Už nominace Násilí bez předsudků by byla důvodem k podrobnějšímu pohledu. Avšak nejen ta: snad žádná z básnických prvotin posledních let nevyvolala tak rozporuplné reakce. Nadšený i chladný ohlas byl zaznamenán kupříkladu ve čtrnáctideníku Tvar, Násilí bez předsudků bylo propíráno na stránkách literárních serverů. Čím to?
Básník chytřejší než text
Sbírka s agresivně nepoetickým názvem zahrnuje čtyřiadvacet textů. Až na pár výjimek jde o příkladnou epizující lyriku, o delší básnické skladby. Východiska Těsnohlídkovy poetiky sahají zjevně ke kořenům beatnické generace. V českém kontextu si nelze nevybavit obdobně srozumitelné a generační výpovědí přetékající verše Václava Hraběte (1940–1965). Názvem a místy proklamativní antipoetičností zase mohou připomenout třeba prvotinu Brňana Karla Škrabala (1969) Zapalte Prahu, ačkoliv ten s ironickými básněmi-glosami dokázal brilantně – co do rozsahu – šetřit. Dost možná, že co znamenala Škrabalova sbírka pro určitý okruh čtenářů na přelomu devadesátých let, to představuje nyní pro mladší generaci čtenářů sbírka Jana Těsnohlídka.
Co ji charakterizuje a činí výraznou? Vůle a vedení textu ke srozumitelné výpovědi. Těsnohlídek své básně spíše hlásá než píše, spíše zřetelně artikuluje než mlčky předkládá, místo prostoru pro metafyziku drtí a vtahuje jasnost a ostrost autorova sebevědomého zření. Hned v úvodním textu, nazvaném Ta největší báseň, autor s lehkou hravostí rozevírá dynamický obraz líbivě lyrické pohlednice z Kodaně. V jakési postkolářovské črtě s rozumářskou řemeslností dovádí čtenáře ke zjištění, že on dobře ví, jak psát verše, kterým my, publikum, správně porozumíme. Zkrátka ironický básník-spiklenec, chytřejší než text.
O knizeJan Těsnohlídek: Násilí bez předsudků |
Nestydatost, nebo talent?
Pokud Těsnohlídkovy verše něčím provokují, pak většinou v rámci očekávaného. Nejsou to šokantní provokace lingvistickými či fantazijními kejkly, jsou to daleko více chytré a umně navozené obrazy vedené s publicistickou snadností, s níž lze dnes psát poezii a ještě ke všemu poezii angažovanou, totiž se zřejmým důrazem na generační výpověď dnešních dvacetiletých; poezii koneckonců tímto výraznou. Těsnohlídek básník není tedy objevem ve smyslu jazykového mága, nýbrž – pokud to není hloupé takto zgeneralizovat – slušným středoproudým zástupcem své básnické generace, něco jako Jára Rudiš české poezie.
Vybavme si však ještě jednou předčasně zesnulého Václava Hraběte. Ten má v básni Pár tónů z roku 1964 i tyto verše: Ztracený v mrtvém moři/ asfaltu a sektorového štěstí/ brouzdáš se velebností Václaváku/ a tma je něžná a sladká/ a šišlavá/ jak párek teplejch.
Dobový kontext přitvrdil a básník Těsnohlídek v roce 2009 opisuje svět i pomocí obrazů, jako je kupříkladu sex z internetu. Ovšem a právě! Na této poezii je až nepříjemně vidět, že se toho na způsobu variovaného psaní takzvaně naivisticky stylizovaných, spontánně beatnických básní za půl století příliš nezměnilo. Jistě, u Těsnohlídka se vyskytují jiné reálie.
Ostatně reflexe současnosti i devadesátých let jsou taky tím nejbystřejším a nejoriginálnějším, na co lze v této sbírce narazit. A patrný je i posun ve slovníku. Tady se čerstvý držitel Ortenovy ceny hlásí ke generační výpovědi tzv. klávesnicových PC-literátů, kteří si směle pohrávají s projevy zglajchšaltovaného jazyka (časté užívání vnějších znaků jako: "§" nebo "+", případně slov jako "datumy" – to je poezie počítačových klávesnic a mobilů). Jen na okraj: bez těchto živých kosmetických úprav jazyka by tato poezie mířila možná k ještě většímu průměru...
Žádný propad, žádný zázrak
Ale abych laureátovi nekřivdil. Nejzajímavější jsou texty, v nichž Těsnohlídek sugestivně vrší obrazy (jako je tomu v dlouhé a patrně nejlepší skladbě All in) a kde příběh sám utváří rytmus a smysl básně. V úhrnu jde o výrazově nepřehlédnutelnou sbírku, v níž se s radostí začteme do několika osaměle zjitřených básní či obrazů a refrénů. Jde o básně, jejichž prezentaci si lze snadno představit na nějakém festivalu, při hlasitém čtení, s trochou toho slušného hudebního, v mezích normy umírněného bordelu. Lze si také představit, že si verše budou navzájem se zaujetím předčítat studenti.
Vnější znaky Těsnohlídkových textů (relativizování, paradoxy, slovní agitky, prořídle punkové sdělování) zkrátka poukazují na již zmiňovanou středoproudovou kvalitu básnického debutu. A ukazují na jakýsi možný podprahový marketingový tah chytrého básnivého copywritera, jenž své zboží vybavil veškerou potřebnou srozumitelností a líbivostí. Kritika konzumu, rozpadu rodiny, nelásky, prostituce, ztracené generace opilých otců a matek a pocitů zmaru mladé, komunismem nezruinované generace, které přebývá snad vše kromě skutečných nevirtuálních citů.A taky: morální poselství skryté v energickém textu za postojem uměřeně vzteklého lyrika. Dobré cool drama by z toho bylo. Dobrý slam by z toho vzešel. Dobrá novela? Snad.
Těsnohlídkova sbírka je pro mladou poezii těchto měsíců reprezentativní. Žádný propad, žádný zázrak. Místy náběh k talentu, který se dost možná v budoucnu prosadí jinde, snad v jiném literárním žánru. Ale ráda bych se mýlila.