Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Dědictví teroru Josepha Konyho: Uganda se znovu učí, jak obdělávat pole

  12:18aktualizováno  12:18
Severní Ugandu až do roku 2006 okupovala jedna z nejbrutálnějších armád afrického kontinentu. Pod vedením Josepha Konyho unesla desetitisíce dětí a donutila je bojovat v předních liniích. Bezmála milion lidí se ze strachu uchýlilo do uprchlických táborů. „Dnes po nich není ani stopy,“ popisuje realitu nynější Ugandy jeden z humanitárních pracovníků.

Syn Betty Awoi byl jedním z dětských vojáků Josepha Konyho. Bylo mu 15, když ho unesli. Po pěti letech v armádě se mu podařilo utéct. | foto: Tereza Hronová, Člověk v tísni

„Rebelové vyrazili dveře a vtrhli sem. V této místnosti spaly ty nejmladší dívky, těm bylo kolem třinácti. Plakaly a prosily vojáky, aby je pustili. Ti ale jen plnili rozkazy. Někteří byli stejně staří jako naše studentky,“ vzpomíná čtyřicátník Moses Omara, co se dělo v místnosti plné kovových paland, kde právě stojíme. Dnes už se tento učitel usmívá, když vypráví o děsivých událostech z listopadu roku 1996.

Tehdy, když do internátní školy Svaté Marie v Aboke na severu Ugandy vtrhla po zuby ozbrojená Armáda božího odporu (Lord Resistence Army - LRA), byl ale zkoprnělý strachem. Byl svědkem únosu 139 středoškolaček. Z jeho studentek šílený velitel Joseph Kony chtěl udělat dětské vojačky, služky a sexuální otrokyně.

„Zachránily se jen ty nejstarší. Ty totiž věděly, co se děje, a tak byly zticha. Navíc kolem jejich noclehárny byly naskládané pytle s obilím, a tak si vojáci mysleli, že je to sklad jídla,“ popisuje Moses. Ostatní dívky armáda vláčela noční buší.

Zástupkyně ředitele, italská řádová sestra Rachele Fassera, a učitel zeměpisu John Bosco se rozhodli, že žákyně za každou cenu dostanou zpět. Vydali se po jejich stopách, aby se po několika hodinách úmorné chůze setkali s asi čtyřiceti vojáky s řetězy munice kolem krku a s automatickými zbraněmi. S velitelem Lagirou se jim podařilo vyjednat zázrak - propuštění 109 děvčat.

Zbylých třicet však čekalo utrpení. „Některé z nich se staly manželkami generálů. Některé sloužily samotnému Konymu. Všechny ale byly vycvičené k boji, vraždily lidi, unášely další děti,“ vysvětluje učitel. „Než válka skončila, 25 dívek z Aboke uteklo, nebo je LRA na nátlak propustila. Čtyři zemřely v bojích a jedna se dodnes nenašla,“ dokončuje smutný výčet Moses.

Nejbrutálnější armáda Afriky

Armáda Josepha Konyho se proslavila právě únosy dětí, stejně jako brutálním pleněním vesnic a vražděním nevinných. Konyho cíl byl jednoznačný. Od roku 1986 chtěl svrhnout současného prezidenta Museveniho a nastolit v Ugandě boží království s oporou zejména ve Starém zákoně a v Desateru. Tento náboženský fanatik dokázal přesvědčit své vojáky k nepochopitelným činům. Ve jménu Boha uřezávali lidem rty, nosy i uši. Nutili pozůstalé, aby před jejich očima vařili a jedli své umučené příbuzné. Terorizovali sever země dvacet let, aniž by se o to někdo výrazněji zajímal.

Přelomový byl právě únos děvčat z Aboke. Sestře Rachelle se podařilo zmobilizovat nejen ugandského prezidenta, ale také zástupce OSN. Vyjednávali se súdánskou vládou, která Konyho armádě poskytovala útočiště. Oněch třicet dětských vojaček přitom byl jen zlomek. Do roku 2006, než se LRA, nejdéle bojující armáda rebelů na africkém kontinentě, postupně přesunula přes Demokratickou republiku Kongo do Středoafrické republiky, Konyho lidé zajali podle odhadů 60 000 dětí.

