Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Turecko měsíc po puči. Erdogana teď už nic nezastaví, říká analytik

  19:54aktualizováno  19:54
Měsíc po pokusu o vojenský převrat v Turecku je zřejmé, že ho vláda prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana využila jako záminku k čistkám a dalšímu kroku k autoritativnímu režimu. Teorie, že za pučem stojí Erdogan, však neobstojí. Spíše to vypadá, že mezi nespokojenými vojáky byli hlavně gülenisté, říká v rozhovoru pro iDNES.cz analytik Tomáš Kaválek.

Turek v Istanbulu osobitým způsobem oslavuje zmaření vojenského převratu. (17. července 2016) | foto: Reuters

Teorie, že za pučem stojí sám prezident Recep Tayyip Erdogan vypadala před měsícem jako konspirace. Jak tato teorie působí dnes?
Myslím si, že teď už neobstojí. Pokud by to měl být puč naoko, můžeme si klást otázku, proč do toho bylo zapojeno tak obrovské množství vojáků, tak obrovské množství techniky, proč zemřelo tolik lidí. Proč se ukázalo, že Erdogan unikl zadržení jen o nějakých patnáct minut. Je tam spousta indicií, které ukazují, že to rozhodně nebylo vykonstruované vládou. Na začátku se říkalo, že puč byl špatně připraven a že byl amatérský. To si nemyslím. Byla tam nějaká souhra náhod, něco se nepovedlo, ale do značné míry měla vláda a Erdogan i štěstí. Kdyby pučisté zadrželi Erdogana, možná by puč dopadl jinak.

Fotogalerie

Výsledkem nepovedeného převratu je 36 tisíc zadržených lidí, z toho 17 tisíc zatčených. Dalších 81 tisíc soudců, prokurátorů, policistů, úředníků, učitelů, novinářů, ale i fotbalových rozhodčích přišlo o práci. Jak tato čísla ohrožují fungování státu?
Těžko hodnotit, ale myslím si, že to nějaký vliv na fungování tureckého státního systému rozhodně mít bude. Nějakou dobu potrvá, než se to personálně srovná a než budou tyto posty znovu obsazeny. A pochopitelně se vláda bude snažit dosadit na tyto pozice lidi, kteří jí budou věrní anebo alespoň ideologicky spříznění.

Podle rétoriky vlády mají být všichni zadržení nebo propuštění sympatizanty proislamistického Gülenova hnutí, nicméně když se podíváme na některá jména, tak v síti čistek neuvázli jenom ti, kteří s ním měli něco společného. Vláda se snaží pročistit státní správu a státní instituce od svých skutečných či potenciálních odpůrců a postupně se to začíná přelévat také do soukromého sektoru, do byznysu či do bankovnictví.

Erdogana hned 15. července podpořily desítky tisíc lidí, kteří vyšli do ulic a protestovali proti pokusu o puč. Podporují jej ve stejné míře i dnes, když vidí zmíněné čistky?
Turecká společnost je opravdu hluboce rozdělená. Je to skoro půl na půl. Jsou tu samozřejmě sympatizanti AKP, strana koneckonců v listopadu získala téměř padesát procent ve volbách. Je ale třeba podotknout, že ani mezi nimi ne všichni chtějí, aby se z Turecka stal prezidentský systém, což je Erdoganův ultimátní cíl, který se po puči zase dostal do popředí. I v rámci strany AKP je křídlo, které je k tomu spíše zdrženlivější. Toto křídlo reprezentoval bývalý premiér Ahmet Davutoglu.

Druhá půlka společnosti je do značné míry mix nacionálních sekularistů, kurdských nacionalistů a obecně turecké levice, které se pochopitelně nelíbí kroky AKP. Ať už je to proto, že se režim stává stále více autoritativní, nebo ideologicky, protože je to proislamistická strana.

Tomáš Kaválek

Tomáš Kaválek, analytik Výzkumného centra AMO se zaměřením na Blízký východ a severní Afriku.

Analytik pro Blízký východ a severní Afriku v Asociaci pro mezinárodní otázky. Specializuje se na analýzu ozbrojených konfliktů, kurdskou otázku a islámský radikalismus.

