Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Taťána Le Moigne: Málokomu před 20 lety došlo, že svoboda je především zodpovědnost

  8:03aktualizováno  8:03
Mých 20 let svobody. Pod tímto názvem vycházejí v MF DNES každý týden eseje, ve kterých se dvacet předních osobností z různých oblastí života ohlédne za dvěma desetiletími demokracie. Seriál budeme přinášet každý týden až do 17. listopadu. Dnešní esej napsala Taťána Le Moigne, šéfka společnosti Google v České republice.

Vše moudré, co lidstvo vymyslelo, již bylo zapsáno či vyřčeno. Zbývá se podle toho začít chovat. | foto: Dalibor PuchtaiDNES.cz

Život je jen náhoda, zpívá se v mé oblíbené písničce od V+W.

Mých 20 let svobody je krásná náhoda. A velké štěstí pro člověka, u kterého 20 let znamená půlku života.

Patřím ke generaci, která má ten obrovský luxus, že nezažila ani válku, ani 50.

léta. Zato jsme zažili totální schizofrenii. Jeden svět doma, jiný svět ve škole či v práci. "Nebát se a nekrást" vystřídalo Se "Sovětským svazem na věčné časy". Když se dívám zpět, ze všeho nejhorší je, že mi na tom dost dlouho nepřišlo nic divného. Pokud nemáte s čím srovnávat a znáte jen svůj svět, přijde vám řada věcí naprosto normálních. Ale schizofrenie není normální. Je to vážná a obtížně léčitelná nemoc.

Komíny a zpěvy o Kubě

Každý líc má svůj rub, každý rub má zase líc, zpívají opět V+W. Zpětně viděno, ne vše bylo mých prvních 20 let špatně. Alespoň na první pohled. Byli jsme taková normální socialistická rodinka. Jako většina jsme žili od výplaty k výplatě. Mléko za dvě koruny, máslo za pět, vejce za deset. Šunka byl luxus. Když nám u vymodlené Škoda 120L upadl motor, zůstali jsme sedm let bez auta, na další nebylo. Rodiče hodně pracovali, nepamatuji si, že by dělali něco jiného.

Doma se zpívaly písničky Voskovce a Wericha, Karla Kryla a pouštěly povídky Šimka a Grossmanna. Díky mamince jsme měli piano a knihovnu plnou krásných knih. Díky tátovi ve sklepě v Rudém právu zabalené Rychlé šípy, Černé barony, Mňačkovo Jak chutná moc a noviny z roku 1968. Děda nám vyprávěl, jak potkával T. G. Masaryka, který při každém pozdravu smekl klobouk, a babička nás uklidňovala, že blaze je tomu, kdo nic nemá a nestará se, kam co schová.

Má mladší sestra mi onehdá k narozeninám věnovala šanon s mými školními výtvory. Zděsila jsem se. Ve školce jsem kreslila tovární komíny, v první třídě pionýry a sovětskou vlajku. Mé školní sešity jsou plné socialistických básní.

Vzpomínám, jak jsme jednou na základní škole nacvičovali pěvecké vystoupení.

Pan učitel zpěvu byl z repertoáru zoufalý, ale nějakým zázrakem se mu podařilo nás těmi socialistickými písněmi zabavit. V osmi letech jsme netušili, o čem zpíváme. Jednou u večeře položil tatínek obligátní otázku "Jak bylo ve škole?". Otázku jsem nesnášela, tak jsem odpověděla, že jsme zase zpívali. A o čem? ptal se táta. No o Kubovi, povídám. O Kubovi? A o čem to je? divil se táta. "Kuba nám vesele mává, Kuba jde pozdravit svět," odvětila jsem nadšeně. Dodnes slyším tu melodii. To nebude o Kubovi, ale o Kubě, vyhodnotil to táta. Tenkrát jsme se tomu zasmáli. Dnes mi to už k smíchu nepřipadá.

Šli jsme kupředu zlatou střední (socialistickou) cestou. Hlavní bylo splynout s davem, nevyčnívat, na nic se moc neptat. Nepřemýšlet. Opakovat. Tu schizofrenii jsme si všichni uvědomovali. Nebát se a nekrást už dávno neplatilo. Ale co s tím?

