Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Temné síly rozumného anarchisty neboli písničkář Bonus

  8:48aktualizováno  5. února 10:48
Album Náměstí míru vydané Bonusem bylo oceněno porotou prvního ročníku českých hudebních kritických cen Apollo jako nejlepší český hudební počin roku 2011. Benjamin Slavík ve své souhlasné eseji píše o tom, že Bonusova tvorba přitažlivě poukazuje na hodnoty, kterých bychom se neměli nikdy vzdávat.

Martin Hůla (aka Bourek) čili zpěvák Bonus | foto:  David Neff, MAFRA

Ocenění Bonuse vypovídá o věci, kterou lze v kontextu současné české scény zobecnit: nejzajímavější hudbu zde dělají ti, kteří se jí neživí, nýbrž se jí baví, když přijdou z práce. Bonus se ve skutečnosti jmenuje Martin Hůla; dříve si říkal Bourek, na Facebooku ho potkáte jako uživatele Temné síly. V zaměstnání graficky upravuje hudební časopis Full Moon. Byl editorem časopisu Hype a redaktorem časopisu Živel. Byl jedním ze zakladatelů komunity Silver Rocket, jež je typická a známá tím, že se vůbec s nikým nekamarádí.

Martin Hůla aka Bonus

Martin Hůla aka Bonus


Uměřené politikum

Album Náměstí míru je na české scéně exotickým zbožím: je politické, aktivistické, provokující, není však sprosté. Bonus se už na několikáté desce za sebou pere sám se sebou a svým věkem; utkává se s tím, co současná společnost očekává od tzv. slušného člověka mezi třiceti až čtyřiceti lety věku. Jeho existenciální trápení jsou založena na uvědomělé těžkosti přijmout pravidla zodpovědné existence za plného zachování si sebe sama. Odmítá nastavený koloběh, do něhož se téměř nelze nezačlenit: po vystudování školy nastoupíme do práce, přijdeme o kamarády, o zájmy, pořídíme si děcka, absolutně jedinou prioritou se stane, jak je uživit a aspoň jednou za rok vzít na dovolenou. Bonus je srdnatým rváčem za zachování vnitřního plamene životní vášně.

Martin Hůla (aka Bourek) čili zpěvák Bonus

Martin Hůla (aka Bourek) čili zpěvák Bonus

Nikdo mu nedává titul nespokojeného umělce, který promlouvá k podobně nespokojenému publiku. Pražští rappeři kolem Vladimira 518 prudí už hodně dlouho. Jejich negace jsou více komiksové než reálné, pracují na principu karikatury. Ukážou na něco, co není v pořádku, zveličí to, maximálně urazí a zesměšní. Je to přitažlivé, ale současně pořád fiktivní. Bonus není tímhle jednoduchým anarchistou: oficiální místa neatakuje přímou agresivní energií. Ví, že na ni je už starý a že na tyto energie nemají zpětnou vazbu, neboť na ně nikdo neodpovídá. Bonus hledá alternativy; jak nebýt vyvrhelem, jak nestát na okraji společnosti, ale současně jí nebýt zaprodaný.

Martin Hůla (aka Bourek) čili Bonus

Narodil se roku 1979. Do roku 2006 hrál v kapele ememvoodoopöká, se kterou získal žánrového Anděla v kategorii Alternativní a nezávislá scéna za rok 2005. Byl členem kapel Sporto (nominované na stejnou cenu v kategorii Elektronická hudba za rok 2009), Phoenix II, Aran Epochal, Plugnplay, působí v projektu Komunisti, příležitostně produkuje a remixuje. Živí se jako grafický designer ve studiu Carton Clan a občasný publicista.

Pod jménem Bonus nahrává a koncertuje od léta 2009 - v současné době společně s Pe.Klem (kytara - Komunisti, ex Hissing Fauna) a Machym (basa - Promiňte umíram, ex Sulk) v sestavě nazvané Martin Tvrdý Trio. Za debutové LP Konec civilizace byl nominovaný na žánrovou cenu Anděl v kategorii Hip-hop a RNB. Album Náměstí míru získalo cenu hudebních kritiků Apollo.

Zdroj: http://bonus.temnysily.cz/

Bonus

Bonus

Konformním způsobem říká nekonformní věci: proto jeho tracky mohou být generační výpovědí – pro ty, kteří založením rodiny hledají novou platformu intenzivního a vydatného bytí. Bonus je vlastně dobrým příkladem „celoživotního punkáče“. Je to člověk, který v určitém věku kolem sebe přestává dělat bordel, ale veškeré jeho činy vychází z podvratných spodních proudů. Ve chvíli této umělecké i životní fáze, je logické, že začíná být terčem ocenění.