Působí jako doktorand na katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, působil i jako výzkumník pro Marmara University v Turecku.

Můžeme v Evropě očekávat nárůst počtu tureckých žadatelů o politický azyl?
Pokud se režim bude dál snažit zbavovat svých odpůrců, můžeme očekávat, že Turci nebo minimálně elity budou chtít zemi opustit. To není nic neobvyklého.

Jak velká je teď v zemi svoboda slova?
Za poslední dva tři roky se to opravdu hodně zhoršilo. Provládní strana brojila proti opozičním médiím, celá řada novinářů byla zatčena nebo popotahována. Funguje tam také celkem rozšířená autocenzura. Za poslední měsíc byly zatčeny desítky novinářů, což není úplně málo.

Musíme si uvědomit, že čistky se dotkly desítek tisíc lidí. Atmosféra v Turecku rozhodně není není příliš optimistická, byť provládní strana prezentuje potlačení puče jako vítězství turecké demokracie, učiněná opatření pak jako pomstu gülenistům a záruku, že něco takového už se nebude opakovat. Prezentuje to jako boj proti vnitřnímu nepříteli. Někteří voliči AKP na to nahlížejí pozitivně, věří tomuto narativu, ale na druhé straně to jistě vytváří atmosféru strachu.

Objevila se i informace, že pouličních demonstrací na podporu Erdogana se ze strachu z postihu účastní i sekularisté a lidé, kteří jsou proti prezidentovi. Je to pravda?
Možné to je. Sympatizanti krajní levice v Turecku jsou lidé, kteří zásahy armády do politiky vždy hodně trpěli, ať už v roce 1980 nebo na začátku 70. let, a mají v živé paměti, že to nebyla dobrá doba. Byť samozřejmě s Erdoganem nesouhlasí, nemají ho rádi, nesympatizují s politikou vládní strany, tak v jejich očích může být Erdogan pořád menší zlo než znovu vojenská vláda. V médiích sice vidíme masové protesty v Istanbulu, Ankaře a dalších městech, ale život jde dál. Nemůžeme si to představovat tak, že lidé pořád celý měsíc protestují. To, že někde demonstruje pár desítek tisíc lidí, samozřejmě vládní média využijí.

Turecká opozice se od puče velmi brzy distancovala a podpořila demokraticky zvolenou vládu. Před pár dny však došlo k razii v sídle Lidové demokratické strany (HDP). Jaké vyhlídky nyní opozice má?
Opoziční strany se od toho celkem logicky musely distancovat. Vyjádřily se k němu až den po pokusu o převrat, v momentu, kdy už bylo jasné, že se to pučistům nepovedlo. I prokurdská strana HDP se postavila proti puči a vyjádřila podporu vlády, byť je vůči ní vláda AKP poslední rok spíše nepřátelská. Rovněž se jistě obávala, že pokud by se dostaly k moci nacionalistické frakce v armádě, boje s Kurdy na jihovýchodě země by se mohly ještě zintenzivnit. To by pro ně mohlo znamenat i zrušení nebo rozpuštění strany. Zásah proti HDP ale není nic překvapivého a děje se to pravidelně už od minulého léta, kdy se boje s Kurdskou stranou pracujících znovu rozhořely.

Demonstrace na podporu Erdogana v ulicích Istanbulu (21. července 2016)
Demonstrace na podporu Erdogana v ulicích Istanbulu (21. července 2016)
Na istanbulském náměstí Taksim se v úterý sešli příznivci prezidenta Erdogana (19. července 2016).

Díky zákonu o zrušení imunity také může přijít až o 59 poslanců.
Zákon o ztrátě imunity se netýkal jen poslanců HDP, ale i Republikánské lidové strany (CHP) i některých poslanců MHP, což je zjednodušeně řečeno krajní pravice, která však v posledním roce dost sympatizuje s Erdoganem. A týkalo se to dokonce i některých poslanců za vládní stranu. Četl bych to tak, že si vláda chce zajistit kontrolu nad opozicí a tím, co se bude dít v parlamentu. Ale že by se vyloženě aktivně snažila rozložit nebo pozavírat opozici v parlamentu, si úplně nemyslím. Ono by to totiž vůbec nekorespondovalo s narativem, který už dlouhodobě udržuje vláda a prezident Erdogan: „Turecko je demokratická země. Podívejte se, v Turecku jsou svobodné volby a máme tady opoziční strany.“

