"Čína je Čína a Tchaj-wan je Tchaj-wan. Jsme úplně jiní," říká rezolutně mladá recepční Wang Min Hu v centru Tchaj-peje, hlavního města ostrovní země.
"Mít tchajwanský pas je lepší, na rozdíl od toho čínského s ním můžete bez starostí cestovat po světě," shrnuje Wang hlavní výhodu své radosti, že se narodila právě tady a ne na pevninské Číně. A dodává ještě jeden názor: totiž, že ji ani její vrstevníky současná možná až přelomová schůzka vysokých politiků Číny a Tchaj-wanu nijak zvlášť nezajímá.
Nutno však dodat, že čtyřdenní návštěva tchajwanského ministra pro čínské otázky Wang Jü-čch’ v Číně v úterý teprve začala a před novináře se svým čínským protějškem, náměstkem ministra zahraničí Čang Č’-ťünem, vystoupil až večer místního času.
"Je to pro mě jen další ze schůzek. Čínsko-tchajwanské vztahy jsou tak komplikované, že už se v nich ztrácím," přiznává mladý student, který si přivydělává v oblasti turistického ruchu.
Dvě ČínyTchaj-wan se stal v roce 1949 útočištěm nacionalistů z hnutí Kuomintang. Ti sem uprchli poté, co je v občanské válce porazili komunisté. Oba státy se pokládají za legitimní představitele čínského národa. Peking považuje ostrov za odpadlickou provincii. Tchajwanští voliči se ke spojení s rudou Čínou staví chladně, byť by přicházel v úvahu model "jedna země, dva systémy". Podobně jako v případě Hongkongu, který se v roce 1997 stal tzv. zvláštní správní oblastí rudé Číny. Tchaj-wan by z pevniny nemusel převzít ekonomický či politický systém. USA Tchaj-wan oficiálně neuznávají, neboť by si pohněvaly pevninskou Čínu, přesto nad ním drží ochrannou ruku. Washington na ostrov například dodal strategicky důležité zbraně. Ostrov diplomaticky uznávají dvě desítky států OSN. Mnohé z nich získaly od Tchaj-wanu výměnou za jeho uznání ekonomickou podporu. A obrátily, když jim Peking nabídl více – naposledy tak učinila africká Gambie. Řada států s Tchaj-wanem udržují čilé vztahy skrze organizace, které se jako ambasády do značné míry chovají. V Praze sídlí Tchajpejská hospodářská a kulturní kancelář. V roce 1971, kdy se rudá Čína přidala k OSN, ztratil Tchaj-wan své křeslo v této organizaci. Peking trval na tom, že jediným zástupcem Číny ve společenství může být on. Tchaj-wan proto dosud není členem OSN. Pavel Novotný, MF DNES |
Že by však historické setkání mladé obyvatele pulzující metropole vůbec nezajímalo, odmítá profesor politologie Philip Hsu z tchajwanské univerzity. "Jen zkrátka neočekávají žádný závratný zlom," míní Hsu.
Na ostrov míří davy čínských turistů
Jednání na nejvyšší úrovni po dlouhých více než šesti dekádách, kdy se Tchaj-wan od pevninské Číny odtrhl, včera skončilo v přátelské atmosféře. Obě země slíbily co nejdříve zřídit zastupitelské úřady pro organizace svého partnera a domluvily se na dalším ekonomickém sbližování.
Jinými slovy, vše se pohybuje cestou, kterou nastoupil už stávající prezident Ma Jing-ťioua, když se v roce 2008 ujal úřadu. Jeho politika uvolňování obchodních restrikcí přinesla užitek oběma stranám. Na 40 procent tchajwanského exportu míří právě do říše středu a na Tchaj-wan mimo jiné zase davy čínských turistů.
"Lidé vědí, že dochází k oteplování vztahů mezi oběma zeměmi, a tato schůzka je logickým dalším krokem," míní profesor Hsu s tím, že dojde-li i na setkání na prezidentské úrovni, nelze v tuto chvíli předpovědět.
Uprostřed všech úsměvů a tisknutých rukou totiž stále visí citlivé politické otázky. Některé možná na pořad jednání přijdou, do 14. února by chtěl Wang Jü-čch’ se svým čínským protějškem projednat možnost většího zastoupení tchajwanských představitelů v mezinárodních organizacích. Z čehož Čína nadšená rozhodně nebude.
Tchajwanci chtějí udržet status quo
Pak jsou tu však témata, kterým se budou obě strany raději vyhýbat. Například případná suverenita Tchaj-wanu. Peking tvrdošíjně odmítá vzdát se tohoto ostrova, ba co víc, hrozba, že si zemi o rozloze něco málo větší než Morava případně vezme silou, nadále trvá.
Téma suverenity tak nebylo na programu ani včera a podle všeho nebude ani v následujících dnech. A existenci nějakých tajných dohod Hsu zpochybňuje. "Tchaj-wan je rozvinutá demokracie a jednat tajně se rovná politické sebevraždě. Jakékoliv rozhodnutí bez souhlasu veřejnosti je k ničemu," tvrdí akademik.
A veřejnost nechce ani sjednocení s Čínou, ani samostatnost. "Podle průzkumu více než polovině lidí vyhovuje status quo. To platí napříč generacemi," uzavřel Hsu. Především mladí obyvatelé moderní, bezmála čtyřmilionové Tchaj-peje jsou spokojení a s velkým sousedem si hlavu nelámou.
"Jsme úplně odlišné kultury. Tchaj-wan je svobodná země," říká třiadvacetiletý Ming a do počítače vyťuká pár znaků. "Čína pro mě znamená toto," říká po chvíli Ming a ukazuje mi obrazovku svého počítače: jsou na ní barevné upoutávky na čínské DVD filmy.
