Vítkovský útok je klasickým příkladem. Terčem násilí se nestal žádný romský lichvář, romský mafián nebo známý romský násilník, jak by se dalo předpokládat. Ne. Útok směřoval na rodinu, o které neonacisté podle všeho věděli pouze to, že bydlí v domě s malými dětmi.
Jak je něco podobného vůbec v 21. století možné? Bohužel velmi snadno. A co je horší, na tom, aby se něco podobného dělo, se podílíme do značné míry i my sami. K tomu, aby se tak nedělo, by byl potřeba jasný a rozhodný odpor celé společnosti.
Ten neexistuje. Místo něj naopak jako společnost akceptujeme takový způsob nazírání na romskou komunitu, který vytváří podhoubí vhodné pro podobné výbuchy cíleného násilí.
Jak takové podhoubí vzniká? Oběť (v tomto případě celou etnickou skupinu) je třeba nejprve stigmatizovat, spojit její obraz na veřejnosti s něčím negativním (nejčastěji jde o onu nepřizpůsobivost), aby ji bylo možné posléze na základě odlišnosti od většiny dehumanizovat, tedy zbavit lidství. Pokud oběť není člověk, je proti ní dovoleno vše. Člověka neupálíme. Cikána ano. Protože Cikán není člověk jako my.
Jistě, většina lidí takto neuvažuje, nebo přinejmenším nikoho neupaluje. Jak často jsme ale svědky uvažování, které má stigmatizující účinky? A co je podstatně důležitější, jak často se mu stavíme na odpor? Jak často se postavíme na obranu skupiny, která není příliš populární? Jak často vystoupíme proti skupině spoluobčanů, která vznik rasistického podhoubí toleruje a svým jednáním mu napomáhá? Kdo do ní patří?
Všichni, kteří přivírají oči před rasismem v české společnosti s tím, že nic podobného neexistuje, existují pouze konkrétní negativní zkušenosti s romskou menšinou. Ti, kteří odmítali vůbec připustit, že existuje problém rasově motivovaného násilí.
Ti, kteří bagatelizovali vznik rasisticky zaměřených skupin a organizací. Všichni ti, kteří omlouvají rasisty, neofašisty a neonacisty s odůvodněním, "že z toho ti kluci vyrostou". A samozřejmě i všichni ti, kteří tvrdí, že si to "ti Cikáni nakonec zaslouží", nebo "kdyby se chovali slušně, tak se jim nic nestane". Všichni tito lidé jsou spoluodpovědní za současný nárůst násilných aktivit neonacistů.
S největší pravděpodobností si však svůj díl víny absolutně nepřipouštějí. A v noci spí dobře. Věří, že násilí neonacistů se vybije na Romech a jejich dětí se nedotkne. Jak hluboce mylné a krátkozraké jsou podobné představy, jsme se v minulých desetiletích měli možnost přesvědčit několikrát.
Co tak hrozného mohla provést dvouletá holčička, že si za to zasloužila upálení zaživa? Jakou konkrétní špatnou zkušenost s ní mohl někdo mít? Odpověď je prostá – konkrétní zkušenost lze mít s konkrétními lidmi, ne s etnikem. Ale jak často jsme my sami na tuto logiku přistoupili?
Cesta ke žhářským útokům (protože ve Vítkově nešlo ani zdaleka o první případ) ve skutečnosti začíná u tak oblíbených vtipů "o Cikánech" a vede až k potlesku při pokusu o pogrom na litvínovském sídlišti. Zřetelně se ukazuje, že problém tzv. "extremismu" je problémem celé společnosti.
Sebelepší strategie ministerstva vnitra ho nemůže vyřešit, dokud jako společnost nedokážeme jasně odmítnout paušalizující výroky a dokud nezačneme přistupovat ke každému člověku podle toho, jak se chová, a nikoli podle toho, jakou má barvu kůže, tak jako nikoho nehodnotím podle barvy jeho kabátu.
