Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Tel Aviv, „přímořská Vídeň“, slaví 100 let a touží po normálnosti

  12:10aktualizováno  14. dubna 10:52
Právě uplynulo sto let ode dne, co byl ze země vydupán Tel Aviv. Proč se jeho výročí slaví ve Vídni, v Paříži či v New Yorku?

Tel Aviv slaví 100 let. | foto: ČTK

11. dubna roku 1909 vyrazila z prastarého přístavu Jaffa skupina asi šedesáti evropsky oblečených lidí. Po několika stech metrech se zastavili, vyslechli projev a losem si rozdělili půdu pro nové domy. Tak začala historie města, které patří k nejzajímavějším, a možná také nejúspěšnějším projektům v dějinách urbanismu.

Je celkem dobře známo, že hlavní proud sionismu snil o obrodě židovského národa prostřednictvím tvrdé fyzické práce na vlastní půdě – shodou okolností ve stejném roce, tedy 1909, vznikl galilejský kibuc Degania, prototyp kolektivní a ideologicky motivované zemědělské osady. Nicméně Tel Aviv zakládali lidé jiného zrna. Byli to středostavovští individualisté, kteří se nehodlali vzdát výhod světa, z nějž přicházeli. Místo o zúrodňování pouště snili o městě plném bulvárů, parků a divadel. Je typické, že když do Tel Avivu přišel polský houslista Bronislaw Huberman, místo o kráse kolektivního života nebo konci vyhnanství hovořil o nutnosti "upevnit vazby s Evropou“, takže "nebudeme odsouzeni k životu v kulturním exilu“.

Touha po čistém městě

Oněch šedesát rodin, které si pomocí bílých a šedých mušlí rozdělily písečné duny koupené od jakéhosi beduína, mělo silné důvody, proč opustit Jaffu a opodál založit vlastní sídlo – důvody praktické i ideové.

Jaffa může být – vedle Deganie – druhým zrcadlem Tel Avivu. Je to jedno z nejstarších měst světa, podle Bible odtud například vyplul prorok Jonáš, než ho spolkla ryba. Před oněmi sto lety vypadala Jaffa jako jakékoli blízkovýchodní město – byla špinavá, neorganizovaná, a hlavně přeplněná. Až do třicátých let byla vlastně hlavní vstupní branou do Palestiny pro cestovatele, obchodníky i křesťanské poutníky. Tudy také přicházeli židovští přistěhovalci do země a někteří zde rovnou zůstali.

Počátkem století jich v židovské čtvrti Jaffy žilo už několik tisíc. Špatné hygienické podmínky a vyšroubované nájmy přivedly některé přistěhovalce na myšlenku opodál vybudovat nové město. To mělo překonat vzpomínku na stísněná evropská ghetta, ale rovněž pomoci uniknout z kulis zaostalého Orientu.

Tel Aviv právě slaví 100 let.

Po první světové válce, tedy po rozpadu osmanské říše a při zhoršující se situaci v meziválečné Evropě, se do Tel Avivu začaly hrnout tisíce lidí; během jediné generace se z něj stalo poměrně velké město: v půli dvacátých let v něm žilo už 35 tisíc lidí a v předvečer druhé světové války na 150 tisíc!

Evropa se přesouvala do Tel Avivu se vším všudy. Ke snu o přenesení kousku starého světa do Orientu samozřejmě patřily i kavárny a životní styl západních měst. Výše zmíněný houslista Huberman si život nedokázal představit bez klasické hudby, a tak hned založil Palestinský orchestr, dnešní Izraelskou filharmonii. Jiní přistěhovalci zase založili operu, galerie či divadla. Do Tel Avivu přesídlila slavná Habima, v níž později hrála Nava Šan – Vlasta Schönová. Také další čeští rodáci dali přednost "přímořské Vídni“ před Jeruzalémem včetně spisovatele Jiřího Langera nebo Maxe Broda, na konci života snil o životě v Tel Avivu i Franz Kafka.

Básník Chaim Bialik počátkem dvacátých let nadšeně konstatoval, že "na budovy postavené toliko židovskýma rukama je působivý pohled. Vznik výhradně hebrejského města je dost silným důvodem pro skeptiky, aby uvěřili, že obnova Izraele se stává skutečností!“ Na plánování města se podílel proslulý britský architekt Patrick Geddes, který se inspiroval myšlenkou zahradních měst krajana Ebenezera Howarda.

