Při čtení zpráv o Topolánkově lyžařském výletu vládní letkou či Paroubkově rychlé jízdě na svatbu jsem se nejprve otřásl, jako to dělají v televizním zpravodajství Novy: To už vážně nemá obdoby.
Pak jsem se zarazil. Ha! Vždyť moje obavy ze stárnutí jsou oprávněné! Už i já se zařazuji do tábora mentálních dědečků a babiček, kteří vzpomínají na staré dobré časy, kdy lidé byli slušní...
Ono to totiž není černobílé. I v devadesátých letech si čeští politici dokázali zařídit různé osobní výhody. Dříve však možná takových věcí vyplavalo na povrch méně: sýčkové by to zdůvodnili tak, že příslušné agentury jsou dnes schopny dodat novinářům bonzy v lepším, hotovém stavu.
Nejprve špačkoval, pak se vzdal
Stěží by mohlo jít o jediný důvod – troufám si říci, že se taky zvýšila úroveň a výkonnost práce v médiích (teď dráždím slovutné mediální rozumbrady bosou nohou, snad mě nekousnou).
Jestliže však není velkého rozdílu v množství, patrné jsou rozdíly v kvalitě. Přijde mi, že dnes se za různé slevy a malé domů stydí muži a ženy v české politice míň než dříve.
Pro srovnání. Václav Klaus si kdysi ve funkci premiéra nechal přidělit od radnice pěkný byt za nízké regulované nájemné. Nejprve sice špačkoval, ale po pár dnech se bytu vzdal.
Hodný velitel koncentráku
A dnes? Ač Klausovým žákem, pražský primátor Pavel Bém se včera svého bezva nájmu ve vile nevzdal ani náhodou: levně mu ji přitom nabídl podnikatel, jehož byznys je s rozhodováním Bémova magistrátu propojen.
Primátor se obrátil na několik realitních kanceláří a ty mu (jaké překvapení) potvrdily, že jeho nájem je tržní, tudíž v pořádku. Mno, už vidím, jak firmy obchodující s byty v Praze sdělují statečně šéfovi Prahy, že udělal něco špatně.
Bémův průzkum lze s nadsázkou považovat za hodnověrný asi stejně, jako kdyby velitel koncentračního tábora požádal pár svých vězňů, aby mu potvrdili, že je hodný člověk.
Proč bych to nedělal já?
Pomineme-li tuto drobnost, zajímavé je Bémovo měřítko normálnosti. Jak říká onen podnikatel, co primátorovi vilu pronajal, šlo o normální "přátelský akt". Jasně, jiní lidé mají (taktéž normální) smůlu, že kamarády nabízející levné vily nemají.
Zajímavé, podobně mluví o normálnosti jiný muž, jenž se s Bémem zrovna nemiluje. Marek Dalík, podnikatel a důvěrník premiéra Topolánka, mi tuhle vysvětloval, že vzájemné výpomoci jsou prostě mezi kamarády normální. Třeba pořízení auta Volvo pro premiéra...
Nemohu si pomoci, ale zdálo se mi, že si to Dalík snad vskutku myslí. Některé lidi v politice vážně nenapadá, že dělají něco nenormálního. A když se o tom píše, tváří se ukřivděně. Vždyť kolem mě mlaskají všichni ti boháči, s nimiž se stýkám a znám. Proč bych tedy nemlaskal i já?
