Ačkoli se Evropa snaží Američany přesvědčit, že je jednání lepší než konfrontace, vy tušíte, že je to marné. Bush se rozhodl pro vlastní cestu, na níž ho Britové ani Rusové nezastaví, uvádí komentátor britského listu.
Američtí vojáci jsou u íránské hranice, USA podporují íránskou opozici v Iráku, i když ji americké ministerstvo zahraničí považuje za teroristy. A je tu také Izrael, který Washingtonu našeptává, že bude mít Írán do dvou let jadernou pumu.
Vraštíte obočí a topíte se ve vlastním potu. Odpověď na otázku, kdo je na řadě po Iráku, je jasná - my. Závěr imaginárního íránského úředníka ale může být mylný.
Bush těžko zahájí další konflikt rok před volbami, tváří v tvář ohromné teroristické hrozbě. Možná se domnívá, že vystupňovaná rétorika pomůže reformátorům v íránském parlamentu, íránským médiím a pokrokovým studentům.
Možná je hlavní cíl destabilizovat Írán a je také možné, že USA samy nevědí, co chtějí. To však dilema Teheránu nikterak neumenšuje: úmysly Washingtonu jsou nebezpečně nejisté.
Írán může ukázat dobrou vůli a umožnit inspekce svých jaderných zařízení. Může se pokusit posílit "ochranné" vztahy s EU, Sýrií, Libanonem, Indií, Ruskem a Čínou. Ale to nemusí stačit.
Má snad zastavit jaderné kontrakty uzavřené s Moskvou, odvrátit tvář od Hizballáhu a palestinských radikálů? To zní lákavě, ale podlézavost nepatří do repertoáru Peršanů. Splnit požadavky Velkého Satana je politicky nepřijatelné.
Pokrokový prezident Mohammad Chátamí dal jasně najevo, že nesouhlasí s jiným než globálním řešením blízkovýchodního problému. Stejně nemá vliv na zahraniční ani na obrannou politiku země. Kdo je má v rukou, není zcela jasné. Jisté je, že se vzrůstajícím tlakem USA roste moc íránských duchovních.
Írán se ale může rozhodnout zcela jinak. Vyrobit jaderné zbraně a předejít tím pokusu o svržení své vlády. Íránu se nyní jeví USA podobně, jako se SSSR jevilo za studené války Západu.
Jestliže se Írán rozhodne pro tuto alternativu, bude to vina USA. Svou agresivní politikou po září 2001 spíš umocnily zbrojení zakázanými zbraněmi, jichž chtějí svět údajně zbavit. Washington sám nedbá odzbrojovacích smluv.
Navzdory dohodám s Ruskem zůstává USA ohromný jaderný potenciál. Navíc chtějí vyvíjet útočnou jadernou minibombu. Bush opakoval, že je připraven v boji proti nebezpečí sáhnout k mimořádné síle, případně jako první použít jadernou zbraň. Kdyby se válka v Iráku vyvíjela méně příznivě, učinil by to už tam.
Odstoupil tak od klíčového stabilizujícího konceptu "negativní bezpečnostní pojistky", kterou dosud dodržovaly jaderné mocnosti včetně předchozích vlád USA. Totiž že nepoužijí jadernou zbraň proti státům, které ji nevlastní.
Američané navíc vedou politiku dvojího metru. Zatímco zemím jako Írán jaderný arzenál netrpí, Izrael ho může vlastnit bez jakéhokoli mezinárodního dozoru. Washington toleruje i bomby v Pákistánu a Indii.
USA před válkou zveličovaly problém iráckých zbraní hromadného ničení. Nyní omezují přístup personálu OSN do Iráku a podrývají význam mezinárodních zbrojních inspekcí. Byl by Irák napaden, kdyby měl jadernou zbraň? Zřejmě nikoli.
Irán a další z toho zcela logicky vyvozují: Po zuby se vyzbrojte, dokud není příliš pozdě, uzavírá svůj komentář britský list The Guardian.