Na vlastních nohách

Liberální duch města souvisí s emancipační myšlenkou prvních zakladatelů - oněch šedesáti lidí. Nechtěli být závislí ani na svých domácích, ani na nikom jiném. A na rozdíl od zemědělských osad nebo židovských náboženských komunit vystavěli své domy (a rovnou i gymnázium) zcela bez prostředků získaných z darů nebo za pomoci sionistických organizací. Lidé se tu totiž těžce zadlužovali, aby si mohli postavit vlastní domy, a byli na to hrdí. Individualistický Tel Aviv tak vlastně dlouho představoval konzervativní alternativu levicově orientovanému sionismu. "Kdopak by stál o městskou správu organizovanou podle Marxe? Kdo by chtěl hlavní třídu pojmenovanou po Leninovi?“ ptal se starosta Meir Dizengoff.

Emblematickou architekturou meziválečného Tel Avivu je takzvané Bílé město, soubor několika tisíc funkcionalistických budov, převážně menších činžovních domů nebo projektů kolektivního dělnického bydlení. Jde o styl inspirovaný německým Bauhausem nebo francouzským architektem Le Corbusierem, přizpůsobeným horkému podnebí. Stavby měly například menší okna a stály na sloupech, jež umožňovaly vzduchu proudit pod domem. Jde pravděpodobně o nejrozsáhlejší soubor staveb tohoto stylu. V tomto ohledu se podobá meziválečnému Zlínu, ale ve srovnání s ním v Tel Avivu nepůsobil žádný silný činitel, jako byli Baťové, město se vyvíjelo značně anarchicky a atomizovaně.

Město rostoucí do nebe

Individualistický duch Tel Avivu zůstal. Dneska jeho symbolem jsou třeba desítky mrakodrapů.

V tom se liší i od mnoha jiných novodobých urbanistických projektů, které byly často přívěskem průmyslového podnikání nebo výsledkem ideologického záměru některého z režimů - často obojím zároveň.

Individualistický duch Tel Avivu zůstal. Jeho symbolem dnes již není funkcionalistická architektura, nýbrž spíše desítky mrakodrapů, které tu od devadesátých let vyrostly. Městu se začalo ironicky přezdívat Silicon Wadi - podle vzoru kalifornské hi-tech Silicon Walley. Skutečností zůstává, že území širšího Tel Avivu je jedním z největších zdrojů technologických inovací na světě. Dále zde je největší izraelská univerzita, burza, většina televizních stanic a novin a další kulturní instituce.

Je příznačné, že naopak vláda, parlament a Nejvyšší soud sídlí v chudém a zamračeném Jeruzalémě, o sídle obou vrchních rabínů nemluvě.

Právě Jeruzalém, a nikoli zmíněná Degania nebo Jaffa, je klíčem k pochopení toho, jakou úlohu hraje Tel Aviv v izraelském životě. Zatímco Jeruzalém je prastarý a přetížený významy, Tel Aviv je bez minulosti. První je nábožný a naléhavý, druhý je profánní a cynický. Jeden je orientální a druhý evropský. Jak říká literární kritik Dan Miron: symbolem Jeruzaléma může být kámen, z nějž je město v horách vystaveno, a Tel Aviv je jako písek, na němž je vystavěn. Ten by ve srovnání s tvrdostí kamene mohl dobře symbolizovat tekutost a neucelenost ducha tohoto města.

Tel Aviv slaví 100 let.

Rovněž Izraelci se dělí podle toho, které město je jim bližší, a málokdo je v této otázce zcela neutrální. V Jeruzalémě bych nikdy žít nemohl, je chudý a špinavý, a cítím se tam stísněně, říkají jedni. Tel Aviv je bezduché a nezajímavé město bez paměti, soudí druzí. Dodnes například američtí přistěhovalci volí Jeruzalém, Tel Aviv láká spíše lidi z Ruska. V očích jeruzalémského věřícího i spartánského kibucníka je Tel Aviv skutečně sídlem neřesti, a chlubnou telavivskou frázi, dle níž toto město "nikdy nespí“, chápou jako důkaz jeho zkaženosti. Ano, právě v Tel Avivu je největší koncentrace sushi restaurantů na Blízkém východě a jedině tady může žít a pracovat "nejlepší izraelský kadeřník“ Šaj Greenberg. Jedině toto město může oslavit své výročí průvodem hrdých gayů.

Falafel a Madonna

Zatímco Jeruzalém byl a je městem mnoha kultur, někdy koexistujících a jindy konfliktních, Tel Aviv sám sebe chápal jako první čistě hebrejské město. Pojem Bílé město, používaný pro funkcionalistické budovy, začal být chápán metaforicky jako opak "černosti“ zaostalého Jeruzaléma (ten sám sebe chápe spíše jako město zlaté - také kvůli žlutavému kameni, z nějž je postaven). Ovšem symbolické zbělení Tel Avivu znamenalo, že toto zdánlivě monokulturní pseudoevropské osídlení mnohem více než Jeruzalém potlačilo své mnohačetné kořeny.

