V onu osudnou červencovou neděli bylo v okolí Telnice na výletě mnoho Ústečanů. Sbírali houby a maliny nebo jen poznávali okolí. Spoj, který zpět do města odjížděl okolo 16. hodiny, byl už na počátku cesty zcela přeplněn. Mohl pobrat maximálně 88 cestujících, jenže tenkrát se jich tam namačkalo 140.
Vzpomínky účastníků"Náraz mne vynesl na střechu naproti stojící tramvaje, co přijela do Ústí. Sundaval mne dolů náš soused a další lidi. Volala jsem a plakala. Moje maminka byla v těch troskách hlavou dolů a byly vidět její holinky." "Vytahovali jsme z trosek lidi. Tam stály takový malý domky, měly malý předzahrádky, tak tam chlapi strhli plot a na záhony a trávníčky jsme ty mrtvé pokládali. Pro mě nejhorší zážitek byl ten řidič tramvaje. Byl mrtvý a pravou ruku mu chlapi vůbec nemohli sundat z brzdy, jak to držel v křeči." "Tento den přesto považuji za šťastný, neboť jsme všichni, máma, táta a já přežili. Od té doby už ale maminka nikdy nejela v Ústí tramvají." "Táta měl mít v tu neděli volno, ale vzal mimořádnou směnu za kolegu a stalo se. Vyšetřování trvalo dost dlouho, což vedlo k mnoha fámám. Rodina tím dost trpěla. Velkou úlevou potom byla zpráva vyšetřovací komise, že řidič - můj otec - nenese žádnou vinu na neštěstí!" Z knihy Tramvajové neštěstí v Ústí nad Labem 13. července 1947 |
"Spěchali na fotbal a do cirkusu, který tady v tehdejších dnech účinkoval," popisuje tragické okamžiky ředitel ústeckého archivu Vladimír Kaiser.
Vůz přestal kvůli velkému přetížení brzdit, během jízdy projel několik stanic bez zastavení. Před místem, kterému dnes Ústečané říkají Rondel, se už tramvaj řítila rychlostí vyšší než sedmdesát kilometrů v hodině. Několik cestujících z obavy o svůj život z vozu vyskakovalo.
"O několik desítek metrů dál tramvaj vykolejila a narazila do stožárů. Srážka to byla opravdu mohutná, vůz při ní přišel o střechu. Vlečný vůz navíc narazil do další soupravy spoje číslo 5, který tady měl konečnou," objasňuje Kaiser.
Mrtvý řidič křečovitě svíral brzdu
Na místě zemřelo devatenáct lidí, dalších jedenáct pak v nemocnici nebo na cestě do ní. Zprávy o počtu zraněných se poněkud různí. Nejčastěji se však uvádí číslo 97 a to se ještě nepočítají lehce zranění s oděrkami.
Na místě nehody se mísila krev s malinami a borůvkami, které si lidé v okolí Telnice nasbírali. Měli je téměř všichni.
Srážka byla tak silná, že mnohé oběti přišly o ruce i nohy. Mrtvý byl i řidič tramvaje Oldřich Ridvan. Podle dobových svědectví držel pravou ruku brzdy tak silně, že z přístroje nešly v křeči zkroucené prsty při vyprošťovacích pracích vůbec sejmout.
Selhal motor, uzavřeli vyšetřovatelé
O pět dní později, 18. července 1947, se v Ústí nad Labem uskutečnil největší pohřeb v dějinách města.
V tramvaji, která jela z kopce a nebrzdila, zahynulo 30 lidí a 97 bylo zraněno.
Pohřbu 18. července na Mírovém náměstí se zúčastnilo na 30 tisíc lidí i ministr vnitra Václav Nosek
Představitelé Ústí si připomněli oběti tramvajového neštěstí, které se ve městě stalo před 65 lety.
"Třicet rakví bylo vystaveno na Benešově - dnešním Mírovém - náměstí. Byly mezi nimi i bílé rakve dětských obětí. Rozloučit se s mrtvými přišlo na 30 tisíc občanů," uvedl Kaiser.
Následné vyšetřování nehody konstatovalo, že příčinou bylo selhání motoru, a že řidič vozu katastrofě nemohl zabránit.
"Celý spis měl pouhých pět stránek. Objevili jsme ho ve vyšetřovacích materiálech StB v archivu ministerstva vnitra. Přestože se tehdy vyrojily spekulace o tom, že by to mohla být sabotáž nebo provokace německého obyvatelstva, zpráva byla uzavřena slovy, že za nehodu může selhání motoru. Celé vyšetřování bylo proto po sepsání tohoto verdiktu zastaveno," dodal Kaiser.
