V pondělí, deset dní po tragické srážce dvou tramvají, vůbec poprvé promluvil. V rozhovoru pro MF DNES. "Pozůstalým se obrovsky omlouvám, je mi to líto," hlesne. A přiznává, že udělal chybu, když vyjel ze zastávky dříve, než měl.
Kolikrát před nehodou jste jel na osudné lince č. 5?
Tuším, že sedmnáctkrát. Zrovna v oblibě jsem ji neměl, byla hodně krátká, hrozně rychlá a ulítaná.
Mezi řidiči kolovaly zvěsti o tom, že k drobnějším kolizím docházelo už v minulosti. Slyšel jste i vy něco takového?
Ano, slyšel jsem, že někdo přejel místo pro křižování a musel se soupravou couvat. Nevím ale o žádných konkrétních událostech.
Myslíte si, že se Dopravní podnik snažil tyto skutečnosti zatajovat?
Ani nevím, jak se to řešilo. Jen jsem se o tom doslechl mezi kolegy.
Bylo podle vás zabezpečení trati dostačující?
Jak vidíte, tak proti selhání lidského faktoru nikoliv.
Čekal podle vás Dopravní podnik s novými bezpečnostními prvky na to, až se stane něco vážného?
Vypadá to tak.
Jste tedy vy tím obětním beránkem?
To zase ne. Doteď dosavadní systém na trati fungoval, takže nevím…
Myslíte si ale, že je nutné, aby se v tuto chvíli zabezpečení zlepšilo?
To ano. Ale do toho osudného pátku to nutné nebylo.
Měl jste před nehodou zpoždění?
Ne, já ne. Ale ta druhá tramvaj ho měla.
V místě střetu jste ale správně měl být o zhruba dvě minuty dříve…
Tak jsem asi nabral drobné zpoždění na zastávce ve Vřesině.
Co se odehrálo při zastavení ve Vřesině?
Normálně jsem zastavil, otevřel dveře, nastoupili a vystoupili lidé. Pak jsem tam ještě chvíli čekal s otevřenými dveřmi. Mám takový zvyk, kdyby náhodou někdo dobíhal na poslední chvíli. Pak jsem zavřel dveře a rozjel se…
Ale neměl jste. Nedošlo vám, že máte počkat na druhou tramvaj?
Já jsem na to myslel celou dobu, protože to křížení znám. Ale prostě u mě došlo k nějakému zkratu. Opravdu nevím proč, nedovedu si to vysvětlit. Zrovna to řešíme s psychologem, jak se mohlo stát, že jsem vyjel, aniž bych měl volnou kolej.
Pro křížení vozů máte grafikon, nahlédl jste se do něj?
Ve Vřesině myslím ne. Já se na to dívám vždycky zastávku před výhybnou, což jsem udělal i při této jízdě. A do Vřesiny jsem pokračoval s vědomím, že ke křížení musí dojít. Nevím, co se stalo, že jsem na to během té chvíle zapomněl.
Mohlo to souviset s tím, že jste měl poslední jízdu před víkendem?
Já měl jít hned v sobotu zase na ranní.
Při té nešťastné páteční šichtě jste se s kolegy křižoval už patnáctkrát.
Na tomto kurzu je při každé cestě aspoň jedno křížení. Toto jsem tedy znal, a tudíž jsem věděl, že se na protijedoucí tramvaje musí čekat.
Když jste se tedy ve Vřesině rozjel, byl jste přesvědčen, že je trať volná?
Ano.
Jak rychle jste jel?
Tuším, že šedesátkou.
Podle vyšetřovatelů jste povolenou šedesátku o půldruhého kilometru v hodině překročil. Předpokládám ale, že jste chtěl stanovený limit dodržet - nakolik je to obtížné?
Na přístrojové desce je digitální tachometr, kde čísla v rozmezí několika kilometrů v hodině přeskakují. A desetiny se nezobrazují. Ten kilometr navíc je, alespoň podle mě, v normě.
Je ale v normě i pro vyšetřovatele následné nehody?
To netuším, nejsem vyšetřovatel…
Jel jste šedesátkou v domnění, že máte volnou trať. Najednou se 70 metrů proti vám vyřítila zpoza křoví druhá tramvaj. Co vás v tu chvíli napadlo?
Úplně ze všeho nejdříve to, že musím okamžitě brzdit. Teprve pak mi došlo, že jsem přejel křižování a vlastně tam nemám co dělat já.