Od nihilismu k naději

Bonus není žádným objevem; známe ho roky, není jen sólista, hrál či hraje v kapelách Sporto, ememvoodoopöká, Komunisti. Poslech jeho tvorby na jeden zátah vede k dobrému pocitu: vždycky mu šlo o jeho věc, tedy: mluvit o sobě, o tom, co dělá, proč to dělá, co to pro něj znamená. Jeho alba jsou takové morální glosičky, zamýšlení se nad smyslem. Je zajímavé sledovat Bonuse proto, že k žádnému pevnému závěru nedošel, jeho myšlení je ve vývoji; obrysy jeho názorů se nemění, ovšem cizeluje je dopracovává v detailech. Nejprve ze sebe dostal hlučné slogany, ty stanovily kostru, kterou s přibývajícím časem vyplňuje a obaluje. Zpívaná, předříkávaná a rapované hesla směřovala od obecných k detailnějším. Něco takového je vlastně jakýsi archetyp předpisového a ideálního dospívání.
Zvuk a charakter jednotlivých projektů byl u Bonuse vždy uměřený ve vztahu k sdělení. Kapela ememvoodoopöká byla hlučná kytarovka blízko pojmům noise, punk nebo garáž. Sporto stáli na popovém melodickém principu, který byl zprzněn a pošpiněn.

Martin Hůla (aka Bourek) čili zpěvák Bonus

Martin Hůla (aka Bourek) čili zpěvák Bonus

První album Bonuse Konec civilizace byl hip-hop vedený někým, kdo s touhle zemí a společností nechce mít nic společného; šlo o výpověď plnou cynismu a smutku, rezignace a pěkných beatů. Druhé album Bonuse, loňské Náměstí míru, si uvědomuje dvě základní věci: 1) deprese vede jenom k depresi, nikoliv ke katarzi, 2) klidně můžeme mít hezký svět sami pro sebe, je na nás, jak si ho zařídíme. Autor tohoto textu s nynějšími umělcovými premisami nesouhlasí - bližší mu byla temnější a bezvýchodnější starší deska -, nicméně respektuje, že spoustě třicátníků a starším bude mluvit z duše.

Vývoj toho, jak Bonus ke svým posluchačům promlouvá, by se dal formulovat asi takto: tón jeho vyprávění je a) obroušenější, ne tolik jednoznačný, b) subjektivnější, osobnější. Nyní mluví ich-formou, což je forma ideální pro rappera, pro folkaře nebo čím tenhle muž vůbec je.

Bonus však není tvůrcem politických či anarchistických sloganů. Platformou pro jeho osobní politikum jsou „obyčejné“ příběhy a historky, pro něj přirozené prostředí, v němž a o němž toho můžete sdělit víc než jen příhodu a její pointu. O tom, jak divoce a nebezpečně žil jako mladej. O tom, jak je těžký se chovat dospěle. O tom, jak ztratil kamarády, buď tak, že prostě zmizeli, nebo nezvládli drogy. O nočních návratech domů, při kterých si uvědomuje, že rodina je pro něj nejvíc. Vzpomínky na holku, se kterou chtěl spát, spíše než se probouzet nebo na doby, kdy se cejtil jako Bukowski a hltal Baudelaira, aniž by mu rozuměl.

Nejsilnější Bonusovou polohou je osobní deprese, kdy tahá kostlivce ze skříně. To, že nikdo neví, nakolik se tu jedná o autobiografii, na nakolik o fikci, jen zvyšuje sexappeal oněch výpovědí. Stylizace průvodce po temných nuselských zákoutích funguje.

Garantovaná upřímnost

Tento muzikant dlouho a rád tvrdil, že to, co vznikne, není až tak důležité, že hlavní je proces vzniku - jak se při něm cítí, ty chvíle, kdy své emoce zvěčňuje a kdy emoce nabývají podoby reálné písně. Jeho první sólové pokusy vyšly na dvou EP, za které nechtěl ani korunu. Cítili jste z nich, že to je tvorba někoho, kdo chce o sobě mluvit, ale úplně neví, jak; ani jste netušili, zda máte chuť a důvod ho poslouchat. Tyto nahrávky si lze dneska užít mnohem víc - v kontextu toho, že Bonus je skutečně někdo, kdo vás zajímá, jehož monology chcete slyšet. Na druhou stranu je nutné přiznat následující: zážitek s Bonusovými alby stojí a padá na sympatiích k němu samotnému, k tomu, co říká.

