"Ty, které se ještě držely, začaly čurat do bot a pít svou moč. Udělají několik hltů a pláčou. Skoro všechny měly rozkousané rty a moč jim je začala leptat. Snažila jsem se děti zastavit a vysvětlovit jim, že moč žízeň neuhasí, ale ony říkaly: Teto Simo, dej nám napít," řekla listu Kommersant školní kuchařka Sima Albegová.
To už uplynuly dva dny od chvíle, kdy na školním dvoře beslanské školy číslo 1 zazněly výstřely a z aut vyskákali muži v uniformách a s nimi několik žen. "Ty ženy první den chodily a vybíraly mobilní telefony. Říkaly, že když si ho někdo schová, zabijí jeho i dvacet lidí okolo. Pak někam zmizely a já už jsem je neviděla," popsala tyto chvíle Fatima Aliková v městských novinách Žizň Pravoberežja.
První den, první mrtví
Než útočníci začali vybírat telefony, nahnali své oběti ze školního dvora do tělocvičny. Už při jejich vpádu do školy bylo podle Zaliny Dzandzarové mnoho lidí raněno. Ty, kteří nedokázali dojít dovnitř školy nebo leželi na zemi, útočníci podle Dzandzarové rovnou postříleli.
Jedna z učitelek se je pokoušela zastavit a prosila, aby propustili aspoň nejmenší děti. Zdálo se, že jeden z útočníků jí naslouchá. Po chvíli se zeptal: "Jste hotová?" Když přikývla, zastřelil jí.
"Nebyla mrtvá hned, ale nikdo se k ní neodvážil přiblížit, aby jí pomohl," vyprávěla její kolegyně Nazira Georgalová. Do tělocvičny pak bylo nahnáno více než tisíc lidí. "Mnozí přišli ten slavnostní den do školy i s nemluvňaty. V tělocvičně jsme pak seděli a leželi jeden na druhém," vyprávěla Aliková.
Když byli lidé uvnitř a jejich telefony pryč, natáhli únosci přes tělocvičnu dva dráty a na ně zavěsili bomby - často jen plastové lahve s výbušninou. Visely nad hlavami lidí, asi ve výšce dospělého člověka. To ještě nebyly pro rukojmí ty nejhorší chvíle.
Dokonce i muži, které teroristé odvedli, se vrátili, byť s modřinami. "Zpočátku s námi zacházeli slušně a dávali nám vodu. Ale pak s námi začali zacházet jako se psy, stříleli nám nad hlavou a bili lidi," řekl čtrnáctiletý Azamat Chcojev. Střílení nad hlavu bylo míněno "pedagogicky" - mělo to donutit vyděšené děti, aby přestaly plakat.
Druhý den únosu zabíjení pokračovalo. "Vybrali ty, kdo byli silnější; báli se, že budou klást odpor. Mrtvoly odnesli z tělocvičny do hlavní budovy a pak řekli: Vaše otce a muže jsme už postříleli. Tak dopadne každý, kdo se pokusí o odpor nebo o útěk," uvedla kuchařka Albegová.
"Když děti začaly plakat, smáli se"
Zhoršovalo se i postavení živých. V tělocvičně bylo stále větší horko a děti i dospělí se svlékali skoro do naha. Moc to nepomáhalo - únosci jim odmítali i doušek vody. Jeden z chlapců se přiblížil k ozbrojenci s puškou a bodákem, aby ho poprosil o trošku vody. "Místo aby mu něco dal, muž ho tím bodákem probodl. Ani nevím, byl-li hned mrtvý," vzpomíná čtrnáctiletý Stanislav Tsavalov.
Zoufalství nejmenších na útočníky nijak nepůsobilo. "Když děti začaly plakat, smáli se. Byli naprosto lhostejní. To nebyli lidé. Nemohu pochopit, jak nám to mohli udělat," řekla agentuře AP čtyřiadvacetiletá Alla Gadijevová a dodala: "Lidé se celou dobu modlili a ty, kdo se modlit neuměli, jsme to učili."
K modlení je vyzývali i únosci. Zvlášť poté, co v tělocvičně zazněl po pátečním poledni první výbuch. "Teroristé řvali: Modlete se k Bohu, protože my jsme sem přišli zemřít za Alláha spolu s vámi. Nikdy neopustíte toto místo!" vzpomíná na tyto chvíle čtrnáctiletý Azamat Bekaje.
