Nejbohatší ministr je Řebíček
Jak se to stalo, vysvětluje v telefonickém rozhovoru.
V dotazníku MF DNES je nesrovnalost. Neuvedl jste tam svůj byt. Proč?
Tento byt mám dvacet let, a protože ho téměř patnáct let uvádím v dotazníku ve Sněmovně, tak jsem si myslel, že je to patrné, všeobecně známé a bezproblémové. Měl jsem ho léta jako nájemník. A v roce 1996 zákon umožnil ho získat do vlastnictví, tak jsem to učinil.
Proč jste nám to do dotazníku neuvedl hned?
Ale vy jste se mě neptal na byt. Vy jste se mě ptal na nemovitý majetek. A protože mám byt dvacet let v užívání, tak já nejsem génius, který rozlišuje, co je můj majetek a co mám v užívání. Prostě majetek, který je prokazatelný a o který se vy vždycky zajímáte, je dům a dům a dům. No tak jsem si zrovna na byt, který mám dvacet let v užívání, nevzpomněl. To není nic tajuplného.
Počkejte, kdyby se mě někdo ptal...
Ale mě se na to nikdo neptal. Kdybyste se mě zeptal, jestli mám byt v Praze, tak vám napíšu ano, ano. Ale vy jste se ptali na nemovitý majetek, tak jsem tam napsal, co považuji za nemovitý majetek.
Ale je zajímavé, že všichni ostatní kolegové z vlády pochopili, že by měli přiznávat v dotazníku i byt, a taky tak činili.
Pane redaktore, jste schopen přijmout lidské vysvětlení, že ten byt mám dvacet let a z toho deset let jsem ho měl jako nájemník, bytový družstevník, že ho nemám ve své mysli zaevidován jako svůj majetek? Dochází vám to?
No, nevím...
Nedochází? Tak já myslím, že je to marný. Já s vámi udělám takovou dohodu, jako mám s většinou vašich kolegů. Pište si, co chcete, a nežádejte, abych vám v tom pomáhal. Protože vám normální a lidský vysvětlení nestačí. Vám nestačí, že je to dvanáct let uvedeno ve všech dotaznících, že to bylo v novinách padesátkrát napsáno. (Média o bytu informovala dvakrát, ale Tlustý se k bytu otevřeně nikdy nevyjádřil – pozn. red.)
Ale ono to nebylo uvedeno.
Tak vy mě chcete obviňovat z toho, že vám to zatajuji? Tak to jste asi blázen, pane redaktore.
Počkejte, proč volíte ta ostrá slova?
Protože já vám trpělivě vysvětluji naprosto jednoduchou logiku, kterou by přijalo dítě na základní škole, ale vy už prostě máte svůj názor a jiný nepřijmete.
Počkejte, buďte otevřený. Vy říkáte: "Já jsem to uváděl do majetkových přiznání." Ale tam bylo uvedeno jen to, že máte dům. O bytě tam nikdy nebyla ani čárka.
To bylo možná někdy na začátku, dokud byl v nájmu. Pak tam byl problém s návrhem zápisu do katastru, kdy já jsem měl sice zaplacenou kupní cenu, byl podaný návrh, ale protože bytové družstvo, které v té době bylo vlastníkem, dalo všechny byty do zástavy za úvěr, a to protiprávně. Protože byty nemělo dát do zástavy. Tak tam dva roky trvalo, než se majetek zapsal do katastru. To, že bytové družstvo mělo dva roky problém s odstraněním plomby na katastru, to není moje vina.
A kdy to tam bylo zapsáno?
Já nevím. Já si to nepamatuji. To si tam najděte.
A když už jsme u té otevřenosti. Odtajníte konečně věřitele, kteří vám před lety půjčili 2,3 milionu na stavbu domu?
A to se, pane redaktore, budu už jen smát. Já vám na to řeknu tuto odpověď: Je to nejméně půl roku, co jsem požádal svého advokáta, aby podnikl všechny příslušné kroky. Obrátil se tedy na mé dva věřitele, kteří mi půjčku poskytli, zda vzhledem ke všem útokům na mě vedeným souhlasí se zveřejněním svých jmen. Oni odpověděli, že právě kvůli štvanici, kterou pořádáte na mě, nechtějí, aby byli předmětem štvanice na ně. Adresujte prosím všechny další žádosti na mého právníka, kterému jsem tento problém předal. Já jsem tím udělal to poslední, co jsem mohl. A mě se na to už neptejte.
To je škoda.
To není škoda. To je fakt.
Vyhnul byste se tomu, že vás budeme obviňovat, že něco tajíte.
Ničemu bych se nevyhnul. Vy byste to stejně zneužili. Všichni lidi, co mě potkávají, říkají, že jsem ukradl byt. To jste docílili vy, vážení redaktoři. Já jsem nic neukradl. Já jsem si za své vydělané peníze poctivě postavil dům. Dokonce jsem na něm vlastnoručně pracoval. Mám prokazatelný, a to opakuji, prokazatelný soulad mezi majetkem a příjmy.
A kdy jste půjčky splatil?
To se obraťte na advokáta. Já vám něco řeknu a vy mě pak budete chytat za slovo. Já si teď nepamatuji. V každém případě jsem to splatil. To vím jistě.
Rozhovor skončil, ale později zavolal sám Vlastimil Tlustý: Pane redaktore, z vašeho postupu je evidentní váš záměr. Chci, abyste to věděl. Vy se mě rovnou ptáte, proč jsem vám zatajil byt. Kdybyste se mě zeptal, jestli mám byt, tak bych vám rovnou odpověděl. Tak jsem odpovídal i na desítky dotazů, které byly v uplynulých deseti letech. Byly desítky otázek a desítky odpovědí, že ho mám. Váš záměr je tedy jasný, ale já jsem nikdy nic nezatajoval. Ale vám je to jedno a chcete to tak hrát. Tak si to tak hrajte, jen po mně nechtějte, abych vám v tom pomáhal.
Počkejte, ale já jsem si prošel všechny články a tam není...
Já vám opakuji, že jsem byl opakovaně v minulosti tázán na to, zda v Praze vlastním byt, a opakovaně jsem vždycky tvrdil, že ano, ano, ano.
Ale tady jde o to, proč jste na to neodpověděl rovnou do toho dotazníku...
Už jsem vám to vysvětlil: byt mám dvacet let a já ho prostě v hlavě na první otázku nemám uložen jako majetek.
Ale už je to váš majetek?
Ale já vám to netajím. Tak se mě zeptejte, jestli mám byt, a já vám odpovím: Ano.
Ale to je z vaší strany takový alibismus.
Jaký alibismus? Já jsem si prostě jen nevzpomněl. Klidně to tam napište. Nepřipadá vám ta diskuse jako debata dvou malých dětí?
Já jsem do ní nezabředl. Kdybyste odpověděl...
Do čeho já jsem zabředl? Že jsem na otázku nemovitý majetek neodpověděl i byt, že jsem na něj zapomněl? To je taková tragédie? Tak to tam napište.
Mimochodem, kdo v tom bytě teď bydlí?
Kdo v něm bydlí? A víte, že já nevím?
To si děláte legraci?
Ne, opravdu. Zavolejte mé manželce. Ona to ví.