Tel Aviv nespí. Jeden z tanečních klubů.

Zejména je tu Jaffa, kterou rostoucí Tel Aviv obklopil a z níž pak velká část Arabů za války v roce 1948 odešla. Zapomnělo se také na to, že na jihu Tel Avivu žila mnohem starší a chudší komunita orientálních Židů. Tato část dosud představuje odvrácenou tvář bohatého města. Expandující Tel Aviv zahrnul i další komunity včetně pionýrské zemědělské osady Petach Tikva z roku 1878. Zhltl též osadu německých protestantských kolonistů a dorostl až k ultraortodoxnímu Bnej Braku. Tento složitější genetický kód telavivská kultura vnímá teprve v poslední generaci.

Elektrody

Dneska je Tel Aviv městem nejen kapitalistickým, nýbrž i liberálním a levicovým. Jeho "postsionistické“ myšlení jej vzdálilo jiným, tradicionálnějším nebo ideově vyhraněnějším částem země. Podle historika a politika Šloma ben Ami představuje Tel Aviv ten Izrael, "který už nekráčí za pluhem ani v ruce nedrží samopal Uzi. Je zde místo i pro Madonnu a McDonald’s. Zdejší obyvatelé už nechtějí uskutečňovat vize, ale žít jako ostatní lidé.“

Různice

Zatímco Jeruzalém je (mimo jiné) velmi židovský, Tel Aviv je velmi izraelský.

Typický Telavivan je člověk, jenž je připraven za mír s Araby zaplatit vysokou cenu v podobě drastických územních ústupků. Na národovecké a pravicové voliče z Jeruzaléma pohlíží s nedůvěrou - a oni na něj také. Je proto ironií, že demonstranti v arabských zemích s oblibou požadují bombardování "Tal Abibu“. I jeden íránský představitel ujistil veřejnost, že právě sem jsou nasměrovány rakety Teheránu. Sám Tel Aviv však zoufale touží po normálnosti - v tom zůstal stejný jako na počátku.

Zmiňovali jsme zde napětí mezi oběma izraelskými městy, která se považují za nejdůležitější v zemi. Podle smířlivějších názorů mezi nimi panuje spíše dělba práce - asi jako mezi Washingtonem a New Yorkem, mezi Pekingem a Šanghají či mezi Ankarou a Istanbulem. Je v každém případě jisté, že v izraelském mikrosvětě obě ta města fungují společně jako jakési elektrody, mezi nimiž se udržuje napětí, jež tříbí myšlenky a vypovídá o stavu a směřování společnosti. Jejich okraje ostatně dělí jen asi 45 minut jízdy autem, a tak je vše intenzivnější a rychlejší.

Snad by se dalo říci, že zatímco Jeruzalém je (mimo jiné) velmi židovský, Tel Aviv je velmi izraelský. Už dávno dospěl a nechce být "jako“ Vídeň nebo Oděsa. Má vlastní identitu, jeho výročí se naopak letos s respektem slaví ve Vídni, Paříži i New Yorku. Tak se vlastně projekt města "reálného sionismu“ stal součástí západních kulturních dějin.

Autor:


Trump ohrožuje světovou bezpečnost, řekl historik Lukeš v Rozstřelu





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Miss America 2014 Nina Davuluri. Někteří Američané ji šmahem odsoudili jako...
ZÁPISNÍK. Miss America a vůdkyně Bobo. Papež poskytl interview

Hrozné, Miss America je mohemedánka. Pinožení u klausistů. Proč na rozdíl od Němců odsuzujeme velkou koalici. Rozhovor Svatého otce. To jsou témata zápisníku...  celý článek

Syrští povstalci v bojích o město Chanasír nedaleko Aleppa (27. srpna 2013)
ZÁPISNÍK: Potáhneme na Sýrii! Čeští komunisté milují Severní Koreu

Moderátor usnul, mezi českými novináři se objevily výzvy k válčení a komunistický hejtman mluvil s velvyslancem KLDR o povodních, píše komentátor MF DNES...  celý článek

Titulní strana přílohy MF DNES Kavárna v nové podobě. 7. září 2013.
Příloha MF DNES Kavárna se vrací, vychází ve velkém formátu

Po prázdninové přestávce se vrací tradiční příloha Kavárna do sobotního vydání deníku MF DNES. Příloha zabývající se společností a myšlením vychází nově na...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.