V tomto kontextu je to, že dostal cenu Apollo, výjimečné. V Česku - vlastně ani jinde - není časté, aby cenu, jež nemá komunitní platnost, dostal někdo, kdo ke svým posluchačům mluví přímo, kdo jim neříká úplně příjemné věci, jehož sdělení je věcné, bez metafor. U Bonusových alb těžko řeknete, že je chápete po svém. Jeho řeč je natolik jazykově úsporná a konkrétní, že obrazotvornost nemá šanci se zapojit.

Martin Hůla aka Bonus

Martin Hůla aka Bonus

Bonus přitom není žádný velký myslitel - spíše ukazuje na hodnoty, které jsou platné v každém kontextu, za které stojí za to bojovat a které je dobré si aspoň jednou týdně připomenout. Například: pokora a upřímnost k sobě samotnému, odhodlanost jít za svým cílem, přestože se vám okolí posmívá, nebo jen to, že není dobré chovat se jako svině. Nikdo v tuzemsku tak mrazivě neodmítal kauzu domácího násilí.

Bonus by mohl být lehkým terčem pro tvrzení, že kalkuluje. Jenže on pokaždé, když se v hudební kariéře něčím zvýraznil, když se dostal do pozice nastupující hvězdičky, projekt ukončil. Kapela ememvoodoopöká skončila, přestože dostala Anděla, tehdy prestižnějšího než dnes. Ve chvíli, kdy Sporto byli čím dál známější a oblíbenější, přestali hrát. Ani jednou se nebál začít znovu a téměř od nuly. Na základě toho můžete Bonusovi věřit, že cokoliv dělá, dělá proto, že to tak cítí, nikoliv proto, že se to od něj očekává, nebo že by z toho něco musel mít. Fakt, že tento muzikant, jež řadu svých alb dal k legálnímu stažení zdarma, obdržel nyní od OSA symbolickou finanční injekci, může vést k naivnímu, nicméně vůbec ne špatnému závěru, že spravedlnost skutečně existuje.

Martin Hůla (aka Bourek) čili zpěvák Bonus

Martin Hůla (aka Bourek) čili zpěvák Bonus

Svůj ironický kabát nesundává

Bonus je dost chytrý na to, aby věděl, že jeho přímost a věci, které říká, jsou snadno napadnutelné. Když se někdo vysvlékne, je zranitelnější, abyste si z něj dělali legraci - kdyby si někdo dal práci, šla by z mluvčího jeho alb udělat komická postavička, která sebe a svět okolo bere zbytečně vážně.

Pro něco takového má Bonus funkční, docela průhledné alibi. Ve všem, co řekne, je ironický. Je jedno, jestli deklamuje zbytečnost voleb - „kdyby volby něco mohly změnit, dávno by je zakázali“. Je jedno, zda mluví sám o sobě - „vždycky si mi říkala, že nemusím z každý konverzace napsat novej track“. Nebo třeba, když mluví o tom, že z ničeho nic se ve svém věku dostal do pozice, kdy nominace na hudební kritické ceny nemusí být náhoda, ale svého druhu norma. Dle této logiky bude Bonus stejně ironicky a lakonicky reagovat na cokoliv, co se kolem něj stane. Když o něm někdo napíše, že to, co dělá, není nic moc. Když o něm někdo napíše, jak je skvělej.

Na Náměstí míru v jedné skladbě odmítá pozici idola a vyzývá vás, abyste začali žít a plnit svoje vlastní sny - „nechci bejt ty vole žádným vzorem“. Tímto si vždy může držet odstup od kohokoliv a čehokoliv. Ztráta něčeho podobného je vždy tím prvním, kvůli čemu nadějní muzikanti ztrácí invenci.

Martin Hůla aka Bonus

Martin Hůla aka Bonus

Mluvit nejen k tuzemsku

Česká scéna dlouhodobě řeší paranoidní problém přílišné lokálnosti. Máme tu hromadu alb, která se snaží žít a znít zvukem a přístupem angloamerických trendů; o svých autorech nám řeknou jenom, jaká světová alba rádi poslouchají a koho by chtěli co nejlépe napodobit. Například na Apollo rovněž  nominovaný Tomáš Dvořák alias Floex neskončil dále než u estetického plagiátu producenta vzdušných astrálních beatů Flying Lotuse. Pak tu máme několik umělců - což je ta jediná opravdu smysluplná frakce tuzemské scény -, jež používají svůj region, svou řeč, svou kulturu, své komplexy a přednosti, aby řekli něco skutečného a vlastního. Nikoho a nic nenapodobují. Málokdy jsou však v aspoň minimálním spojení s tím, co se děje v UK a US.

