Venku před věžemi odsouzenými k zániku čekal Ed Strauss na své dva kolegy.
Takové jsou poslední okamžiky života tří obětí teroristických útoků na New York z 11. září 2001.
Jejich příběhy a příběhy stovek dalších znovu oživily tragické chvíle, když ve čtvrtek společnost Port Authority of New York and New Jersey, která vlastnila Světové obchodní centrum, uvolnila na soudní příkaz přepisy rozhovorů, které rádiem a telefonem vedli hasiči, policisté a personál obou věží.
Pro mnohé příbuzné obětí je to bolestné čtení, které drásá dosud nezacelenou ránu, a proto se stavějí proti zveřejnění přepisů. Jiní zase tvrdí, že záznamy jen dokazují hrdinství jejich blízkých.
Savas, Raggio a Strauss patří k těm 47 civilním zaměstnancům společnosti, kteří při útoku zahynuli. Celkem tehdy v New Yorku zahynulo nejméně 2792 lidí. Rozhovory ukazují hrůzu a paniku, které následovaly po útocích.
Uvěznění lidé prosí o záchranu z restaurace ve 106. patře. Zděšené manželky zoufale hledají ztracené manžele. Jsou slyšet výkřiky a sirény, zatímco z nebe padají těla.
"Poslouchejte, tady je Tony Savas," říká stavební inspektor Port Authority. "Jsem v 78. patře, uvízl jsem ve výtahu. Teče tady voda a padají trosky... Pošlete prosím někoho, aby otevřel dveře."
Jiné rozhovory jsou takřka nerozluštitelné, ale i z nich přímo čiší hrůza a hysterie onoho zářijového rána. "Jo, kolem mě jsou desítky těl, lidé skákají z vrcholu... před první věží," říká jakýsi mužský hlas. "Těla padají rovnou seshora..." "Těla?" ptá se nevěřícně operátorka z ústředny.
Raggio, pětapadesátiletý operační kontrolor střediska, odpovídá na telefonát ženy, která se nemůže dostat z 22. patra. "Co se tam s vámi děje?" ptá se. Žena odpovídá, že nemůže otevřít dveře a že bojuje s kouřem. "OK," říká Raggio. "Dostaneme se tam k vám do dvaadvacítky."
Strauss, čtyřiačtyřicetiletý zaměstnanec Port Authority, zavolal kolegy o pomoc. "Můžete mi sem poslat pár lidí? Setkáme se na Church Street, rovnou u schodů..." Už se neozval, byla to jeho poslední slova.
Přepisy ukazují i některá osudná rozhodnutí, která se změnila v katastrofu, například když se velitelské stanoviště zřídilo v severní věži, která se zanedlouho zřítila.
Jiné telefonáty zase zaznamenávají úlevu, když se někomu podařilo vyváznout a na chvíli se nadechnout vzduchu, ještě nezčernalého hustým prachem a dýmem. "Jsem živý, Dennisi," říká jakýsi muž.
"Jsem venku z budovy a zdravý." Ženy, které ještě netušily, že se z nich stanou vdovy, se snažily dozvědět o osudu svých mužů. Lidé uvěznění v nejvyšších patrech první zasažené věže volali o pomoc.
Jakýsi muž z 92. patra druhé věže se dotazoval ústředny: "Máme zde čekat, nebo ne?" "Počkal bych, dokud vás neuvědomíme," zněla odpověď.
Nikdo z těch, kdo byli v horních poschodích věže, když krátce po deváté ráno do jejího 80. patra vletěl druhý letoun, nepřežil.
Christine Olenderová, zástupkyně ředitele restaurace Windows on the World ze 106. patra, žádala instrukce, co má dělat s hosty a zaměstnanci.
"Je tady stále víc a víc kouře." "Děláme vše, co je v našich silách," odpověděl muž z centrály. "Snažíme se dostat k vám nahoru, holčičko."
