Cestování tramvají jsem mívávala ráda, brala jsem to jako takovou mírně archaickou vyhlídkovou projížďku městem s půvabným závanem starých časů. Dnes mi to ani nepřipadá možné. Když se ke mě blíží tramvaj jako odporná přecpaná kvílící housenka v posledním tažení, cítím pouze hnus a nenávist ke každé minutě, kterou v té obludě budu muset strávit. Dokonce se mi začínají rozvíjet i fyzické příznaky odporu. Diagnóza je jasná.
Trasa X-B je patrně ze všech náhradních tras ta nejvýživnější. Kromě normálně trpících cestujících, kteří se k sobě snaží být v rámci možností ohleduplní, se v ní občas vyskytují řvoucí či chechtající se pubescenti, páchnoucí bezdomovci a kapesní zloději. Poslední dobou se přidružil další fenomén - kredenciózní dámy ověšené balíčky, patrně lehce zdrogované atmosférou vánočních nákupů. Ty jsou nelítostné. Není divu, že někdy v rámci probíjení se vpřed dojde i na facky.
Včera se mi stala podivná věc, nastoupila jsem do tramvaje číslo 14, která si to normálně šine po Národní třídě přes Újezd na Smíchov, ale ona z ničeho nic zahla na Karlák. Jako správně vytrénovaní cestující městské hromadné dopravy jsme se nenechali vyvést takovou maličkostí z míry a předpokládali jsme, že z nějakého nám patrně přísně utajeného důvodu musíme zřejmě objet nějakou překážku. Když se ale tramvaj z Karláku překvapivě vydala směrem na Albertov a pak kamsi směrem na Synkáč, znejistěli i otrlí jedinci a pár jich v panice vystoupilo. Zbytečně, tramvaj udělala elegantní oblok a vrátila se z druhé strany na nábřeží. Když ale vzápětí zatočila opět na Karlák, čímž okruh uzavřela, zmátlo to úplně všechny. Řidič se patrně zbláznil a jeho chorý mozek se rozhodl, že se prostě bude jezdit pořád kolem dokola. Nebo že bychom se stali obětí únosu?
A věřili byste, že jsem dneska ráno mezi dvěma ranami kabelkou zrovna vystupující slečny zahlédla z okna tramvaje tramvajovou autoškolu, jak se v nejhorší ranní špičce probíjí tím vším mumrajem? Takový ten jeden vůz s velkým L. Asi mám už i optické halucinace. Tohle přece nemůže být pravda.
Tramvaj. Strassenbahn. Tram. Tramváj. Šalina. Všechno to zní stejně beznadějně. Tady nepomůže žádná psychoterapie, postupné přivykání na objekt hrůzy nezabralo a o léčbě této fobie přehlcením podnětem mám rovněž značné pochybnosti. Mě zachrání jenom metro. Krásné, velké, rychlé a jedoucí metro. Aspoň o jednu stanici víc a pak hurá na ranní procházku. Až tehdy skončí každodenní utrpení a bude konec tramvajové tyranie. Pokud do té doby úplně nezcvoknu. Tram tram, tradá, trrrrrrrrrrrrrrr…..
- středa 4. prosince 2002
- 2
