Proto se unie už před lety dohodla, že dluhy musí mít své meze. Vladimír Špidla jasně řekl, že takové dohody není ochoten respektovat ani ve chvíli, kdy budeme členem bruselského klubu. Státní peníze roztočíme podle vlastního gusta.
Jsme přece v transformaci, Evropa ne. Pro nás přísná pravidla neplatí. A navíc, jsme zatím zadluženi výrazně méně než bohatí Evropané, tak proč se krotit. Meze pro dluhy mají obrovský význam. Proto je evropští politici skousnou, i když jim brání uskutečnit řadu volebních trháků.
Harmonické státní pokladny si nikdo nevšimne. Koho zajímá, jestli stát dluží čtyři nebo pět procent HDP? Běžného člověka zaujmou až dopady nezřízených státní dluhů. Ty mu výrazně zamávají se životem. Když politici příliš utrácejí, začnou se rychle zvedat ceny. Pak prudce stoupnou úroky. Dluhy se prodraží, vládě i lidem. Investoři přestanou zemi věřit a odtáhnou.
Tisíce lidí přijdou o práci. Ten bludný kruh pak nemá bezbolestné řešení. O státní dluhy se dnes čile zajímá každý Argentinec, právě ony ho totiž ožebračily. Švédům klesla začátkem devadesátých let prudce životní úroveň právě kvůli nezřízeným dluhů. Podobný příběh má v dějinách každá země Evropské unie. Připomínají, že dluh je jako lék. V přesné dávce pomáhá, v přehnané zabíjí.