To nebezpečí si Eva Vančurová zpočátku vůbec neuvědomovala. Až později. "Až když jsem viděla, že střílí opravdu ostrýma a že jsou schopní klidně střílet i do lidí," vzpomíná.
V srpnu 1968 byla Eva Vančurová fotografkou nakladatelství Orbis, bylo jí 27 let, o politiku se nezajímala, takže byla vpádem cizí armády zcela šokovaná. Přesto se zachovala naprosto profesionálně.
Ráno, když už z rádia věděla, co se děje, vzala fotoaparát a vyrazila na Václavské náměstí. "Já jsem foťák nosila všude s sebou. Ale tehdy jsem si vzala starou flexaretu, abych nepřišla o něco dražšího," popisuje.
Na Václavák mířila intuitivně. Nebyla sama. Přidala se k davu, který pod muzeem s úžasem sledoval, jak Sověti stříleli na fasádu Národního muzea. Ale to nebylo to nejhorší místo.
Od rozhlasu se valil kouř. Dav se tedy sunul náměstím nahoru k rozhlasu a ona s ním. "Bála jsem se strašně. Většinou tam byli mladí lidé. Když to začalo práskat a hořet, tak jsem se schovala do takového průjezdu. Byl tam strašný rachot a řev lidí. Rámus. To bylo hrozné," popisuje.
Občas vykukovala ven, slyšela, jak tank drtí tramvaj nebo nějaký vůz. Asi za půl hodiny vyšla, a co viděla, to vyfotila. "Dívala jsem se, jak je to u rozhlasu zdevastované. Někde tam hořel tank, ale k němu jsem nešla. Nevěděla jsem, jestli nemůže vybuchnout," popisuje.
Na situaci u rozhlasu na Vinohradské třídě nemůže stále zapomenout. Všude se válely ohořelé zbytky aut, kouř halil ulici do páchnoucího dýmu.
"Jsem ženská, s něčím takovým jsem se v životě nesetkala. Navíc nemám ráda zbraně. Někde jsem zahlédla jakási rozježděná auta a na jejich zbytky jsem si vylezla, abych měla nadhled a mohla lépe fotografovat. Ale nejhorší chvíle ji teprve čekala ve vedlejší ulici.
"V Italské ulici byla masna a průjezd. Tam ležela nějaká těla. Asi byla mrtvá. Nevím. Vím, že to byli samí kluci," vypráví Vančurová.
Odtud pak vyšli mladíci se zakrvácenou vlajkou, které samozřejmě nezapomněla vyfotit. Ve všeobecném zmatku se jí ztratili z očí. Ví jen, že zamířili dolů, na Václavské náměstí.
Vančurová tam vzápětí zamířila také. Pohybovala se dál s fotoaparátem po Praze, ale podobně dramatickou situaci jako u rozhlasu už nezažila. "Pak jsem se vrátila do redakce, přes noc to zpracovala a druhý den jsme se nad těmi fotkami v redakci sešli. A potom je někdo někam odnesl. Prý do tiskárny," vypráví Vančurová.
Čímž to pro ni mohlo všechno skončit. Jenže neskončilo. Brzy se ukázalo, že Sověti se trochu zdrží, a lidé začali pomalu obracet. Na pracovištích byly předepsané prověrky. Vančurovou si prověrková komise nechala až na konec. Přišla na řadu o půlnoci.
"Uhodili na mne, že ty fotky byly zneužity k protistátní činnosti," popisuje. Do hodnocení napsali, že fotografie ze srpna byly zhotoveny jen z jejího osobního zájmu. Přesto bylo jasné, že v podniku dlouho zůstat nemůže. Takže nakonec odešla sama.
Fotografie, které byly v komunistické éře ukryty na její chalupě v Krkonoších, nyní nabídla MF DNES.
