těl, avšak lékařům to nevadí, protože zvířecí tkáně a buňky procházejí před použitím úpravou teplem nebo různými chemikáliemi. Při léčbě rozsáhlých popálenin zase pacient někdy dostává na ránu kůži ze selete. Lidský organismus ji sice nepřijme za svou, ale v získaném čase pod ní začne růst nová lidská pokožka. Zato zvířecí orgány by lékaři museli vložit dovnitř lidského těla, takže případné choroboplodné zárodky z nich by se mohly volně šířit. Proto jsou lékaři velice opatrní. Zatím příležitostně používají například prasečí jaterní buňky, jež sice nevkládají do těla pacientů, ale napojují je ve zvláštních přístrojích na krevní oběh lidí, kteří čekají na vhodného lidského dárce.
Rozsáhlé vyšetření Vědci z britské biotechnolo
gické společnosti Imutran a švýcarského farmaceutického gigantu Novartis právě ve spolupráci s odborníky z amerických státních ústavů dokončili rozsáhlé vyšetření lidí, pro jejichž léčení byly v minulých dvanácti letech zvířecí orgány použity. Výsledky - zatím nejrozsáhlejší ze všech dosud uskutečněných studií - zveřejnili ve vědeckém časopise Science. Pro vyšetření byla použita krev 160 lidí z různých zemí světa. Sto z nich jsou Rusové z jedné nemocnice v Petrohradě, kterým lékaři čistili krev přes prasečí slezinu. Patnáct německých pacientů dostalo prasečí kůži místo své vlastní popálené pokožky. Dalším pacientům lékaři při léčení cukrovky vstříkli buňky prasečí slinivky břišní, jiným jejich krev čistili přes prasečí ledviny a játra. Vědci z Imutranu a Novartisu hledali v tělech těchto pacientů speciální virus. Odborně se jmenuje prasečí endogenní retrovirus a označuje se zkratkou PERV . Tento mikroorganismus může podle dosavadních poznatků žít pouze v tělech prasat, pro něž je zcela neškodný. Před dvěma lety však britský virolog Robin W eiss v laboratoři prokázal, že PERV nakazil lidské buňky ve zkumavce. Výzkumníci si jej tedy vybrali jako modelový příklad. Chtěli vědět, jestli se náhodou nepřenesl na lidi při léčení, a pokud ano, zda jim nezpůsobil nějaké zdravotní potíže.
Žádné zdravotní problémy
U žádného ze 160 vyšetřených lidí tento virus nezjistili. Čtyři osoby však měly v těle protilátky, které naznačují, že se zřejmě přece jen nakazili nějakým virem z prasete. T en se však zatím nepodařilo určit. U 23 bývalých pacientů objevili prasečí buňky, které obíhaly v jejich krevním systému. Odborníci, kteří průzkum prováděli, ve svých závěrech zdůraznili fakt, že žádný ze 160 lidí netrpěl nemocí, která by se dala spojit s prasečími buňkami či tkáněmi, s nimiž přišel do styku. »To je dobrá zpráva,« tvrdí Corinne Savillová z Imutranu. »Někteří z nich se procházejí s prasečími buňkami v těle už osm roků, ale nezjistili jsme u nich žádnou infekci.« Savillová proto soudí, že na základě tohoto výzkumu je možné povolit pokusy, při nichž by lékaři nemocným lidem, marně čekajícím na orgány od lidského dárce, transplantovali orgán ze zvířete. Její nadšení se dá pochopit: Firma Imutran už chová - samozřejmě za velmi přísných hygienických podmínek - genově upravená prasata a očekává, že jejich srdce, játra a ledviny bude moci prodávat pro transplantace. »Na tato rizika se dá podívat i s trochou selského rozumu,« podotýká Josef Fulka mladší z Výzkumného ústavu živočišné výroby v pražské Uhříněvsi. »Neznám řezníka, který by se někdy neřízl nožem potřísněným prasečí krví. A umírají snad řezníci na neznámé choroby?« Také František Saudek z IKEM připomíná: »Ve srovnání s jinými zvířaty jsou prasata zřejmě nejvhodnějšími dárci. Lidé a prasata spolu žijí už tisíce let a řekl bych, že jejich obranný systém si na mikroorganismy toho druhého do značné míry zvykl.«
Opatrnosti není nikdy dost
Jiní vědci jsou však opatrnější. »Jestliže jsou prasečí buňky stále v lidském těle, existuje pořád i možnost, že některý virus z nich pacienta nakazí někdy později,« říká Jonathan Allan, virolog z výzkumného ústavu v americkém San Antoniu. »Nezapomeňte, že většina vyšetřených lidí byla kontaktu s tkáněmi z prasete vystavena jen po několik dnů, nejvýše měsíců. A však lidé, jimž by byly transplantovány zvířecí orgány, by s nimi museli žít dlouhá léta,« připomíná Philip Noguchi, který výzkum sledoval pro americký Úřad pro potraviny a léky. Tato instituce, která schvaluje všechny nové léky a léčebné postupy, je považována za nejpřísnější na světě. Pokud by xenotransplantace povolila, byl by to příklad i pro ostatní země. Také britské úřady daly najevo, že budou chtít ještě další důkazy, že xenotransplantace nepřinesou nová nebezpečí. Prasečí virus PERV má některé podobné vlastnosti jako lidský virus HIV, který způsobuje nemoc AIDS. O PERV nikdo neví, k čemu vlastně v organismu je. Podobně jako HIV však předává své genetické poselství do buňky, kterou napadne. Co když - podobně jako HIV - může být jeho působení po léta skryto, a pak se teprve projeví? Pro prasata je neškodný, ale nemůže vyvolat nějakou neznámou nemoc v lidech? Než půjde na tyto klíčové otázky odpovědět s větší jistotou, budou muset praktické pokusy ještě počkat.
České prase bude mít zpoždění Také čeští vědci
oznámili, že by chtěli vytvořit prasata s lidskými geny, která by se mohla stát dárci orgánů. »Bohužel se ukazuje, že na to teď nemáme dost peněz a ani se nám nepodařilo získat pro spolupráci další vědecké ústavy, které jsou nezbytné,« smutně říká Josef Fulka mladší z Výzkumného ústavu živočišné výroby. »Ale nevzdáváme se, snad se k tomu dostaneme v příštích letech.« Zatím tedy v Uhříněvsi pracují na tom, aby mohli zvířecí buňky použít k náhradě částí lidského srdce poškozeného infarktem nebo aby diabetici mohli přijmout do organismu prasečí buňky ze slinivky břišní, které by v lidském těle vytvářely inzulin. »Předpoklady pro to určitě máme. Jde o pokusy, které nestojí moc peněz a nejsou ani náročné na počet lidí,« uzavírá Fulka.
Lidé si zvyknou
Představa člověka, v jehož těle po transplantaci bije prasečí srdce, dnes působí nezvyklým dojmem. Loni v prosinci, na konferenci o genovém inženýrství v sídle OSN ve V ídni, vyslovili někteří účastníci pochybnosti, zda to veřejnost dokáže přijmout. »Ale jděte,« namítal rektor americké Princetonské univerzity Harold Shapiro, uznávaný expert na etické otázky v medicíně. »Když začínaly transplantace srdce z lidského dárce jinému člověku, mnozí lidé z toho byli zaražení a ptali se, jestli se tím nezmění osobnost příjemce. Dnes už transplantace zachránily tisíce životů a veřejnost se nad nimi příliš nepozastavuje. Jsem přesvědčen, že podobně to v budoucnu bude i při transplantacích orgánů ze zvířat.«
