Obamova administrativa potvrdila, že podporuje myšlenku mírových jednání mezi afghánským Talibanem a afghánskou vládou, ačkoliv se jich nebude přímo účastnit. Toto kývnutí z Bílého domu následovalo po zveřejnění zpráv, podle nichž zástupci afghánského prezidenta Hamída Karzáího zahájili předběžné rozhovory na vysoké úrovni o vytvoření možné koaliční vlády a o dohodnutém harmonogramu stahování vojáků NATO z Afghánistánu.
Otázka jednání o navázání přátelských styků mezi afghánskou vládou a Talibanem je bezpochyby kontroverzní. Panují naděje, že vedení Talibanu není soudržné – tedy že zatímco někteří jeho členové jsou pravděpodobně oddáni absolutistické ideologii al-Káidy, jiní by mohli akceptovat kompromisní dohodu.
Šéf Pentagonu Robert Gates s afghánským prezidentem Hamídem Karzáím (8. prosince 2009)
Afghánistán. Hamíd Karzáí se setkal s Barackem Obamou
Nezaručené hranice
Karzáí a západní představitelé opakovaně zdůraznili, že jejich nabídka usmíření se nevztahuje na členy al-Káidy. Ti jsou pokládáni za cizorodé zahraniční živly, nepřijatelné jako partneři k jednání kvůli jejich extremistickému přesvědčení a dřívějším teroristickým aktivitám. Ačkoliv al-Káidu a Taliban spojuje touha vystrnadit z Afghánistánu západní vojáky a znovu v zemi zavést striktně islámskou vládu, v níž budou mít monopol na politickou a náboženskou moc, někteří talibanští vůdci by mohli přijmout i umírněnější cíle.
Prezident Hamíd Karzáí řeční před delegáty Lója džirgy (2. června 2010)
Ještě důležitější je, že Taliban ve vládě by nemusel nutně podporovat islámská povstání v jiných zemích ani se podílet na teroristických útocích ve vzdálených západních státech, zatímco al-Káida by to téměř jistě dělala. Zástupci Talibanu v posledních letech u vědomí všeobecné dychtivé touhy ukončit desítky let trvající boje v zemi opakovaně zdůrazňují, že se jejich politické ambice omezují na Afghánistán. Naproti tomu předáci al-Káidy zůstávají oddáni cíli nastolit radikální islamistické režimy v celém muslimském světě a vést válku s dlouhou řadou vlád, které pokládají za nepřátelské vůči tomuto cíli.
Půjdou proti souvěrcům?
Klíčovou nejistotu představuje otázka, zda by afghánská vláda s účastí Talibanu mohla zabránit a zabránila al-Káidě v opětovném vytvoření základen v oblastech ovládaných taliby. Někteří lidé tvrdí, že by si Taliban v touze po návratu k moci chtěl usmířit mezinárodní společenství nebo přinejmenším zamezit dalším vojenským úderům Západu. Lze si však jen těžko představit, že by Taliban použil sílu, aby svým spojencům z al-Káidy zabránil v opětovném ustavení vojenské přítomnosti v Afghánistánu a ve využití této přítomnosti k organizování dalších teroristických útoků v jiných zemích. Bojovníci Talibanu a al-Káidy jsou na operativní úrovni v Afghánistánu úzce integrováni a členové al-Káidy se podílejí na nejvýznamnějších terénních operacích Talibanu.
Mírové rozhovory mezi Talibanem a a afghánskou vládou vede bývalý prezident Burhánuddín Rabbání
Vedení Talibanu prozatím Karzáího předběžné rozhovory o usmíření veřejně odmítá. Inauguraci mírové džirgy v červnu 2010 například přivítalo raketovými útoky a sebevražednými útočníky. Zástupci Talibanu až dosud požadovali, aby všichni západní vojáci opustili Afghánistán, než vůbec začnou uvažovat o účasti na přímých rozhovorech s afghánskou vládou. Karzáí se snaží tuto záležitost urovnat tvrzením, že mírová dohoda o ukončení povstání by zároveň znamenala stažení všech zahraničních vojenských sil.
Co sotva přijmou
Další překážkou je odpor mnoha talibanských vůdců proti současné afghánské ústavě, která byla přijata poté, co Taliban přišel o moc. Ústava totiž obsahuje řadu liberálně-demokratických principů, které mnozí talibové pokládají za problematické, ne-li přímo rouhavé.
Zdrojem velkých sporů je například ustanovení zaručující ženám rovná práva. Z obavy ze ztráty zaručeného školního vzdělání pro dívky a dalších práv se řada organizací bojujících v Afghánistánu i jinde za práva žen staví proti jednání s Talibanem. Rovněž bonnská dohoda z roku 2001, londýnská smlouva z roku 2006 a bukurešťská deklarace NATO z dubna 2008 vytyčují Afghánistánu řadu politických, hospodářských a sociálních cílů, které jsou v mnoha případech v rozporu s talibanskými hodnotami. Organizace bojující za lidská práva mají podezření, že i když se afghánská vláda a zástupci Talibanu přihlásí v jakékoliv budoucí mírové dohodě k dodržování ústavy, nebudou v praxi některá její ustanovení vymáhat.
Operace Dragon Strike. Američtí vojáci se snaží vyčistit okolí Kandaháru od Talibanu
A i kdyby vedoucí představitelé Talibanu potvrdili svou ochotu k rozhovorům, jejich záměrům by se jen těžko důvěřovalo. Snadno by totiž mohli napodobit severovietnamskou strategii: prohlásit, že akceptují kompromisní mírovou dohodu, aby dosáhli stažení zahraničních armád, a poté obnovit útočné operace proti stále slabým afghánským bezpečnostním silám, které zatím neprokázaly velkou vojenskou efektivitu.
Pákistánský Taliban použil v minulosti variaci na tuto strategii, když naoko vyjednával příměří s armádou, aby umožnil svým jednotkám odpočinek a přeskupení sil, a krátce poté obnovil útoky. Na rozdíl od Pákistánu by navíc afghánští povstalci mohli obnovit boje v očekávání, že mezinárodní jednotky coby jejich úhlavní nepřítel budou ve své reakci značně svázané, protože západní veřejnost bude svým vládám bránit ve vyslání vojáků zpět do boje.
Ozbrojenci z Talibanu zapálili u Islámábádu 27 cisteren s palivem pro NATO (4. října 2010)
Bojovat, dokud to jde
Jedním z důvodů, proč je pokrok v procesech usmiřování pomalejší, než se čekalo, je skutečnost, že západní vlády netlačí na Karzáího, aby vedl skutečná mírová jednání s předáky Talibanu, dokud mají koaliční jednotky možnost zvrátit zhoršující se situaci na bojišti. Zejména američtí politici chtěli využít probíhajícího navyšování počtu bojových jednotek NATO v Afghánistánu – v srpnu jejich počet dosáhl 150 000, z čehož byly dvě třetiny Američanů – k tomu, aby otřásli přesvědčením velitelů Talibanu, že vyhrávají válku.
Bylo by chybou oddělovat situaci na bojišti od procesu usmíření. Budou-li jednotky NATO pracovat dostatečně dobře, mohly by oslabit povstání natolik, že se afghánská armáda ukáže jako dostatečně silná, aby překonala zbývající zastánce tvrdé linie, a to i poté, co se počet zahraničních vojáků v několika příštích letech přestane zvyšovat a jejich přítomnost zeslábne.
Copyright: Project Syndicate, 2010, z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