A pak přišel 17. listopad 1989. Ten večer na Národní třídě patří dodnes k mým nejsilnějším životním zážitkům.

Změna přišla do našich životů rychle, i když z mnoha pohledů očekávaně. Měli jsme štěstí, že jsme v tom nebyli ve střední Evropě sami. Po dlouhé době zvítězili optimisté, nikoliv ti, kteří zažili tu obrovskou deziluzi a zklamání v 50. letech a v roce 1968. Když navíc zaznělo, že "pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí", zdálo se, že jsme na dobré cestě navázat na staré známé "nebát se a nekrást". Od Egypťana Sinuheta ovšem víme, že slova, pokud nejsou následována skutky, jsou jen "bzučením mouchy v našich uších".

Jedno je jisté. Na lepší se rychle zvyká a na špatné rychle zapomíná. V dnešním životě a s vydatnou pomocí médií se čím dál snadněji podléhá negaci a pocitům, že lépe už bylo. Ale mám možná výhodu.

Žila jsem šest let mimo tuhle zem. A to je úžasná příležitost vidět český národ trochu jinak. Zjistíte totiž skvělé věci.

Jste pyšní na naše spisovatele, sportovce, muzikanty, herce, umělce, režiséry, rybáře, baletky, tanečníky, operní zpěvačky, vývojáře, lékaře, vědce, designéry, architekty, módní návrhářky, modelky. Vidíte, že řada z těch, jejichž jména ani neznáte, obstála ve světové konkurenci a dělá této malé zemi i bez mediálního humbuku skvělou reklamu. Praha je opravdovým klenotem mezi nejkrásnějšími světovými městy. Vašeho prezidenta znal celý svět, to tu dlouho nebylo. Pochopíte kouzlo země, ve které Divadlo Járy Cimrmana má i 20 let po revoluci vyprodáno. A díky možnosti srovnávat vnímáte i další kvality.

Naše zdravotní péče je na špičkové úrovni. Rodinná a mateřská centra se množí jako houby po dešti zásluhou neskutečné činorodosti českých maminek a tatínků. Kultura a umění je navzdory budování kapitalismu stále důležitou součástí našich životů.

Patříme k nejsportovněji založeným národům v Evropě. Gastronomie může být i v Česku zážitek – ještě nedávno bylo jedno, do které hospody či restaurace zajdete.

Češi ve velkém cestují, poznávají svět, učí se cizí řeči. Mladí lidé mají svůj názor a zdá se, že se cítí být nejen Čechy či Moravany, ale i Evropany. Máme krásnou a malebnou krajinu. Můžeme kdykoliv odjet a kdykoliv se vrátit. Doma už neříkáme jiné věci než ve škole. To je jen pár věcí, kvůli kterým jsem zpátky. S malým dodatkem: ty poslední dvě věty v tom výčtu jsou naprosto zásadní.

Život v cizině ukázal, kolik dobrého máme doma, ale také umožnil porozumět bolesti těch, kteří jako já odešli, ale nesměli se vrátit.

Mých 20 let svobody mi umožnilo pochopit řadu věcí. Že svoboda je poznaná nutnost a jako životní hodnota ničím jiným nenahraditelná. A že úcta ke svobodě začíná ve výchově, tedy uvnitř každého z nás. Zároveň mě samozřejmě řada věcí trápí, a to přesto, že si uvědomuji, že léčba schizofrenie, pokud je vůbec možná, je velice obtížná a dlouhodobá. Svobodu jsme získali, bohužel bez detailního návodu, jak s ní naložit.
Málokomu před těmi dvaceti lety došlo, že svoboda je především zodpovědnost.

K sobě i k druhým. Národ, zvyklý léta brilantně manévrovat v režimu, co není zakázáno, je dovoleno, přešel s flexibilitou sobě vlastní do režimu dovoleno je i to, co je zakázáno. Z dnešního pohledu je evidentní, že česká společnost je stále nemocná. Důvodů je mnoho.

