Není to rozhodně na výbornou, ale na reparát taky ne. Oproti letošku nebude ta sekera vězet v zárubních tak hluboko, ale ke skutečnému optimismu, že se blížíme stavu, kdy vláda bude utrácet tolik, kolik jsme schopni a ochotni jí platit, je pořád stejně daleko.
Je skutečností, že v příštím roce dojde ke snížení deficitu veřejných financí pod tři procenta hrubého domácího produktu, a splníme tedy naše závazky vůči Evropské unii.
Podaří se tak překonat důsledky předvolební exploze utrácení, kdy Paroubkova vláda nedokázala udržet státní kasu pod kontrolou a z fiskální politiky ostudně propadla. Přesto nelze nad zveřejněným návrhem nijak zvlášť jásat.
Dva roky staré rozpočtové zločiny se nějakou výraznější měrou odčinit nepodařilo. Výdaje státu vzrostou v příštím roce citelně méně, než o kolik má posílit česká ekonomika, a to je dobře.
Příjmy také porostou rychleji než výdaje, což je jistě cesta správným směrem, ale to není taková novinka. Obdobný vývoj zaručil už v minulých letech pohodlné plnění onoho zázračného tříprocentního maastrichtského kritéria, ale podstata chronické nerovnováhy mezi útratou a výnosy z daní, cel a dalších poplatků zůstala nedotčena.
Stát prostě vybere více, zejména díky rychlému růstu ekonomiky a schválenému zvýšení daně z přidané hodnoty, zatímco snížení daní z příjmu má v příštím roce ještě poměrně omezený vliv na daňové výnosy.
A možná to dokonce bude fungovat i podle představ zastánců ještě mnohem razantnějšího snižování příjmových daní a výpadek příjmů se vůbec neobjeví.
Teze, že zejména v případě podnikových daní nižší sazba vede k vyšší ochotě státu zaplatit, se potvrzuje již několikátý rok.
I letos to ministru Kalouskovi umožnilo nadělit resortům o několik miliard více, než se ještě před pár týdny zdálo možné. A kdo ví, kolik má ještě schováno ve spodním šuplíku.
Říká se tomu konzervativní odhad příjmů. Vypadá to tak, že ministerští experti spočtou, že by napřesrok měly daně hodit o nějakých osmdesát miliard více.
Kolegům ministrům se přizná padesát miliard, po velkém křiku jim ministr financí zázračně deset miliard kdesi najde, pak se rozporcuje desetimiliardový medvěd ve Sněmovně o váze pěti miliard, které se utrhnou z jiných povinných výdajů, ale za pár měsíců je všechno v pořádku a peníze se kdesi najdou.
Tenhle rituál je známý a běžný. Prochází tím snáze, čím menší vládní zkušenost mají jednotliví ministři a čím zkušenější je tým na ministerstvu financí.
Chvíli po volbách nadějní politici stále věří, že chtějí opravdu šetřit a dobře hospodařit. S každým dalším rozpočtem pak toto odhodlání slábne a slábne a před volbami se jde na krev a hrozby demisí. J
enže co když růst české ekonomiky zpomalí, nebo se dokonce zastaví? Každý ekonom ví, že na takovou otázku je pouze jedna odpověď – nejde o to, zda k tomu dojde, ale kdy k tomu dojde.
Pak každoroční zadlužování velmi rychle získá na tempu, situace si vynutí drastická omezení podobného typu, pod jakými dnes úpí občané maďarského sociálního státu, na které naše poplatky u lékaře a zvýšení DPH působí jako navýsost citlivý krok, o němž si mohou nechat jen zdát.
Co dodat? Snad jen to, že nyní zpomaluje Amerika, podle předpovědí to v nejbližší době čeká západní Evropu a hned potom jsme na řadě my. Tak je asi čas vrátit se z čundru, sundat ten slavný batoh ze zad a začít s reformami.