Stojí Erdoganovi ještě něco v cestě za prezidentským systémem?
Směřuje to k němu. Teď už není žádná síla, která by ho zastavila. Žádné konkrétní návrhy ale nebyly předloženy, vždycky to jsou zkazky. Například po puči bylo prohlášeno, že by generální štáb a Národní zpravodajská organizace, hlavní zpravodajská služba Turecka, které jsou teď podřízeny premiérovi, měly spadat pod prezidentskou kancelář. Což je jedna z úprav, kterou bychom mohli očekávat od prezidentského systému, ale další konkrétní zákonné úpravy nevíme a je si také třeba nalít čistého vína - de facto už v Turecku prezidentský systém je. Erdogan je velice silný a má obrovský vliv. Byť to tak zákonně není, udržuje si velice silnou kontrolu nad tím, co se děje ve vládě, co se děje v parlamentu, co se děje v celé zemi.

Jaká je bezpečnostní situace v zemi i vzhledem k vlně propouštění v policii a armádě?
Netřeba si dělat iluze o tom, že to nebude mít vliv na výkonnost bezpečnostních složek. Když propustíte třetinu generálů a admirálů, tak to určitě ovlivní bojeschopnost armády. Turecká armáda je hodně postavená na senioritě, staví na zkušenosti, nemůžete jen tak někoho narychlo povýšit. Spousta generálů, kteří byli propuštěni, byli právě ti lidé, kteří měli na starosti kontakt s NATO. Nebo byli přímo velitelé útvarů, které jsou součástí sil rychlé reakce, které měly být nasazeny v rámci NATO v případě nějakého konfliktu.

Vydají podle vás Spojené státy Turecku klerika Fethulláha Gülena, kterého Erdogan obviňuje z naplánování puče?
Zatím to trochu usnulo. Spojené státy požadují hmatatelné důkazy, že Fethulláh Gülen osobně stál za pučem. Těžko říct, jestli Turci nějaké takové důkazy mají. Já bych byl celkem skeptický k tomu, že sám Gülen byl v kontaktu s některými tureckými důstojníky. Ale gülenistické hnutí fungovalo jako takové konceptuální vozidlo, kde se lidé znali a jádro tvořili lidé, kteří do jisté míry sympatizovali s Gülenem. Řada z nich ale spíš než islamistickou stránku Gülenova hnutí akcentovala tu nacionalistickou. Takže je to trochu komplikované.

Erdoganovi příznivci v Istanbulu pálí figurínu duchovního Fethullaha Gülena (18. července 2016)
Islámský klerik Fetullah Güllen (17. července 2016)
Turci v ulicích Istanbulu oslavují zmaření vojenského převratu. (16. července 2016)

Můj osobní tip je, že ho Spojené státy nevydají, postupně se to zahraje do autu a už to nebude takovým tématem. Gülen i jeho hnutí jsou pro Erdogana velká hrozba, jsou to bývalí spojenci. Síla hnutí a jejich pozice v soudní moci, policii, armádě, napříč státní byrokracií, to není nic zanedbatelného. Takže teď je pro AKP prioritou využít situaci a zbavit se gülenistů, ať už domnělých nebo skutečných, protože to je potenciální pátá kolona pro Erdogana v Turecku. Mezi vojáky byla řada gülenistů a zásahy proti nim ze strany vlády se množily. Konspiračních teorií je spousta, ale podle dostupných informací to skutečně vypadá, že hlavním okruhem v rámci puče byli lidé, kteří sympatizovali s Gülenovým hnutím.

Budou ale Spojené státy kvůli němu riskovat americko-turecké vztahy?
Posledních deset let se objevují otázky, kdo ztratil Turecko a jak to, že už Turecko není se Západem. Turecko je regionální mocnost, byť slabšího řádu, a má svoje zájmy, které se v některých ohledech liší od zájmů NATO a Spojených států, třeba co se týče války v Sýrii, některých zájmů v Iráku a tak dále. Ale jádro věci zůstává. Turecko je součást NATO od roku 1952, Západ potřebuje Turecko a Turecko potřebuje Západ.

