Ještě jako dosluhující paní premiérová založila občanské sdružení na charitu, což choti politiků mívají v popisu práce. Vybírá pro děti v dětských domovech miliony, což je velmi záslužné.
Potíž je jinde: nechce říci od koho, kolik ani jaký podíl z oněch milionů plyne do domácí rozvedené kasičky. Právně vzato nemusí. Ale měla by.
Pomáhal-li jí ve shánění peněz manžel-politik kdysi a pomáhá-li jí ve shánění peněz exmanžel-politik dnes, věc veřejná to je bez diskuse. Osoba "politik" totiž v příběhu účinkuje od počátku až dodnes.
Věří snad paní Paroubková, že by bez poměru k osobě "politik" získala pro děti tolik milionů? Věnovali by je sponzoři třeba mně, kdybych je poprosila o tisíce nebo o miliony pro opuštěné děti?
Omlouvám se tedy soukromé paní Paroubkové, ale řekne-li: "Oni (rozuměj utajovaní mecenáši) si to nepřejí a my nejsme povinni to zveřejňovat", skandály trénovaný našinec rázem zavětří.
Vrtá mu hlavou: Pročpak se ti mecenáši nechtějí pochlubit dobrotou srdce, když pomáhají těm nejbezbrannějším, opuštěným dětem? Copak pro mecenáše manžel-politik a exmanžel-politik asi udělal, zařídil, prosadil, přislíbil? A neslouží čirou náhodou podstatná část peněz od dobrodějců k financování rodinného provozu?
Víme přece, jak nesnadno se Jiří Paroubek před veřejností dopracovával k vyrovnanosti svého soukromého rozpočtu – i poslanecké náhrady do něj musel zakalkulovat. Omlouvám se v tento moment i Jiřímu Paroubkovi za svou podezíravost. Těžko si však pomoci.
Co oči nevidí...
"Občanské sdružování" politiků za účelem dobrodiní se nám tu nějak urodilo. Proč, to je zřejmé: do účetnictví občanským sdružením, která nemají licenci k veřejné sbírce, nikdo krom mlčenlivého berňáku nevidí. Nevidí tedy ani teoreticky možný střet zájmů, protislužby, provize... Co oči nevidí, srdce voličovo nebolí.
Aby z logické zvědavosti veřejnosti nebolelo srdce paní Paroubkovou, stačí mecenášům říci: "Veřejně, dámy a pánové, bereme jen veřejně, neděláme přece nic špatného! Tajnůstkářství škodí mé osobně i charitě samé. Škodí také exmanželovi-politikovi, chce být příštím sociálnědemokratickým premiérem, časem i panem prezidentem nás všech na Hradě."
Vůbec nejvhodnější pro dobročinné politiky a jejich blízké by bylo přeonačení neprůhledných občanských sdružení na průhledné nadace. K mnohamilionovému kolotoči peněz se hodí víc.
Že je to příšerná byrokracie? Pokud ano (nezkoušela jsem to), tak kdo jiný než politik tvořící zákony ji má ozkoušet?! Pokud ne, tím lépe.
Nedůvěřivost občanstva, ke které se tady hlásím i já, může politiky obecně mrzet, štvát. Od dob Lájose Bácse, Pepy z Hongkongu, strýčka Vika či fenomenálního podnikatelského úspěchu expremiéra Grosse se nemohou divit.
Slavnostně zpřísňované zákony o střetu zájmů vypadají vedle možností nabízených občanským sdružením jako šidítko pro malé děti. Politik sice na jedné straně vypíše do přiznání darovaný rybářský lístek, na druhé straně může bez sebemenší kontroly protáhnout občanským sdružením miliony.
Maxipodezíravost mi nedělá dobře. Asi založím občanské sdružení hned: Pro pomoc občanům stiženým nedůvěrou. Věřím, že mecenáši se najdou.