Absence hodnot a jasně vymezených hranic, co je správně a co už ne. Kvalita práva a jeho vymahatelnost. Nedostatek charakterů, osobností, obecně uznávaných vzorů pro naši společnost. Lhostejnost lidí jako důsledek ztracené víry a naděje v lepší vedení naší země. Necitlivost k přírodě a krajině. Nedostatek vkusu a citu pro skutečnou kvalitu a nadčasovou krásu. Konzum v nás. Zoufalá úroveň péče o starší občany. Až na výjimky katastrofální úroveň vzdělávání. Naprostá absence systémové výchovy ke slušnosti, ohleduplnosti, pokoře, toleranci a úctě jako nutných pilířů zdravé společnosti. Tvorba pseudocelebrit a ignorance opravdových celebrit. Praha jako stát ve státě. Zanedbaný rozvoj měst a obcí. Sebestřednost a zahleděnost do sebe. Malost. Závist.

Věřím, že jsme neztratili sami sebe

V mnohém se není čemu divit s ohledem na to, čím si český národ za posledních nikoliv dvacet, ale sto let prošel.

Když dáte batoleti svobodu, také si s ní nebude vědět rady. Potřebuje nějaké hranice a v rámci nich ho pomalu do toho velkého světa dovedete. Vrhli jsme se do svobody bez jakékoliv přípravy, tak trochu jako utržení ze řetězu, se spoustou nadějí a ideálů, které logicky vystřídalo zklamání a deziluze. Byli jsme dětmi a měli jsme se ze dne na den začít chovat jako dospělí.

To je těžký úkol. A tak se s tím pereme.

Na druhou stranu, kdo by chtěl zpátky do klece? Máme štěstí, že žijeme ve svobodné zemi. Stačí se trochu porozhlédnout a vylézt z naší české ulity. Větší či menší problémy mají všechny národy od nás na východ či na západ. Ideální svět neexistuje, stejně tak neexistují jistoty.

Věřím, že přijde doba, kdy budeme sebevědomou zemí s dobrými zákony a zdravými lidmi, pokud je to to, co opravdu chceme, a tedy pro to také něco uděláme. A pokud budeme mít to štěstí, že mír dál zůstane nad naší krajinou. Zem, která nemá své nebe, ztratila všechno, i sebe, zpívá se v krásné písni Baroko. Jelikož jsem životní optimista, věřím, že jsme navzdory všemu, co máme za sebou, neztratili sami sebe. A jak říkával můj děda, vše moudré, co lidstvo vymyslelo, již bylo zapsáno či vyřčeno. Zbývá se podle toho začít chovat.

Taťána le Moigne

Taťána le Moigne (42) vystudovala informatiku na Vysoké škole ekonomické. Od října 2006 řídí zastoupení společnosti Google v České republice. V oboru informačních technologií působí sedmnáct let, pracovala například pro firmy Digital Equipment nebo Abakus Distribution. Deset let strávila ve společnosti Microsoft, kde pracovala na obchodních a marketingových pozicích v Praze, Mnichově a Londýně. Je autorkou úspěšných her 4bambini pro malé děti (Nešťourej se v nose, Dávej bacha, Vadí nevadí, To je bašta), které sama vymýšlí, vyrábí i uvádí na trh. Se svým mužem a synem žije v Praze.

Autor:


Trump ohrožuje světovou bezpečnost, řekl historik Lukeš v Rozstřelu





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Sjezd ČSSD v Brně - (zleva) brněnský primátor Roman Onderka, jihomoravský hejtman a kandidát na předsedu ČSSD Michal Hašek a Zdeněk Škromach (18. března 2011)
ZÁPISNÍK: Troubové a hněv. ČSSD, ani Zeman nechápou míru vzteku v zemi

Soutěž o nejpitomější výmluvu v sociální demokracii. Podlehl Zeman přesvědčení o neomylnosti? Babiš jde nahoru. To jsou témata zápisníku "Minulý týden"...  celý článek

Nemůžete říci, že jste nebyli varováni, říká film Rolanda Emmericha 2012.
ZÁPISNÍK: Cože? Už zase krachuje západní civilizace?

Ministr byl na šrot, Zdeněk Škromach fotil "výborné koláčky", Okamuru s Bártou spojila kniha a Tokio volá "Banzai"! To jsou témata zápisníku "Minulý týden"...  celý článek

Miroslav Kalousek po jednání s prezidentem Milošem Zemanem.
ZÁPISNÍK: Několik slov chvály

O jednom kolegovi novináři a o nadávání na média. O české otázce a třech divadelních představeních. A také gratulace Miroslavu Kalouskovi, to jsou témata...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.