Nesmíme zapomínat na to, že Turecko je v obležení svých rivalů. Máme tam Írán, se kterým jsou Turci na diplomatické úrovni přátelé a probíhá mezi nimi ekonomická spolupráce, ale ve finále jsou to stále rivalové. V podobné situaci je na tom ze strany Ruska, se kterým soupeří v černomořském regionu a na Kavkaze. V Iráku má velký vliv Írán, což je pro Turecko samozřejmě problém. V Sýrii je nestabilita... Takže ano, rétoricky se vztahy mohou zhoršovat, mohou tam být diplomatické přestřelky, ale myslím si, že to gró zůstane. V současnosti Západ nemá zájem na tom, aby se Turecko propadalo do ještě větší nestability nebo chraň bůh do stavu občanské války.

Jak se podle vás budeme na puč dívat zpětně třeba za pár měsíců? Jako na bezvýznamnou epizodu v dějinách Turecka, nebo jako na důležitý zlom?
Myslím si, že je to určitě zlom. Není to nějaká marginální událost, která by zapadla do zapomnění. Podepíše se na tom, jak bude režim vypadat, jak se bude vyvíjet. Prostor pro vytvoření opozice, která by byla schopná kontrolovat Erdogana ve smyslu brzd a protivah, bude mnohem omezenější, byť už to bylo omezené i před pučem. Režim to skutečně využije a využívá k tomu, aby utužil svoji pozici.

Ale to, že byl puč potlačen, nemůžeme číst jako (a občas to také zaznívá) nějaký zázračný obrat ke stabilitě. Chronické problémy, které Turecko má, se tím nevyřešily. Dál se celkem intenzivně bojuje s Kurdy na jihovýchodě země, dál tam máme hluboce rozdělenou společnost. Sekularisté a nositelé nacionalistické tradice nejsou nadšení a bojí se toho, co se v zemi děje a kam směřuje, bojí se islamistických nebo nedemokratických tendencí prezidenta Erdogana. Toto puč nevyřeší, možná jen dočasně upozadí.

Vůz, do kterého narazilo obrněné vozidlo v Ankaře. (16.7. 2016)
Jeden z tureckých vojáků poblíž istanbulského náměstí Taksim (15. července 2016)
Turečtí vojáci blokují most přes Bospor. (15. července 2016)

Po puči byl Erdogan, jeho režim a vůbec vládní strana AKP na křižovatce a měli dvě možnosti. Jedna byla využít situaci k tomu, aby se usmířili s opozičními stranami a našli společnou půdu pro jednání. A mohl to být i obrat k demokratizaci a boj proti společnému nepříteli. Pak tu byla druhá cesta a vypadá to, že si ji rozhodně vládní režim vybral - využít puč ke zbavení se politických oponentů, využít to k čistkám a utužení režimu.

Stane se tedy z Turecka islámská republika?
Erdogan je pragmatik a můžeme debatovat, jak vážně to s proislamistickým směřováním kádry AKP myslí. Faktem je, že na tom strana do značné míry stojí, co se týče podpory voličů. Proislamistické směřování bude určitě pokračovat. Je tam tendence dělat z islámu to, co je důležité ve veřejném životě. Za poslední roky jsme mohli zaznamenat raketový nárůst rozpočtu pro Diyanet, což je úřad pro náboženské záležitosti. Z relativně malé instituce se stal moloch, který má desítky tisíc zaměstnanců a rozpočet, který vzrostl o stovky a stovky procent.

Takže můžeme v ulicích brzy očekávat náboženskou policii jako třeba v Íránu?
Ne, takhle bych to nesrovnával. Já bych to pojmenoval, možná zjednodušeně, tak, že Strana spravedlnosti a rozvoje svými politikami do značné míry je takové turecké Muslimské bratrstvo. Ne nadarmo vztahy AKP a Muslimského bratrstva v Egyptě byly a jsou poměrně dobré.

Prezident má velkou podporu svých fanoušků:



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.