Bonus je prvním autorem, který tento problém vyřešil, ne účelově, ale naprosto bezděčně. Ti, co sledují aktuální tendence, již více než rok pozorují, jak klubový elektronický žánr dubstep přijímá mnoho podnětů a impulsů, aby se mohl štěpit do dalších, ještě nepojmenovaných stylů. Velkou anglickou hvězdou tohoto sportu je například James Blake, jenž vytvořil nikým osahanou formu písničkářství. Myslím si, že Bonus si ho určitě rád poslechne. Náměstí míru vychází z folkového principu: vzít si španělku a na koleně si sám pro sebe brnkat, než budete mít jednoduchou písničku, co zaleze do hlavy.

Martin Hůla aka Bonus

Martin Hůla aka Bonus

Náměstí míru ale také vychází z modelu předchozích Bonusových alb: tak jako Sporto nebo Konec civilizace je oblečeno do beatů a elektronických ruchů. Slyšíte tak písničky, v nichž písničkář vypráví příběhy „zkreslené“ studiovými hračkami. Skvělý příklad propojení organického a anorganického, živého a neživého. Prolnutí regionálně českého, tradičního a progresivního. Nestojí to na ambici chtěného světáctví, není to uzavřené samo do sebe. Kdyby si Náměstí míru poslechla redakce prestižního amerického hudebního serveru Pitchfork, nedivil bych se, kdyby ho zařadila do rubriky BEST NEW MUSIC, nejvlivnější přihrádky současné hudební publicistiky, jež za pár nocí dělá ze svých jmen hvězdy nezávislé scény. Kdyby si Náměstí míru poslechla desetina těch, co přečetla tento článek, tak splnil svůj účel.

Martin Hůla (aka Bourek) čili zpěvák Bonus

Martin Hůla (aka Bourek) čili zpěvák Bonus

x x x

TROJITÉ P.S. ANEB PŘEDCHOZÍ TŘI ALBA POD DROBNOHLEDEM

Ememvoodoopöká: Dort jak brus

Žánrovým fanouškům garážového rock'n'rollu se v Praze, Brně a okolí musí žít strašně zle. Pokud totiž neslevují na nárocích, tak nemají od domácích kapel co poslouchat. Za poslední roky vyšlo minimum alb, která tuhle hudbu skutečně hrají (třeba Climatizado), zato se objevila spousta desek, které si na tuto hudbu jen hrají (třeba Kill The Dandies!). Není tu nikdo, kdo ty písničky bude psát; chybí nám songwriteři, ať ti, co budou dělat bordel, nebo ti, co budou jen tak intimně vyprávět o sobě. Není tu skoro nikdo, kdo jejich dovádění dokáže nahrát, aby se energie neztrácela; jediný slušný člověk v tomto oboru Ondřej Ježek a) vždycky nemá čas b) vždycky není ve formě.

Toto album skupiny ememvoodoopöká vyšlo zhruba před sedmi lety a pořád za něj neexistuje alternativa, cokoliv, co by si šlo pustit místo něj. Není však jen o schopnosti noisem bořit stěny. Bonus - v credits alba psaný jako Bourek - sem napsal texty, které bych vám doporučil k přečtení klidně separovaně od hudby, jen tak na papíře.

Kapela ememvoodoopöká

Kapela ememvoodoopöká

Sporto: More

Hravě by to šlo prodávat pod heslem: POP PRO TY, CO BĚŽNĚ NEPOSLOUCHAJÍ POP. Splňuje všechny nároky toho lákavého a současně odpudivého slova; splňuje je nově, nezvykle, splňuje je bez obvyklého padání do jeho zákeřných pastí. Je to chytlavé: nejedna skladba se v hlavě po přehrání točí jako smyčka, kterou nelze vypnout. Zazpíváte si to, zatančíte si při tom.

