Tseringovi bylo dvanáct, když mu otec – tibetský rolník – řekl, aby si oblékl ty nejteplejší šaty, co má, a připravil se na předlouhou cestu.
"Šli jsme do Nepálu. Otec pořád opakoval, že i jako uprchlíci tam budeme žít bezpečnější a šťastnější život," vzpomíná dnes dvaatřicetiletý zralý muž.
Bylo to dávno, před dvaceti lety, krátce po velkých protičínských nepokojích ve Lhase. Dnes už je jisté, že tehdejší otcova předpověď se vyplnila. Tsering je šťastně ženatý a slušně ho živí krámek hned pod obří stúpou Bódnáth v nepálské metropoli Káthmándú.
Ale nebylo vždycky veselo. Tseringova rodina a pár blízkých sousedů ze dne na den opustili vesničku poblíž Lhasy a jen s malými ranečky se vydali do neznáma.
"Šlo nás asi patnáct. Nenesli jsme žádná zavazadla ani moc jídla, jen trochu cukru a campy (ječné mouky), abychom zbytečně nebudili podezření. Ale přes všechnu opatrnost Číňané naši skupinu poblíž hranice odhalili," vypráví Tsering ve svém obchůdku, jehož stěny jsou plné obrázků usmívajícího se dalajlamy.
A tak se otec vrátil zpátky
"Jen několika z nás, včetně otce a staršího bratra, se podařilo ukrýt. Matka a starší sestra skončily v rukou policistů," pokračuje, zatímco rozlévá další kalíšek mastného tibetského čaje.
Těch několik "zachráněných" s hořkostí v srdci ze ztráty nejbližších pokračovalo ve strastiplné anabázi s nejistým koncem přes ledovec Nangpa. Šestnáct dnů poté, co opustili domov, došli na dně se silami do Namče, turistického střediska už na nepálské straně, které je vstupní branou k Mount Everestu.
"Tak jako každý Tibeťan, který prchá do Nepálu, pochodovali jsme výhradně v noci, přes den jsme odpočívali a skrývali se. Mráz byl smrtící, sněhu po kolena. Neměli jsme extra oblečení, žádné karimatky, spacáky či něco podobného," směje se. "Spali jsme na malých travnatých ostrůvcích v moři sněhu. Celou dobu jsem myslel jen na to, abych si nezlomil nohu, to by znamenalo konec," dodává muž, který tenkrát vyvázl "jen" se sněžnou slepotou.
Hned po příchodu Tseringův otec zanechal oba své chlapce v uprchlickém táboře a znovu se vrátil do Tibetu, aby počkal na ženu a dceru. Na druhý pokus se útěk povedl všem a rodina se shledala v Káthmándú.
Stejnou trasou jako Tsering prchá před čínskou nadvládou ročně kolem tří tisícovek Tibeťanů. Je to krajně riskantní podnik, protože čínské hlídky neváhají použít ostré náboje. O obětech "himálajské železné opony" se svět většinou nedozví. Střelbu ze 30. září 2006, při níž čínští vojáci zabili na hranici sedmnáctileté tibetské děvče, však náhodně natočil rumunský kameraman Sergiu Matei.
I když se zrovna nestřílí, přechod ledovcového průsmyku Nangpa La poblíž základního tábora na osmitisícovku Čho Oju je i pro otužilé Tibeťany mimořádným výkonem. Řídký vzduch, mráz, závěje, hlad, to všechno dělá z této pouti za svobodou kruté drama. Většina navíc překračuje Himálaj v zimě. "Je to bezpečnější, tehdy totiž drží sněhové bouře čínské hlídky ve vyhřátých strážních budkách," říká Tsering.
Zapomněl igelitové sáčky
"Tenkrát před dvaceti lety s námi šel jeden starší známý, Sonam Dhondup se jmenoval," vzpomněl si Tsering. "Hlubokými závějemi se brodil jen v plátěnkách, jiné boty neměl," vypráví. Když pak přecházeli přes prudký potok, nedokázal Sonam v mrazivé vodě udržet nohy v suchu. "Zapomněl totiž na základní věc, igelitové sáčky, do nichž by boty zabalil. Hrozně trpěl, nohy měl úplně omrzlé. Když jsme pak dorazili do Kunde už na nepálské straně, v tamní ošetřovně mu na jedné noze amputovali všechny prsty."
Vyhne-li se běženec veškerým nástrahám, skončí nakonec v uprchlickém centru v Káthmándú, které řídí OSN a kde mu poskytnou jídlo, střechu nad hlavou i ošetření.
Některé Tibeťany láká do exilu možnost kvalitního studia. Všichni pak chtějí spatřit dalajlamu. Další mají ještě jiné roztodivné motivy. Tsering mi vyprávěl o žebravém mnichovi, který překonal Himálaj s kostí své zemřelé matky, aby mu ji dalajlama požehnal.
Většina Tibeťanů, kteří přejdou hraniční ledovec, pak míří do nepálské Kunde, studené a větrné vísky dva dny od hranic. "Ovšem ani v Nepálu pro uprchlíky nebezpečí zcela nepomine, jen je jiné," říká Tsering. "Nepálští vojáci vědí, že naši lidé přicházejí nelegálně, a tak chtějí peníze, žádají úplatky."
O dva dny později mi jeho slova při náhodném setkání potvrdil jiný tibetský exulant, asi dvacetiletý Džimpa, který přešel před necelým půlrokem. "Chtěli, abych zaplatil, ano, nepálští vojáci. Řekl jsem, že nic nemám, tak mě prohledali, musel jsem sundat i boty. Peníze našli, měl jsem 200 dolarů, a vzali si je."
"Existují i profesionální převaděči," zapojuje se do debaty Tseringova žena Dolma, rovněž emigrantka. "Ty nejčastěji využívají bohatší Tibeťané k převádění svých dětí," říká Dolma. Tvrdí, že každou zimu ve sněhu řada dětí zemře, zatímco jejich rodiče v Tibetu žijí v přesvědčení, že jsou v bezpečí v Nepálu či v Indii. Občas se také stává, že převaděč vezme odměnu a nebohé uprchlíky zanechá jejich osudu. Ti se pak sami prodírají závějemi a často cíl nikdy nespatří.
Himálajská dětská odysea
Proč tedy rodiče riskují životy svých potomků během himálajské odysey, která by vyděsila i ty nejtvrdší cestovatele? Jednoduše proto, že v Číňany ovládaném Tibetu nevidí pro své ratolesti naději. Nebo věří, že emigrace pomůže jejich dětem zůstat Tibeťany, udržet si tibetskou kulturu a vystudovat kvalitní školy.
V Dharamsale, indickém exilovém sídle dalajlamy, byla díky mezinárodní pomoci zbudována nová zařízení, která pomáhají vyrovnat se s přílivem mladých uprchlíků. Zdejší tibetské vesničky jsou stále přeplněné. I tak si udržují vysoký standard a pro ty nejlepší není problém získat stipendium na evropské či americké univerzitě. Tohle je perspektiva, o jaké by se jim v Tibetu ani nesnilo.
Ovšem život je tvrdý na obou stranách. Své o tom vědí i Dolma s Tseringem. "I když se nám daří, pořád se nám stýská. Občas mám pocit, že těžká zkouška při přechodu Himálaje není ničím ve srovnání se steskem v exilu," říká Dolma.
