Ústavní soud už v minulosti několikrát kritizoval postupy exekutorů v případech, kdy dlužník sice na poslední chvíli, ale přesto dobrovolně a bez provedení exekuce uhradí nárokovanou částku. Totéž se stalo i v Plášilově případě.
"Konstrukce exekučního řádu ve spojení s vyhláškou a v kombinaci s postupem exekutora tak stěžovatele vystavila absurdní situaci, v beletristické literatuře známé jako Hlava XXII," uvedli soudci v rozhodnutí připraveném zpravodajem Pavlem Rychetským.
Hlava XXII je zlidovělé označení pro absurdní pravidlo či situaci. Původ má ve stejnojmenném válečném románu amerického spisovatele Josepha Hellera.
Soudcům také vadilo, že by exekutor měl stejný příjem jako jeho kolega, který ale exekuci skutečně provedl.
"Exekuce může sloužit jen k uspokojení práva oprávněného a k náhradě nákladů exekučního řízení, včetně adekvátní odměny exekutora. Nesmí však povinnému způsobit nepřiměřenou újmu," uvedl mluvčí Ústavního soudu Michal Spáčil.
Šest a půl tisíce za neprovedenou exekuci
Plášilův případ začal třemi drobnými dluhy u Dopravního podniku města České Budějovice. V roce 2006 soud nařídil exekuci a pověřil jednoho z exekutorů jejím provedením. Když Plášil dostal výzvu k dobrovolné úhradě, dluh splatil. Exekutor si však později přesto vyměřil odměnu tři tisíce korun za každou exekuci a vyčíslil ke každé z nich ještě náklady 3 500 korun. Celkovou sumu pak nechal Plášilovi strhnout z účtu.
V ústavní stížnosti muž například uvedl, že výše údajných hotových výdajů je "nereálná, nezákonná a protiústavní". Doplnil, že se snažil s exekutorem spolupracovat a jistinu dobrovolně uhradil. Podotkl, že mu úřad exekutora včas nesdělil celkovou nárokovanou částku a nesprávně stanovil lhůtu.
Ústavní soud dal části výhrad za pravdu. "(Stěžovatel) neznal přesný rozsah částky, kterou má zaplatit, nadto třídenní lhůtu, z níž dva dny připadly na sobotu a neděli, lze jen obtížně označit za vážně míněnou," uvedl ÚS v rozhodnutí.
Českobudějovický soud, který se případem musí znovu zabývat, nyní musí například zvážit to, zda neměl exekutor vzhledem k dobrovolnému splacení dluhu nárok jen na padesátiprocentní odměnu.
