Už nominace Násilí bez předsudků by byla důvodem k podrobnějšímu pohledu. Avšak nejen ta: snad žádná z básnických prvotin posledních let nevyvolala tak rozporuplné reakce. Nadšený i chladný ohlas byl zaznamenán kupříkladu ve čtrnáctideníku Tvar, Násilí bez předsudků bylo propíráno na stránkách literárních serverů. Čím to?
Básník chytřejší než text
Sbírka s agresivně nepoetickým názvem zahrnuje čtyřiadvacet textů. Až na pár výjimek jde o příkladnou epizující lyriku, o delší básnické skladby. Východiska Těsnohlídkovy poetiky sahají zjevně ke kořenům beatnické generace. V českém kontextu si nelze nevybavit obdobně srozumitelné a generační výpovědí přetékající verše Václava Hraběte (1940–1965). Názvem a místy proklamativní antipoetičností zase mohou připomenout třeba prvotinu Brňana Karla Škrabala (1969) Zapalte Prahu, ačkoliv ten s ironickými básněmi-glosami dokázal brilantně – co do rozsahu – šetřit. Dost možná, že co znamenala Škrabalova sbírka pro určitý okruh čtenářů na přelomu devadesátých let, to představuje nyní pro mladší generaci čtenářů sbírka Jana Těsnohlídka.
Václav Hrabě
Co ji charakterizuje a činí výraznou? Vůle a vedení textu ke srozumitelné výpovědi. Těsnohlídek své básně spíše hlásá než píše, spíše zřetelně artikuluje než mlčky předkládá, místo prostoru pro metafyziku drtí a vtahuje jasnost a ostrost autorova sebevědomého zření. Hned v úvodním textu, nazvaném Ta největší báseň, autor s lehkou hravostí rozevírá dynamický obraz líbivě lyrické pohlednice z Kodaně. V jakési postkolářovské črtě s rozumářskou řemeslností dovádí čtenáře ke zjištění, že on dobře ví, jak psát verše, kterým my, publikum, správně porozumíme. Zkrátka ironický básník-spiklenec, chytřejší než text.
O knizeJan Těsnohlídek: Násilí bez předsudků |
Nestydatost, nebo talent?
Pokud Těsnohlídkovy verše něčím provokují, pak většinou v rámci očekávaného. Nejsou to šokantní provokace lingvistickými či fantazijními kejkly, jsou to daleko více chytré a umně navozené obrazy vedené s publicistickou snadností, s níž lze dnes psát poezii a ještě ke všemu poezii angažovanou, totiž se zřejmým důrazem na generační výpověď dnešních dvacetiletých; poezii koneckonců tímto výraznou. Těsnohlídek básník není tedy objevem ve smyslu jazykového mága, nýbrž – pokud to není hloupé takto zgeneralizovat – slušným středoproudým zástupcem své básnické generace, něco jako Jára Rudiš české poezie.
Vybavme si však ještě jednou předčasně zesnulého Václava Hraběte. Ten má v básni Pár tónů z roku 1964 i tyto verše: Ztracený v mrtvém moři/ asfaltu a sektorového štěstí/ brouzdáš se velebností Václaváku/ a tma je něžná a sladká/ a šišlavá/ jak párek teplejch.
Cenu Jiřího Ortena za rok 2010: získal ji Jan Těsnohlídek za sbírku básní Násilí bez předsudků
Dobový kontext přitvrdil a básník Těsnohlídek v roce 2009 opisuje svět i pomocí obrazů, jako je kupříkladu sex z internetu. Ovšem a právě! Na této poezii je až nepříjemně vidět, že se toho na způsobu variovaného psaní takzvaně naivisticky stylizovaných, spontánně beatnických básní za půl století příliš nezměnilo. Jistě, u Těsnohlídka se vyskytují jiné reálie.
Ostatně reflexe současnosti i devadesátých let jsou taky tím nejbystřejším a nejoriginálnějším, na co lze v této sbírce narazit. A patrný je i posun ve slovníku. Tady se čerstvý držitel Ortenovy ceny hlásí ke generační výpovědi tzv. klávesnicových PC-literátů, kteří si směle pohrávají s projevy zglajchšaltovaného jazyka (časté užívání vnějších znaků jako: "§" nebo "+", případně slov jako "datumy" – to je poezie počítačových klávesnic a mobilů). Jen na okraj: bez těchto živých kosmetických úprav jazyka by tato poezie mířila možná k ještě většímu průměru...
Žádný propad, žádný zázrak
Ale abych laureátovi nekřivdil. Nejzajímavější jsou texty, v nichž Těsnohlídek sugestivně vrší obrazy (jako je tomu v dlouhé a patrně nejlepší skladbě All in) a kde příběh sám utváří rytmus a smysl básně. V úhrnu jde o výrazově nepřehlédnutelnou sbírku, v níž se s radostí začteme do několika osaměle zjitřených básní či obrazů a refrénů. Jde o básně, jejichž prezentaci si lze snadno představit na nějakém festivalu, při hlasitém čtení, s trochou toho slušného hudebního, v mezích normy umírněného bordelu. Lze si také představit, že si verše budou navzájem se zaujetím předčítat studenti.
Básník Jiří Orten (1919-1941), podle něhož je pojmenována cena pro mladé literáty
Vnější znaky Těsnohlídkových textů (relativizování, paradoxy, slovní agitky, prořídle punkové sdělování) zkrátka poukazují na již zmiňovanou středoproudovou kvalitu básnického debutu. A ukazují na jakýsi možný podprahový marketingový tah chytrého básnivého copywritera, jenž své zboží vybavil veškerou potřebnou srozumitelností a líbivostí. Kritika konzumu, rozpadu rodiny, nelásky, prostituce, ztracené generace opilých otců a matek a pocitů zmaru mladé, komunismem nezruinované generace, které přebývá snad vše kromě skutečných nevirtuálních citů.A taky: morální poselství skryté v energickém textu za postojem uměřeně vzteklého lyrika. Dobré cool drama by z toho bylo. Dobrý slam by z toho vzešel. Dobrá novela? Snad.
Těsnohlídkova sbírka je pro mladou poezii těchto měsíců reprezentativní. Žádný propad, žádný zázrak. Místy náběh k talentu, který se dost možná v budoucnu prosadí jinde, snad v jiném literárním žánru. Ale ráda bych se mýlila.