Jak jste prožíval ty sekundy, které chyběly do srážky?
Nad ničím jsem nepřemýšlel, jen jsem se snažil co nejvíce brzdit.
Právě pro případy hrozící čelní srážky má řidič k dispozici brzdové tlačítko, které stačí stisknout a pak je možné narychlo opustit kabinu. Proč jste toho nevyužil?
V tom momentu jsem neměl pud sebezáchovy, šlo mi akorát o to to dobrzdit, aby se nikomu nic nestalo. A použil jsem k tomu páku, která se musí držet a o které se říká, že je účinnější.
Nenapadlo vás, co se vám může stát?
V ten moment mě to nezajímalo. Myslel jsem především na cestující, aby celkové následky srážky byly co nejmenší.
Naopak protijedoucí řidič možnosti vlastní záchrany využil.
Ano, stihl vyskočit ještě poměrně daleko od místa střetu.
Co jste udělal bezprostředně před srážkou?
To už jsem jenom zavřel oči a čekal, co bude.
A co bylo?
Jediné, na co si vzpomínám, je rána, potom tma, ticho. Praštil jsem se do hlavy, tak jsem byl asi chviličku v bezvědomí.
Kde jste po srážce skončil?
Byl jsem zaklíněný skoro až u stropu. Jediné, co jsem viděl úzkým průzorem do druhé tramvaje, byla ležící paní od krve. Jinak jsem se nemohl hýbat.
Jak dlouho jste musel v troskách čekat na vyproštění?
Tuším tak čtvrt hodiny, maximálně dvacet minut.
Co vás bolelo?
Nohy, ruce, hlava.
Co jste v těch dlouhých minutách prožíval?
Nejprve jsem si uvědomoval, co se asi tak zřejmě stalo, potom jsem upadl do šoku a už si na nic nevzpomínám. Taky jsem ztratil hodně krve.
A když vás vytáhli ven?
Záchranáři nakládali lidi do vrtulníku. Byly tam nějaké závažnější případy, tak jsem jim říkal, aby těmto zraněným dali přede mnou přednost. Já jsem byl padesátý šestý, číslovali nás fixem na nohu. Nakonec se rozhodli, že mě odvezou sanitkou do Městské nemocnice.
Jak dlouho trvalo, než vás ošetřili?
Na pokoj jsem se dostal myslím kolem dvaadvacáté hodiny.
Když jste ještě byl na místě nehody, jak to kolem vás vypadalo?
Ležel jsem na poli, kolem mě stáli záchranáři a chránili mě proti prachu rozvířenému vrtulníkem. Křik nebo panika nebyly, to bylo přímo v tom voze, když jsem byl zaklíněný, potom venku už ale ne.
V tom voze se tedy odehrávalo co?
Sténání, křik o pomoc… Pode mnou byl ještě zaklíněný mladý pár, ke kterému se dostali až poté, co vysvobodili mě.
Čím si vysvětlujete, že jste v tak zdeformované kabině přežil, navíc relativně slušně?
Nevím, šlo asi o náhodu…
Myslel jste v těch chvílích třeba na rodinu, na maminku, nebo jste se spíše zabýval samotnou nehodou?
Tam jsem na nikoho nemyslel, spíše přemýšlel o tom, co se stalo.
Máte za sebou zdravotnický kurz, cítil jste potřebu využít svých dovedností při záchraně cestujících?
Bohužel to nešlo, nemohl jsem se hýbat. Když jsem viděl ty zraněné, samozřejmě že bych jim rád pomohl, mrzelo mě, že jsem toho nebyl schopen.
Co byste vzkázal poškozeným a pozůstalým?
Určitě obrovskou omluvu a lítost nad tím, co se stalo.
Kdybyste jim to měl nějak vysvětlit.
Prostě selhání…
Máte synovce, který je stejně starý jako zemřelý chlapeček. Díval byste se na to jinak, kdyby tím mrtvým byl váš synovec?
Ne, nevnímám rozdíl, jestli je to někdo cizí, nebo člen rodiny.
Vaše maminka má velký strach, jak se s vzniklou životní situací vypořádáte. Jsou její obavy na místě?
Ano, trpím depresemi, kdy je možné všechno, i myšlenky na sebevraždu. Ale za normálních okolností bych si asi nějak ubližovat nechtěl. Doposud jsem o ničem takovém neuvažoval.
Jak vnímáte podporu ze strany vaší rodiny?
Je obrovská, jsou skoro pořád u mě, snaží se mě psychicky podržet. Snaží se odvést mé myšlenky někam jinam.