Sporto byli bojovníky na mnoha frontách. Jejich původním domovem byla komunita, do které jste byli puštěni jen tehdy, když byl váš lifestyle řízen punkovými přikázáními. Sporto však chtěli zkusit něco nového, spíše melodie než hluk. Bonus říkal, že sice už nehraje syrovou hudbu jako dřív, ale že by si strašně přál, aby se jeho starým kamarádům líbila, aby ji přijali jako něco čistého, co jde přímo z něj. Když toto album vyšlo, nikdo vůbec nenamítal. Říct, že to bylo album, které lidi různých názorů a stylových preferencí kolem nezávislé scény spojovalo, je jen malá nadsázka. Meetpointem se stal zvuk a přístup, jež bylo možné cítit a číst za jeho vznikem. Byl produktem domácího studiového hraní si; byl špinavý, občas příjemně rozladěný, ale srozumitelný, jasný, bez prvků těžké poslouchatelnosti. Z těchto důvodů bychom to album klidně mohli prodávat pod pravdivým heslem PUNK, ROZHODNĚ NE PRO TY, CO O SOBĚ ŘIKAJÍ, ŽE POSLOUCHAJÍ PUNK. Žánrově si Sporto stoupli někam do míst, kde se mluvívá o lo-fi-elektro-popu, který navážno flirtuje s hiphopem.

Kapela Sporto

Kapela Sporto

Album More ovšem nenabízelo pouze fyzickou zábavu, šlo ho intenzivně prožívat také mentálně. Příběhy, které jste si mohli zpívat, nebyly pro někoho příjemné, ale působily, že by mohly být vaše. Mluvily o tom, co na vašich životech třeba může být špatně; testovaly vaše svědomí. Byly to příběhy někoho, komu není jedno, jak žije. Byly to příběhy někoho, kdo se s tím, že někdo mlátí svojí ženu, odmítá smířit jako s nehezkým faktem. Byly to příběhy někoho, kdo chce o životě přemýšlet a pak o tom mluvit. Nebyla to ale filozofická esej; Sporto zvládli být jednoduší a přitom trefní, nepovrchní komentároři.

Kapela Sporto

Kapela Sporto

Bonus: Konec civilizace

Zpověď, prudká, nekompromisní; nekouká ani napravo, ani nalevo. Na posluchače útočí po této linii: Bonus ve svém nitru posbíral všechnu hořkost, všechnu deziluzi, všechnu svou nasranost a agresi, které nechal ze svého nevědomí mluvit, křičet, rozdávat rány. Není tu nic pozitivního - útok na systém, útok na sebe samotného, útok na pokrytectví, jež prostopuje okolí. Album plné pobuřujících provokativních anarchistických hlášek. Buď jsou vám sympatické, nebo vám připadají vyšinuté. Málokdo z těch, kdo to slyšel, řekl, že mu to album bylo jedno.

Martin Hůla aka Bonus

Martin Hůla aka Bonus

To, co tady slyšíte, není reálný obraz Bonusovy duše. Je to jen ta temná strana, kdežto ta příjemnější, hodnější, spokojenější byla umlčena. Není to přiznání jeho lživé pózy, jak být co nejvyhrocenější, nejradikálnější. Pokud totiž chcete poukázat na něco, co nefunguje a není v pořádku, je legitimní dělat maximální hluk, dělat ho proto, aby si vás někdo všiml, aby vaše slova k někomu dolehla; abyste si nepovídali jen sami pro sebe. Hlavní metodou tohoto alba je konceptuální cynismus.

Autor:


Ondřej Vetchý: Kvůli filmu Po strništi bos jsem musel zhubnout a udělat si plešku





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Figuríny s oběšenci se objevily v úterý ráno 22. října na pražském Klárově
ZÁPISNÍK: Panika o českých volbách a sex v Japonsku

Cizinci se divili, proč Češi šílí kvůli volbám. Vzpomínky na válku. Málo sexu u Japonců podle The Washington Post. Fotbalové paměti. To jsou témata zápisníku...  celý článek

Miroslav Kalousek po jednání s prezidentem Milošem Zemanem.
ZÁPISNÍK: Několik slov chvály

O jednom kolegovi novináři a o nadávání na média. O české otázce a třech divadelních představeních. A také gratulace Miroslavu Kalouskovi, to jsou témata...  celý článek

Sbohem, Kavárno... (Za ilustrační snímek byl zde použit záběr, na němž se 4.
Sbohem! Editor Kavárny on-line Josef Chuchma se loučí

K třicátému červnu 2013 byla uzavřena dosavadní existence Kavárny on-line, která vznikla z mé iniciativy, coby editora "papírové" Kavárny v MF DNES. Chtěl...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.