Co je buzkaši? Představte si dvacet mužů na koňských hřbetech, vyzbrojených biči a bojujících o bezhlavou mršinu telete. Je to cosi jako polo, zápas a bestialita dohromady.
Buzkaši je ve střední Asii oblíbenou kratochvílí už celá staletí. Cizincům se mohou jeho pravidla zdát zmatená, ale zápasu rozhodně nechybí akčnost. Soupeřící týmy získávají body vhazováním černé zdechliny do jednoho ze dvou kruhů, vyznačených na jednom konci rozlehlého hřiště.
Cenou za získané body jsou bolestivá šlehnutí bičem, jímž je vyzbrojen tým soupeřů, potenciálně osudné pády a perspektiva rukou rozdrcených koňskými kopyty, tak jak se hráči snaží se mrtvého dobytčete zmocnit. Bez bolesti není vítězství.
|
BUZKAŠI |
|
Slovo 'buzkaši' znamená cosi jako přetahování se o kozu, ale teď se obvykle ke hře používá mršina telete. Je mu useknuta hlava, odstraněny vnitřnosti a zadní kopyta - a na noc je naloženo do slané vody. Po tomto procesu je zdechlina těžší - někdy váží až pětatřicet kilo - a je odolná proti roztrhání. Hráči musí mít pevné nervy, musí být obratní a zkušení jezdci a siláci. Mnozí z nich jsou bývalí zápasníci. Koně jsou speciálně trénovaní k závodění a často na nich závisí život jezdců. |
Rozhodčí, také na koni, může udělit jeden nebo dva body pokaždé, když hráč úspěšně vhodí zdechlinu do kruhu. Ale někdy - zůstává záhadou kdy přesně - musejí jezdci nejprve dopravit mršinu na opačný konec hřiště a kolem červené vlaječky ještě předtím, než se vrátí do trestného území.
Hráči, jak se zdá, mají povoleno kdeco, aby zastavili soupeře - obvykle zablokují cestu jeho koni a šlehají ho po rukou bičem. Často dojde na to, že jezdci z obou týmů svírají mrtvé dobytče za nohy a zuřivě se o něj přetahují, zatímco v plné rychlosti pádí po hřišti.
Jindy jsou zase jezdci namačkáni v šílené skrumáži koní, kopyt a bičíků, takže je prakticky nemožné rozpoznat, kdo právě vítězí. Najíf Muhammad, majitel jednoho z koní, radí, jak nejlépe sledovat akci: "Nespouštějte oči z telete!" Dobrá rada nad zlato, která připodobňuje buzkaši k sledování fotbalu nebo basketbalu.
Při nedávném utkání místní tým z Kábulu prohrál se soupeři ze sousední provincie Parván. Chléb a pramenitá voda nahradily standardní americké hot dogy, hamburgry a pivo. Na tribunách se vášnivě sázelo na vítěze.
Zápas byl na deset minut přerušen kvůli rvačce na hřišti, která se strhla kvůli způsobilosti jednoho z hráčů domácího týmu, jenž evidentně nebyl z Kábulu. Nejlepší hráč zápasu dostal finanční odměnu. A taky se z tlampače ozývalo hlásání o pohřešovaném dítěti. Den před zápasem zabili organizátoři telátko.
Stejně rušno bylo i mimo hřiště. Neukáznění fanoušci opouštěli tribuny a lemovali hrací plochu. Policisté svírající pažby pušek, obušky a hole zatlačovali dav jak se dalo, ten se ale neposlušně ihned vracel nazpět.
Zajímavé bylo, že v davu nebylo vidět jedinou ženu. Přestože už pro ně neplatí přísná omezení, možná se ještě necítí na to, objevovat se na veřejnosti. Nebo se jim možná prostě nelíbí zdejší atmosféra. V jednom okamžiku se houf jezdců vyřítil přes postranní čáru a diváci začali zběsile prchat, přičemž poslali k zemi chlapce na bicyklu.
Hosté obratně porazili kábulský tým 15:5, ale domácí fanoušci nebyli zdaleka rozčarováni. Vzhledem k zákazu většiny sportovních utkání za pětileté vlády Talibanu jsou zdejší zápasy stále ještě spíše svátkem než soutěží.
Po zaznění konečného hvizdu se na hřiště vyřítili diváci, aby pozdravili hráče obou týmů a potom i s nimi svorně opustili stadion a vyhrnuli se do ulic.