Nakolik se jim to daří?
Někdy ano, jindy ne. Záleží na tom, v jakém rozpoložení zrovna jsem.
Jak často se vám nálady střídají?
Nejhorší je to většinou večer před spaním.
Co vidíte, když zavřete oči?
Doteď se mi o tom ani moc nezdálo, ale už to na mě začíná doléhat. Vybavuje se mi zejména obraz zkázy po srážce, spíše než pohled na protijedoucí tramvaj. Samozřejmě cítím zodpovědnost za ty lidi.
Kolik kolegů vás bylo navštívit?
Asi deset. Někteří sami, další se domluvili a přišli společně. Zajímali se hlavně, jak na tom jsem, ať už tělesně, nebo duševně. A taky mi chtěli vyjádřit svou účast, dát najevo, že něco podobného se klidně mohlo přihodit i jim.
Jak vás podporuje vaše širší okolí?
Stojí za mnou spousta přátel a známých. I z jejich strany cítím obrovskou psychickou podporu.
Kdy vás propustí z nemocnice?
Záleží na výsledcích vyšetření, na rentgenech. Předpokládám, že nejpozději příští týden.
Jak vážná jsou vaše zranění?
V levé noze jsem měl zabodnuté nějaké trosky, mám tam asi deset stehů. Na pravé noze byla otevřená zlomenina holeně. Mám zlomenou pravou ruku a na levé rozdrcený malíček. A pak mám posunutý čtvrtý krční obratel.
Těšíte se domů? Na co nejvíc?
Že budu doma, s rodinou a pejskem, zázemí tam je jiné než v nemocnici. Mám tam svůj klid, své soukromí.
Co bude dál? Jak vidíte svou nejbližší budoucnost?
Budu se muset vypořádat s následky svého omylu, psychickými, fyzickými, ale hlavně právními.
Máte představu, co vám hrozí?
Samozřejmě. Odsouzení za trestný čin obecného ohrožení, tedy tři až deset let vězení.
Myslíte si, že jsou na vaší straně nějaké polehčující okolnosti, například morální vina na straně Dopravního podniku, které by mohly obměkčit soud?
To vůbec nedokážu odhadnout.
Jste připraven trest přijmout, třeba i tu nejhorší variantu, deset let?
Budu muset. Nebudu mít jinou možnost.
Už jste přemýšlel, jaké to pro vás bude?
Tím se zatím nezaobírám. Teď je důležité se s tím vyrovnat hlavně psychicky.
Máte nějaké plány do budoucna? Něco, čeho chcete ještě v životě určitě dosáhnout?
Založit si vlastní rodinu, začlenit se zpátky do společnosti a zase pracovat.
Vrátil byste se k tramvajím?
Nad tím jsem ještě nepřemýšlel. Možná ano. Ale asi už bych byl až příliš opatrný.
Původně jste chtěl řídit autobusy, dal byste teď přednost těm?
Asi ano.
Myslíte, že vás Dopravní podnik ještě přijme jako řidiče?
Rozhodně teď ne, asi až po potrestání soudem. Nevím, jak to tam chodí, jestli bych měl zákaz řízení, nebo si mohl dodělat příslušný řidičský průkaz.
Proč jste se vlastně rozhodl řídit tramvaj? Bylo to vaše první povolání?
Ne, nebylo. Před řízením tramvaje jsem taky dělal řidiče, ale to jsem rozvážel noviny a balíky. Předtím jsem několik let pracoval jako pokladní ve dvou supermarketech. A proč jsem šel k Dopravnímu podniku? Je tu přeci jen jakási jistota platu a pracovních podmínek, na rozdíl od soukromníků. A taky mě baví doprava, práce v dopravě. Časem jsem plánoval přestoupit na ty autobusy.
Co je na řízení autobusu složitějšího než v případě tramvaje?
Asi nic, spíše mi teď přijde složitější řídit tramvaj. Kromě zákona o pozemních komunikacích pro ni platí ještě drážní zákon. Tam byl spíš problém v tom, že v době, kdy jsem k podniku nastupoval, nebylo u autobusů místo.
S tramvajemi jste měl dříve už dvě nehody. O co šlo?
Nebyly z mojí viny, vždy do mě najeli řidiči s autem. První byla těsně po ukončení kurzu, auto objíždělo kanál a nevšimlo si mě. U té druhé šlo o nedání přednosti, já jsem byl na hlavní.
