Samozřejmě, Araby stále netěší přetrvávající příklon Spojených států k Izraeli. Neschopnost ukončit už čtyřiačtyřicet let trvající vojenskou okupaci palestinských území nezůstává bez povšimnutí. Mnoho Arabů dnes ale raději nechává USA na pokoji. S výjimkou chabé rozhodnosti Obamovy administrativy při kritice zacházení s demonstranty ve spojeneckých režimech v Bahrajnu a Jemenu je americký postoj vůči arabským revoltám přijímán s povděkem.
Arabové, zejména mladí, kteří v regionu tvoří většinu populace, obdivují Ameriku pro její globální moc, kdykoli prosazuje demokratické mravní zásady a hodnoty. Ve velké úctě je koncepce vlády lidu, prostřednictvím lidu a pro lid, jakož i garance svobody projevu v Ústavě USA. Právě neschopnost promítnout tyto hodnoty do praxe v Palestině či v Iráku u mnoha Arabů probouzela – a stále může probouzet – vehementně protiamerické postoje.
Barack Obama při prohlídce mešity v Káhiře (4. června 2009)
Zvolení prezidenta Baracka Obamy přede dvěma lety Araby příjemně překvapilo a posílilo arabské demokraty, kteří volbu pokládali za důkaz skutečné demokratické podstaty Ameriky. Obamův káhirský projev, pronesený na jedné z jeho prvních zahraničních cest, byl příslibem nového americko-arabského začátku a arabským demokratům rozhodně vliv krev do žil.
První test sice nedopadl nejlépe, ale...
První test Obamových vůdčích schopností v zahraniční politice ale mnohé Araby zklamal. Americké veto nad rezolucí Rady bezpečnosti vyjadřující nesouhlas s izraelskými osadami, již ostatních 14 členů Rady podporovalo, vzbudilo dojem, že se Obama pod tlakem americké proizraelské lobby sesypal. Spojené státy svou politiku nepřehodnotily ani za situace, kdy Bílý dům obývá syn afrického přistěhovalce.
Pozitivnější náhled na Obamu se objevil, když v Tunisku a Egyptě – zemích s proamerickými režimy – propukly arabské revolty. Třebaže zkraje USA projevovaly ve slovech i v činech zdrženlivost, rychle si uvědomily, že tyto revolty skutečně odrážejí vůli lidu, a jednaly tak, aby stály na straně demokratické věci.
Nepokoje v Tunisku (16. ledna 2011)
Nejvýznamnější nenásilné hnutí, které v posledních desetiletích spatřilo světlo světa, zformovali právě ti, jež Obama ve své káhirské řeči vyzval, aby usilovali o demokracii. Mladí Arabové se konečně dali do pohybu a Obama a jeho tým pronesli vhodná prohlášení, aby je povzbudili, a zároveň dali egyptskému a tuniskému režimu jasně najevo, že se už nemůžou schovávat za tvrzení, že v severní Africe vedou americkou válku.
Odtáhnout se od diktátorů beze snahy připsat si za revolty zásluhy nebo se jich zmocnit bylo přesně to, co bylo zapotřebí. Mladí Arabové si demokracii museli vybojovat sami. Jediné, co od Ameriky žádáme, myslela si většina mladých, je ukončení podpory, kterou poskytuje Husnímu Mubárakovi a další arabským diktátorům jako svým spojencům.
Tohle se nestává často
Libye ale vyžadovala něco jiného. Mezi mladými Libyjci byla zřetelná tatáž energie, která se projevila v Káhiře a Tunisu, ale tentokrát Amerika zmohla diplomaticky jen málo, protože s plukovníkem Muammarem al-Kaddáfím neměla žádné vztahy. Není tedy divu, že se energie mladých Libyjců čelně střetla s Kaddáfího sklonem k brutalitě a především s jeho placenými žoldáky. Amerika měla mravní povinnost ochránit mladé lidi, které Obama povzbudil. Bylo zapotřebí jiné pomoci, ale rozhodnout, jakou by měla mít podobu, bylo komplikované.
Arabské státy, zejména Egypt, měly v Libyi statisíce občanů, kteří v zemi pracují. Jejich vlády se cítily jako Kaddáfího rukojmí. Čeho však arabské země nemohly dosáhnout vojenskou podporou, toho docílily zajištěním politického souhlasu s vojenskou intervencí pod vedením USA, Británie a Francie.
Jako první Kaddáfího odsoudily země Perského zálivu, jejichž občané v Libyi nepracují. Pak se sešla Arabská liga a následovala jejich příkladu. Za situace, kdy před jejími kancelářemi v Káhiře demonstrovali mladí Arabové z různých zemí a požadovali podporu svých libyjských bratří, zaujala Arabská liga neobvyklé stanovisko: shodla se na „nekolegiálním“ odsudku arabského lídra. Arabský svět se v tu chvíli zřetelně měnil a USA se znenadání z nepřítele staly přítelem.
Generální tajemník Ligy arabských států Amr Moussa (vpravo) před káhirskou tiskovou konferencí k nepokojům v Tunisku.
Jakmile získaly podporu Rady bezpečnosti, USA, Evropa a některé arabské země začaly dělat přesně to, co by se od mezinárodního společenství mělo očekávat, kdykoli se ta či ona vláda chystá masakrovat své vlastní občany: bránily krveprolití.
Tak snad...
Samozřejmě že problémy Ameriky s Araby ani její těžkosti na Středním východě zdaleka neskončily. Obama ještě musí splnit své sliby, že letos na podzim s Palestinci oslaví jejich plné členství v OSN a že sníží počet svých jednotek v Afghánistánu.
Momentálně ovšem Arabové proti Americe nedemonstrují. Naopak, s americkou pomocí si vychutnávají první doušky svobody.
Libyjec u čerstvého hrobu neznámého člověka nedaleko Bregy na východě Libye (27. března 2011)
Daúd Kuttáb je generální ředitel Sítě komunitních médií se sídlem v Ammánu a bývalý profesor žurnalistiky na Princetonské univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil David Daduč; titulek a mezititulek jsou redakční.
