Pravděpodobnost, že se mu podaří protlačit vládu přes hráz sociálních demokratů a komunistů, je totiž limitně blízká nule.
Člověk se spíše ptá, proč vůbec Topolánek, který v kampani a povolebních jednáních dokázal, že není ani prázdný, ani falešný, do té pasti leze.
To si prostě chce užít se svým podivným týmem měsíc přepychu vládního sídla? Jako odsouzenec na smrt, kterému kat plní poslední přání? Pohoduje, polaská se s mocí a přesně za měsíc přijde o hlavu.
Pravděpodobnější je, že nový premiér chce onoho měsíce využít k tomu, aby prorazil Paroubkovu kruhovou obranu. Šéf sociální demokracie nechce ustoupit ani o píď a věří, že se vláda navrátí zas k němu. Aspoň to všude roztrubuje tak vážně, že už všechny, kromě ODS, přesvědčil.
Topolánek, zdá se, nemůže v pozici předsedy vlády přijít s ničím novým. Vyhrožuje tím, že snad získá nějakého sociálního demokrata nebo komunistu, který by mu poskytl stý první hlas.
Paroubek se zase holedbá, že naopak zláká na svou stranu část zelených či křesťanských demokratů a jeho sok odtáhne z hlasování o důvěře jako spráskaný pes.
Průběh dosavadního tříměsíčního vyjednávání o vládě naznačuje, že obě možnosti jsou iluzorní. Topolánek má snad k cíli o něco blíž díky tomu, že svou vládu prohlásil za dočasnou a směřující k předčasným volbám.
Realističtí politici mezi poslanci by měli tušit, že předčasným volbám se země nevyhne a jejich zbytečné oddalování neprospívá nikomu.
Představa, že když nezíská důvěru, bude Topolánek ve vlastní straně smeten, a otevře se tak cesta pro jakousi velkou koalici, se dnes zdá hloupá. Jiný férový způsob vládnutí než spojení občanských a sociálních demokratů však volební výsledek neumožňuje.
Topolánek možná sází na to, že přetáhne nějaké poslance. A možná i na to, že odkryje mytickou chobotnici okolo Paroubka a díky tomu získá body.
Předčasné volby jsou jediným rozumným řešením povolebního zádrhele. Topolánek k nim však musí dojít čestnou cestou dohody, které se Paroubek zuby nehty brání. O to je Topolánkova mission ještě více impossible.
