Na druhé straně, v předvečer hrozby zahájení válečného konfliktu na Blízkém východě, který může přinést stovky i tisíce nevinných obětí včetně dětí, panuje v celé tzv. vyspělé části světa tichá podpora s plánovaným úderem, nebo dokonce apatie veřejného mínění před chystanou invazí. Smrt tisíců potencionálních obětí je pro většinu z nás něčím tak bizarním a vzdáleným, že si to nedokážeme ani představit. Je to jak scénář z katastrofického filmu, kde osud a utrpení těchto lidí nedokážeme vnímat jako skutečnou tragédii.
Je zřejmé, že prostředků a možností, jak řešit nastalou situaci, není nazbyt. Není jí však ani pokojná demonstrace před iráckým velvyslanectvím s výzvami o svobodě iráckého lidu, ani demonstrativní odpor proti zamýšlené americké agresi. Irácká vláda sama od sebe neustoupí a nevzdá se své moci, zásah z vnějšku se tudíž zdá nevyhnutelný, proto oba požadavky jsou v příkrém rozporu. Násilný zásah z vnějšku nemusí však být vždy jediným a správným řešením a tato taktika rovněž nebyla použita pro sovětské satelity ve střední a východní Evropě v průběhu studené války. Američané si byli dobře vědomi, v co by eskalace napětí a otevřeného konfliktu mohla vyústit, nyní však jsou v jiné situaci, a uvažované řešení je nejen podporováno veřejně naší vládou a parlamentem, ale skrze naši lhostejnost i námi. Ano, každá rada, natož dobrá, je k nezaplacení. Ale nechť posoudí každý z nás, zda je pro další vývoj lepší otevřená agrese z vnějšku či podpora iráckého hnutí odporu, které chce svrhnout domácí režim, který zemi vlivem embarg uvrhl do mezinárodní izolace.
Nechvalně známý diktátor tvdil, "že smrt jedince je tragédie, miliony mrtvých, to je statistika". Začíná to vypadat, jakoby toto uvažování nebylo vzdálené ani nám a potenciální oběti již nyní považujeme za statistický údaj k účtu za "nezbytnou" agresi.
Možná bychom měli sami sobě dokázat, že tomu tak není.
Je zřejmé, že prostředků a možností, jak řešit nastalou situaci, není nazbyt. Není jí však ani pokojná demonstrace před iráckým velvyslanectvím s výzvami o svobodě iráckého lidu, ani demonstrativní odpor proti zamýšlené americké agresi. Irácká vláda sama od sebe neustoupí a nevzdá se své moci, zásah z vnějšku se tudíž zdá nevyhnutelný, proto oba požadavky jsou v příkrém rozporu. Násilný zásah z vnějšku nemusí však být vždy jediným a správným řešením a tato taktika rovněž nebyla použita pro sovětské satelity ve střední a východní Evropě v průběhu studené války. Američané si byli dobře vědomi, v co by eskalace napětí a otevřeného konfliktu mohla vyústit, nyní však jsou v jiné situaci, a uvažované řešení je nejen podporováno veřejně naší vládou a parlamentem, ale skrze naši lhostejnost i námi. Ano, každá rada, natož dobrá, je k nezaplacení. Ale nechť posoudí každý z nás, zda je pro další vývoj lepší otevřená agrese z vnějšku či podpora iráckého hnutí odporu, které chce svrhnout domácí režim, který zemi vlivem embarg uvrhl do mezinárodní izolace.
Nechvalně známý diktátor tvdil, "že smrt jedince je tragédie, miliony mrtvých, to je statistika". Začíná to vypadat, jakoby toto uvažování nebylo vzdálené ani nám a potenciální oběti již nyní považujeme za statistický údaj k účtu za "nezbytnou" agresi.
Možná bychom měli sami sobě dokázat, že tomu tak není.
