Soubor sestavený Vladimírem Birgusem a Tomášem Pospěchem je instalován v prestižním Domě U Kamenného zvonu. "Na známých, zapomenutých i dosud nepublikovaných fotografiích chce ukázat některé aspekty života obyčejných lidí v Československu v této době (1948-1989 - pozn. red.), kdy se toho tolik muselo a tak málo smělo," píší kurátoři v knize. "Vybranými příklady, zahrnujícími širokou škálu snímků rozličné umělecké hodnoty, chce připomenout proměny politické a společenské atmosféry i samotného životního stylu, ukázat oficiózní komunistické slavnosti a manifestace, všudypřítomnou ideologickou propagandu a devastaci společnosti i prostředí v době vlády jedné strany, stejně jako útěky mnoha lidí do soukromí, do hospod a na chaty, kde teprve probíhal ten méně oficiální, zato však pravdivější a spontánnější život."
Deset polibků (smrti)
Už z citovaných slov je patrné, že Birgus s Pospěchem si ukousli pořádné sousto, protože nabízející se obrazový materiál k takto obecným, sociologicko-politizujícím formulacím se rozlévá do až neuchopitelné šíře. Důsledkem je nutnost přesných praktických "úchopů", tedy výběr, který vytyčující slova naplní konkrétním obrazovým řádem. Občas je při prohlídce výsledku přitom patrné, že kurátoři tápali, že ztráceli povědomí o celku, že uhnuli z nastoupené linie, kterou použili na začátku výstavy (a knihy).
Totiž: soubor Tenkrát na Východě je otevřen plodným nápadem - z análů agentury ČTK Birgus s Pospěchem vytáhli desítku snímků, na nichž se komunističtí pohlaváři líbají při oficiálních setkáních; chronologická série začíná se říjnem 1951, kdy se objímají a celují Klement Gottwald a Wilhelm Pieck a končí se únorem 1989, kdy na ruzyňském letišti je do tváře polského vůdce Wojciecha Jaruzelského soudružsky zabořena hlava Miloše Jakeše.
Konec čtyřicátých let a následující desetiletí jsou postaveny na dichotomii oficiálního "četkařského" obrazového zpravodajství (včetně popisků) a záběrech, které vznikaly prakticky bez naděje na dobové otištění - v sousedství snímků pochodujících milicionářů, nadšených svazáků, odhodlaných "jezeďáků" či zastrašených občanů hlasujících pro smrt Milady Horákové se tak nacházejí (dnes již proslulé) záběry Jana Lukase ze sokolského průvodu Prahou v červnu 1948 či z pohřbu Edvarda Beneše v září téhož roku.
K plusům a objevům tady náležejí práce Josefa Kohouta nebo Rudolfa Jarnota, kteří fotografovali - stejně jako Gustav Aulehla, Birgusem pro dějiny české fotografie nedávno již emancipovaný - regionální všednost v komunistickém Československu oné doby.
Příliš zajíců
Od šedesátých let však soubor Tenkrát na Východě odstupuje od této vcelku plodné paralelnosti. Vlády se již výlučně chápou dokumentární fotografie a jednotlivé ukázky z dalších žánrů (módní a reklamní fotografie, stylizované retro atd.) V tom okamžiku již běží o víceméně standardní přehlídku české umělecké fotografie vymezeného období, o přehlídku s důrazem právě na černobílou dokumentární tvorbu.
Ta je zde zastoupena takovými jmény-jistotami jako jsou Jiří Všetečka, Josef Koudelka, Dana Kyndrová, Viktor Kolář, Jindřich Štreit, Luboš Kotek, Libuše Jarcovjaková, Jan Jindra atd. Nelze ovšem přehlédnout, že i tady se objevují práce neokoukané: čtvercové momentky Miloslava Kubeše, které vizuálně mají blízko k vynikajícím dokumentům z ulic či lunaparků Iva Loose, výmluvné záběry z kasárenské pakárny od Josefa Mouchy (cyklus Výcviková rota, Mošnov 1982) nebo syrová svědectví Jaroslava Kučery o životě na Strahovských kolejích v Praze počátkem 70. let.
Avšak i k 60. - 80. letům by se v archivu ČTK nalezly, když už kurátoři zpočátku sáhli do tohoto zdroje, oficiózní paralely: výjezdy představitelů "strany a státu" mezi "dělníky, rolníky a pracující inteligenci", rituály na různých sjezdech, krotké záběry, které se snažily ukázat papaláše "jako lidi", žánrové snímky ze sídlišť, jež měly evokovat "klidný a spokojený život našeho lidu". Volba na tohle měla padnout tím spíš, že Birgus s Pospěchem do souboru zařadili i záběry z archivu komunistické tajné policie, dokumentující pohyb například Milana Kundery. Oficiality k těmto "úlovkům" přece tvoří přímý protipól! - a na území mezi těmito krajními póly se pohybovali všichni neoficiální, ovšem nikoliv tajní fotografové.
Naopak mohly být eliminovány exponáty časově přesahující vytýčené období 1948-1989. Jiří Hanke snímal v letech 1981-2001 ve Váňově ulici v Kladně jeden rohový dům a jeho proměny, a ty proměny do roku 1989 jsou na domě minimální - proměny oné nemovitosti rozhýbal až porevoluční čas, který však už je "o něčem jiném". Martin Plitz v roce 2000 aranžoval do týchž pozic ženy, které byly kdysi, před desítkami let, vyfotografovány na titulní stranu časopisu Vlasta; předlohu a novou variaci Plitz položil vedle sebe (navíc spolu s dnešním civilním záběrem dané ženy). Jenže to je konceptualismus, který do kolekce vnáší další, rozptylující tóny, ba co víc - vnáší do ní téma rekonstrukce minulosti. Jednoduše bych kladl důraz pouze a jen na slovo "tenkrát", jež se nachází v názvu výstavy a knihy. A nějaké rekonstrukce a zásahy ex post bych nechal na jiný výstavní či knižní podnik.
Tenkrát na Východě je výstavou a knihou, v níž se dá shlédnout ne zrovna malé množství zajímavých jednotlivostí, ale koncepce je neumocňuje do celku, po jehož absolvování bychom si, jím zasaženi, řekli: Jo, takhle jsme žili, takhle to tady bylo... Pamatuješ, co to bylo za "schízu" protloukat se mezi oficiálními obrazy a reálnou každodenností?
O výstavě. PublikaceTenkrát na Východě. Publikace:Tenkrát na Východě.
|