Jedním z nich byl i syn šedesátileté Betty Awoii, která žije na předměstí severougandského města Lira. „Bylo mu patnáct, když ho unesli. Nejdřív se staral o Konyho hospodářství a dům, ale chtěl jít bojovat do buše, aby mohl utéct. Nakonec mu to dovolili a opravdu se mu podařilo uniknout. Po pěti letech v armádě…,“ vzpomíná žena. „Slyšeli jsme v rádiu jeho jméno, a tak jsme se pro něj vydali do Gulu. Ze začátku bylo nutné mu ukázat, že ho máme rádi. Jakoby v bojích ztratil lidské pocity. Nakonec ho přijali do Kampaly na vysokou školu a dnes už je magistr,“ vypráví Betty.

Restartovat zemědělství

Do roku 2006 byly vesnice liduprázdné a když šlo o život, o pole se nikdo nestaral. Místní utíkali do měst a nebo táborů pro vnitřní uprchlíky, které střežili vládní vojáci. Ani tady nebylo úplně bezpečno. Pravděpodobnost přežít noc, kdy LRA převážně útočila, ale byla mnohem vyšší. „Kempy byly posledním krokem před smrtí. Lidé tu neměli jídlo, záchody, mýdla. V období dešťů se tu pravidelně šířily epidemie cholery,“ vzpomíná Ital Samuele Tognetti, který poslední dva roky Konyho teroru pracoval v táboře, kde žilo asi 900 000 uprchlíků.

„Dnes už po nich není ani stopa. Vláda tohle předsevzetí splnila a pomohla lidem se poměrně rychle vrátit zpátky domů. To ale přineslo spoustu dalších problémů,“ říká Tognetti, který se dnes s francouzskou neziskovou organizací ACTED snaží „restartovat zemědělský sektor“, jak říká s nadsázkou. Právě to je totiž nejvíc potřeba. Místní v táborech jen čekali na pomoc od Světového potravinového programu. Děti nemohly chodit do školy. Znalost toho, jak si vypěstovat vlastní kukuřici nebo rajčata, se postupně vytratila. I proto sever Ugandy v současnosti sužuje hlad a podvýživa.

Fotogalerie

„Snažíme se ve vesnicích představit efektivní zemědělské techniky. Spoustu lidí pole stále obdělává ručně. My jim dáme voly, vyškolíme je, jak s nimi orat, a tím zvýšíme produktivitu polí,“ popisuje jednu z možností, jak severní Ugandu nasytit Zuzana Kazdová, Češka, která dnes vede v okolí Liry programy potravinové bezpečnosti italské organizace CESVI. „Je potřeba také stavět sýpky, kde je možné úrodu skladovat. Důležité je i budovat silnice. Některé vesnice jsou odstřižené od světa rozsáhlými močály nebo buší. Nemůžou prodávat své produkty na hlavních trzích. Dostat se do nemocnice nebo do školy je pro ně stejně náročné,“ vysvětluje drobná usměvavá Češka.

Země milovaná

S dědictvím války se na severu Ugandy snaží naložit stovky místních i mezinárodních organizací. Kanceláře označené logy známých i méně známých nevládních organizací jsou po celé Liře i Gulu. Uganda patří k „miláčkům“ rozvojové pomoci. Velcí donátoři jako Evropská unie sem rádi posílají peníze.

Válka utichla, je stále co napravovat a výsledky jsou poměrně viditelné, takže je čím se chlubit. Uganda láká čím dál více i turisty. Jsou ochotní utrácet stovky dolarů za pár minut strávených v pralese s gorilou horskou. Na obyčejných lidech, kteří se stále zotavují z Konyho řádění je ale vidět, že čekali příliš dlouho na to, až se do Ugandy „zamiluje“ svět.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.